Leninismus dřímá i v Masarykovi

„Doufám, že v našem případě jde o progresivní návrat,“ říká spoluautor Manifestu radikálního realismu Michael Hauser

ČESKÁ POZICE: V Manifestu radikálního realismu, jehož jste spoluautorem, píšete v první větě, že umění je v agonii. Konstatujete to jako fakt. Proč v ní však je?

HAUSER: Jean-François Lyotard (francouzský představitel postmoderní filozofie – pozn. red.) napsal už v 80. letech, že postmoderní umění by se mělo odpoutat od reality a zaměřit se na to, co lze jen myslet, co je dokonce nevyjádřitelné. Podle něho je smyslem postmoderního umění vytvářet kantovské vznešeno, něco, co má přesah, zpřetrhat vazbu mezi uměním a realitou. Jenže jaký od té doby nastal vývoj? Místo vznešena se objevila nejprve nicota, jež ještě aspoň byla spojena s jistou intenzitou–můžeme v tom smyslu hovořit o provokaci. Jenže z nicoty vyrostla nicotnost. A v té se dnes umění nachází.

ČESKÁ POZICE: Co si pod tím představit?

HAUSER: Pokud tisíckrát opakujete určitý – stále stejný – typ provokace, pak je to právě situace, kdy se nicota mění v nicotnost.

ČESKÁ POZICE: Jak se tento sestup projevuje?

HAUSER: Vezměme si za příklad výstavu, na které jsou exponátem třeba rozlámané sušenky, jež doprovází nějaký výklad, nebo instalace s provázky a prstýnky (Dva zlaté prstýnky českého konceptualisty Jiřího Kovandy – pozn. red.). Co tam je? Je tam nějaké vznešeno? Není. Je tam jen pár odkazů, nic víc. Nicotnost. Agonie umění.

ČESKÁ POZICE: Vaše odpověď na otázku, proč je umění v krizi, okamžitě unikla k tomu, že v krizi je postmoderní umění. Proč jste svou odpovědí otázku posunul?

HAUSER: Postmoderní umění chápu jako obecný pojem, který zastřešuje většinu současných uměleckých směrů, jako je konceptualismus, pop-art, minimalismus, akcionismus či body art. Vycházím v tom z amerického kulturního teoretika Fredrika Jamesona, který vytvořil typologii postmoderního umění. Mluví například o ztrátě autonomie umění, o bezhloubkovosti nebo o zrušení hranic mezi uměním a kontextem. Jameson říká, že postmodernismus se vyznačuje odmítáním obecných vymezení, včetně samotného pojmu postmodernismus. Když otázku stáčím na postmoderní umění, dělám to tudíž proto, že mi nejde o ten nebo onen směr, ale o určité základní společné rysy, které lze objevit ve vší té údajné rozmanitosti.

ČESKÁ POZICE: Nazvete-li svůj text Manifest radikálního realismu a píšete-li, že chcete rehabilitovat sovětský umělecký projekt a navázat na komunistické momenty, pak se zjeví jedna otázka: Nakolik by mělo být umění politické?

HAUSER: Nechceme zavádět úřad pro cenzurování umění, pokud se ptáte na tohle. Umění by ale mělo se společností vést přinejmenším dialog.

ČESKÁ POZICE: Co říkáte politickému umění, jako jsou trenýrky nad Hradem?

HAUSER: Chceme jít jinou cestou.

ČESKÁ POZICE: A jsou ony trenýrky uměním?

HAUSER: Vylézt na komín je dost velké umění. (smích) Je to součást dnešního takzvaného mainstreamového uměleckého provozu. Není v tom žádný umělecký výboj, nic. Je to tisíckrát omletý princip – vezmete objekt a přenesete jej jinam. Prosté. S tím ale začal už Marcel Duchamp (1887–1967; francouzský šachista a zejména dadaistický umělec, jehož tvorba zásadně ovlivnila moderní umění 20. století a který je považován za zakladatele konceptualismu – pozn. red.). Trenýrky nad Hradem jsou v podstatě kopií Duchampovy mušle (pisoáru z porcelánu, provokativně nazvaném Fontána – pozn. red.). Nic víc, není to vůbec zajímavé.

ČESKÁ POZICE: Trenýrky však vyvolaly akci.

HAUSER: Jen efemérní akci. Spíše měli ti lidé zorganizovat politickou demonstraci, když už měli tu touhu. Vyšlo by to nastejno.

ČESKÁ POZICE: Nemohou se umění a politická akce překrývat?

HAUSER: Ale ono se to nepřekrývá. Řekl bych, že se úplně smývá jakákoli hranice mezi politickou demonstrací a uměleckým aktem – je to stejné jako prostředníček plující po Vltavě (instalace Davida Černého – pozn. red.). To ale stačí přenést politický plakát z demonstrace do galerie, máme tomu hned říkat umění? To snad ne!

ČESKÁ POZICE: Je v současném českém umění něco, co považujete za nosné?

HAUSER: Ano, ale jsou to vesměs staří pánové pokračující v inspiracích a směrech šedesátých let, například v sochařství Jan Hendrych. Anebo ti, kteří udržují tradici určitého mistrovství. Ale bránil bych se konceptualistickému vymezení, že každý člověk je v podstatě umělec.

ČESKÁ POZICE: Je to vpád demokratizace do umění.

HAUSER: Není to demokratizace umění, je to komercionalizace umění, pseudodemokratizace, chcete-li. Je v tom totiž takový malý trik. Je to stejné, jako když dnes všichni mluví o demokratizaci školství, že každý může studovat vysokou školu.

ČESKÁ POZICE: To je přece hezké, budeme mít samé vzdělance.

HAUSER: Hezké to možná je (smích), ale Theodor Adorno (1903–1969; německý filozof a nejvýznamnější představitel kritické teorie frankfurtské školy – pozn. red.) v jednom svém článku z 50. let o univerzitách napsal, a dost výstižně, že otevřou-li se všem, ztratí se některé důležité hodnoty, které umožňují, aby studenti získali nadhled a kritickou distanci od toho, co se kolem nich děje. A to je problém. Zanikne-li totiž tato distance, a její zánik se bohužel odehrává přímo před námi, na čem bude stát samotná demokracie, když ne na schopnosti kriticky myslet? S uměním – a uměleckými školami – je to stejné jako s univerzitami. Budoucí umělci, studenti uměleckých škol, se nevedou ke kritickému myšlení a ke kritické tvorbě, k vytváření něčeho odlišného a nového, ale jen k replikaci toho, co už tu bylo. Máme tomu ještě říkat umění?

ČESKÁ POZICE: Mluvíte-li takto o demokratizaci, existuje vysoké a nízké, tedy lidové umění?

HAUSER: V minulosti toto dělítko existovalo. Bylo lidové umění jako zvláštní forma či útvar, dělali ho lidé na periferiích, na vesnicích. A vedle toho vysoké umění – zcela jednoznačně. Lidové umění ale ve 20. století přestalo existovat, jenže i umění vysoké. Všechno se to zhnětlo dohromady. Způsobila to řada faktorů, například nové technologie, ale nejen ony. Typickým příkladem takového zhnětení je pop-art.

ČESKÁ POZICE: A máme chtít dělení na vysoké a lidové umění vrátit?

HAUSER: To je úplně jiná otázka. Máme opět vytvořit či rozvíjet nějaký rozdíl mezi mainstreamovým a nenápaditým uměním dneška a novým a alternativním uměním? To je důležitá otázka, a pokud se takto ptáte, řekl bych, že ano. Proto jsme ostatně přišli s naším manifestem.

ČESKÁ POZICE: V něm je ale mnoho starých pojmů, dýchá počátkem 20. století. Lze se vracet do minulosti a hledat tam nové a alternativní?

HAUSER: Jsou dva druhy návratu. První je konzervativní, kdy přijmete to, co už tu bylo, a děláte v podstatě jen věrné kopie. Pak je tu možnost progresivního návratu, kdy se inspirujete v tom, co bylo, abyste reagoval na problémy dneška. A doufám, že v našem případě jde o druhý typ návratu.

ČESKÁ POZICE: Jaký má smysl vracet se k socialistickému realismu? Vždyť už tento pojem je obalen negativními konotacemi.

HAUSER: To nepopírám, ale ono to v sobě nese jednu myšlenku – odhlédneme-li od konotací, které naznačujete. A ta zní, že tento proud rozvíjel autonomní umění, které bylo izolované – z obecně známých příčin –, a proto nebylo přímo závislé na umění západních zemí, nebylo ovlivněno proudy, které ve 20. století vznikly.

ČESKÁ POZICE: A tyto proudy chcete škrtnout...

HAUSER: Škrtnout ne. Spíše jde o touhu zjistit, zda někteří socialistickorealističtí umělci, třeba malíři takzvaného surového umění – socialistický realismus není jen ta Fučíkova parta, ta klasická čtyři těla a pět hlav –, nepředstavují skrytou možnost, jak pokračovat, jak se vymanit z dnešní umělecké nicotnosti.

ČESKÁ POZICE: Není v tom také trochu schválnosti, žertu? Všichni nadávají na socialistický realismus, a proto se vydáte právě touto cestou. A ještě to přeženete a s napětím čekáte reakci.

HAUSER: Ne. (smích) Není tam jen provokace, byť nepopírám, že v tom je i kus provokace, touhy po akci. Někdo v tom může nalézat například Laibach (slovinská skupina hrající industriální experimentální hudbu – pozn. red.), čemuž se vůbec nebráním. I tak je ten náš apel na socialistický realismus možné číst.

ČESKÁ POZICE: Není v tom, nejde-li pouze o provokaci, rozpor? Umělci podepsaní pod manifestem přece nestojí někde mimo, ale vystavují i v zavedených galeriích.

HAUSER: Nekritizujeme galerie – to je dnes klišé, kritizovat galerie. Copak nemohou některé galerie, a zejména alternativní, jako je Tranzitdisplay v Praze, sloužit umění?

ČESKÁ POZICE: Nesponzoruje galerii Tranzitdisplay Erste Bank?

HAUSER: To je pravda, sponzoruje ji Erste Bank.

ČESKÁ POZICE: V manifestu píšete, že chcete navazovat na některé komunistické momenty a jste spříznění s galerií, již sponzoruje Erste Bank. V tom není rozpor?

HAUSER: Nejsem anarchoidní radikál. Nechápu systém se všemi jeho institucemi ve významu foucaultovského pojetí moci. Nemyslím si, že nutně jde o ušpinění se. To bych musel okamžitě odejít z fakulty a ze všech institucí – a je i otázka, jde-li dnes o něco takového. Pokud tedy nějaká instituce, třeba banka, na něco přispěje, proč jí v tom bránit a nepřijmout, co dává? A když o tom mluvíme, mohu třeba takového Sorose kritizovat za spoustu věcí – myslím si o něm třeba, že je finanční spekulant, kvůli němuž spousta lidí přišla o peníze –, ale jeho nadace například podporovala v Česku vydávání knih autorů, jako je Slavoj Žižek. Neměly se ty knihy vydávat?

ČESKÁ POZICE: Žižek ale ve své knize Násilí mluví dost nepěkně o lidech, jako je Soros, kteří jednou rukou berou a druhou dávají. Kritizuje je mnohem více než takzvané dravé kapitalisty.

HAUSER: V tom Žižek není důsledný leninista. (smích) Vždyť přece staří komunisté před Říjnovou revolucí přijímali sponzorské dary od různých bankéřů, snad i od německé vlády. Mohli také říct: Nechceme si špinit ruce. Nedávejte nám to! Ale oni to neřekli. Já tento anarchistický postoj, model takzvané krásné duše, nemám rád. Nikam nevede.

ČESKÁ POZICE: Navazujete tedy na leninský postoj.

HAUSER: Můžete to tak typologicky nazvat.

ČESKÁ POZICE: Není to oportunismus?

ČESKÁ POZICE: Oportunismus za tím nehledejte. Oportunista přijímá dary, aby sloužil, v leninském přístupu přijímáte dary, abyste vytvořil vlastní koncepci. Je v tom trocha machiavellismu, to nepopírám, ale machiavellismus nemusí být sprosté slovo. V tomto smyslu byl leninistou i Masaryk.