Lepší filmy vznikají ve vypjatých situacích

Se Štěpánem Altrichterem ČESKÁ POZICE hovořila mimo jiné o tom, zda mají místa paměť, proč bychom neměli zapomínat na minulost a za jakých okolností vznikají skutečně dobré filmy.

ČESKÁ POZICE: Hlavní postava vašeho filmu Schmitke je celkem neobvyklá. Je jí starší a na první pohled nezajímavý technik, který spravuje větrníky elektráren. Proč jste si vy, mladý režisér, vybral právě jeho příběh?

ALTRICHTER: Všechny ostatní filmy, které jsem zatím dělal, jsou až na ty dokumentární skoro až moc autobiografické. Bylo super udělat něco, co takové není – tedy alespoň na první pohled. Člověk ale samozřejmě zjistí, že nevědomě to je o to víc autobiografické. Že tam je něco, nějaký pocit hlavní postavy (je napsaná podle žijícího člověka), který je mi něčím sympatický, něčím mě zajímá. A vždy, stejně jako u dokumentárního filmu, je pro mě zajímavější otázka na začátku než odpověď. Nevědět, co chci někomu říct, ale spíš: co kdyby, co to je za člověka, proč tak myslí. Zpětně pak možná i zjistíte, že je jedno, jak je ten člověk starý, ale má nějaké cítění světa a prožívá něco, co prožíváte vy také.

Představitel hlavní role Peter Kurth ve snímku Schmitke.

Myslím si, že to vůbec není film jen pro lidi od středního věku nahoru, naopak hodně mých kamarádů, kterým je mezi dvaceti a pětatřiceti, prožívá to, co Schmitke. Vykořenění, údiv nad tím, jak se kolem nás svět rychle točí a my se v něm trochu ztrácíme. Dovedou se s ním spojit. Že je Schmitke ve filmu tak roztomilý, je samozřejmě Peterova zásluha (představitele hlavní role Petera Kurtha – pozn. red.). Ale připadá nám roztomilý i proto, že si můžeme říct „no jo, chudák Schmitke“, protože to známe i ze svého života.

ČESKÁ POZICE: Váš film je trochu mystický, položím vám tedy lehce mystickou otázku: Myslíte si, že místa mají svou paměť? Že je třeba v Krušných horách patrná jejich rozporuplná historie, poznamenaná válkou a odsunem původních německých obyvatel?

ALTRICHTER: To si myslím zcela určitě. Když jsem končil na filmové škole, řekla mi profesorka, že vycházím stejně z lidí jako z míst. To jsem si do té doby neuvědomoval, snažím se o tom intelektuálně moc nepřemýšlet. Ale je to tak a myslím si, že místa nemají jen svoji paměť, ale i svého ducha. Nemyslím tím nic esoterického, ale opravdu je to tak, že jsou místa, na kterých se člověk nějak cítí, když si to připouští. I různí lidé stejně.

Já třeba neustále přejíždím z Berlína do Prahy, a i když si jsou obě města kulturou hodně podobná, je z obou úplně jiný pocit. I když je dneska možná Berlín kulturně zajímavější, tady se zkrátka cítím daleko více uvolněně a doma. Možná, že v Berlíně ještě je cítit nějaké zlo, které tam bylo. O tomhle je mimochodem báječný film Bílá stuha.

Myslím si, že svoji paměť mají nejen místa. Jsem velký vyznavač Jungovy teorie kolektivního nevědomí. Myslím, že nás něco spojuje – nijak nábožensky nebo esotericky, ale propojují nás staré mýty. A to se právě ukazuje na určitých místech.

ČESKÁ POZICE: Podle vás bychom tedy na minulost, která byla často dramatická nebo protichůdná, neměli zapomínat, ale spíše se s ní učit aktivně pracovat?

ALTRICHTER: Samozřejmě. Jednak z ryze pragmatických, politických důvodů. Historie se stále opakuje a lidé, kteří se o ni trochu zajímají, poznají některé jevy lépe. Moc je stále stejná, i její prostředky. Funguje stejně, jen se jinak projevuje. I když žijeme v daleko lepší době, než ve které jsem se před revolucí narodil, opravdu si nemyslím, že předtím to byl totalitární stát a nyní žijeme v absolutní svobodě. Je to zkrátka jiný systém, v němž mám více volnosti – můžu například cestovat do Německa a můžu si říct, co chci. Ani tátu už nezavřou proto, že je věřící.

Ale systém moci, vydírání lidí a jejich podřizování funguje podle mě stejně v každé době. Krušné hory jsou šíleně zajímavé právě tím, jak se tam vše stále měnilo. Je to daleko zajímavější než to, co je postavené moderně, a vy zapomenete, co tam bylo dřív.

ČESKÁ POZICE: V jednom z vašich dřívějších rozhovorů zaznělo, že byl záměr vytvořit z filmu Schmitke něco jako krušnohorské Twin Peaks...

ALTRICHTER: To říkali spíš jiní (smích). Krušnohorské Twin Peaks zní dobře, protože Twin Peaks je samozřejmě geniální. Je to lichotivé přirovnání. Nemyslím si ale, že bych byl tak daleko jako David Lynch, když ho točil, nebo že by vůbec byl někdo takový jako on. Ale jsou tam podobné věci. Jednak navenek – zapomenuté městečko, v němž se něco děje pod povrchem. Ale i stylem vyprávění.

Já jsem nejen velký vyznavač Lynche, ale i Stanleyho Kubricka či Romana Polanského. Miloš Forman s tím mimochodem pracuje, ale taky úplně jinak. Když máte příběh, který vás baví, a divák obětuje 90 minut svého života na to, že se na to koukne, něco mu dáte. Zabavíte jej, ale pod povrchem zábavy je nějaká výpověď, která není tak logicky pochopitelná. Tenhle styl vyprávění hodně uznávám a snažím se to i tak dělat.

ČESKÁ POZICE: Ve filmu Schmitke zazněla myšlenka, že při přejíždění z Německa do Čech může mít člověk pocit, že překonává určitou kulturní hranici mezi dvěma světy. Vidíte to také tak?

ALTRICHTER: Praha a Berlín jsou si mnohem podobnější než Krušné hory a východní část Německa. Já to tak opravdu neberu, národnosti jsou podle mě uměle vytvořené. Jazyk samozřejmě má vliv na to, jak lidi myslí. Moje zkušenost ale je – a často to říkám –, že východní Němci a Češi mají k sobě v hodně věcech blíž než východní a západní Němci. Tam, kde byla železná opona, je rozdíl ve způsobu, jak lidi myslí, jak jsou vychovaní. Máme českou kulturu, která spočívá na trochu jiných hodnotách, ale podobností je tam daleko víc.

ČESKÁ POZICE: Když mluvíme o kulturních odlišnostech – zmínil jste, že jste na filmové univerzitě v Babelsbergu, kde jste studoval, potkal mnoho lidí z různých koutů světa. Vybaví se vám nějaký silný příběh, který vyprávěl některý z vašich spolužáků?

ALTRICHTER: Plno. Většina se snaží tyto silné příběhy i zfilmovat. Byli tam lidé, kteří zažili daleko tvrdší věci než já. Hodně jich například uteklo před vojnou v Izraeli. Přicházejí také filmaři z Ukrajiny, kteří už nemůžou doma vůbec pracovat. Ale asi nejsilnější zážitek mám s člověkem, který je teď mým spolubydlícím v berlínském bytě.

Je z Íránu. Když to řeknu krátce: v Íránu tajně natočil celovečerní hraný film, který se mu nakonec podařilo dostat do Evropy. Snímek měl běžet na velkém festivalu, ale kvůli výhrůžkám íránského režimu jej musel stáhnout. To je důvod, proč je íránský film dnes tak dobrý. Na tom filmu to vůbec není poznat, není ani nijak prvoplánově politický. Je to super film, který pod povrchem toho, že člověka baví, vypráví o tomto.

Íránský film je velmi dobrý a na Berlinale teď taky jeden vyhrál. Je to tím, že tam panuje určité napětí, které se dá srovnat s tím, proč byl v Česku dobrý film v šedesátých a sedmdesátých letech. Byl tady problém jej udělat, a to je vždy motivující. Když máte takhle zlomové body a vypjaté situace, ukazuje se v nich podle mě lidskost daleko líp. Když vidím tyhle tvůrce, uvědomuji si, jak je malicherné stěžovat si na nějaké české nebo německé fondy a jak co nefunguje. To nejsou reálné problémy.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si tedy, že dobré umění má paradoxně větší šanci vznikat v dobách nesvobody?

ALTRICHTER: Ve filmové historii to tak většinou bývalo. Třeba ani francouzská nová vlna nevznikla z nesvobody, ale ve vypjaté situaci v šedesátých letech, stejně jako německá kinematografie ve dvacátých a třicátých letech, například filmy Fritze Langa. Dnes to vidím na Íráncích. Na Berlinale vyhrálo Taxi. Režisér Džafar Panahí nemohl přijet, protože má v Íránu domácí vězení, ale byl tam jeho bratr, který je producent filmu. Nemůže se vrátit zpátky, má tam rodinu. Chce tam ale žít a točit filmy, má daleko větší motivaci tvořit a s něčím pohnout. Nejen natočit si hezký film, aby to bavilo lidi. Džafar Panahí je takový íránský Václav Havel, a kdyby to tam padlo, bude asi prezidentem. Nemá pozici jen jako filmař, je to známý intelektuál.

Motivace je jedna věc. Cenzura ale nakopne kreativitu filmu i tím, že se musí obejít jako tady v šedesátých letech. Černý Petr nebo Hoří, má panenko – to, že režisér vše musel zakódovat do hasičského bálu, je ta geniální věc. Proto je film tak vtipný. Nebo jako Jára Cimrman – musíte vše trošku zakrýt, ale každý to v tom pozná. Je to geniální i vypravěčsky, ryze filmově.

Maďarský režisér István Szabó, který také točil nejlepší filmy před rokem 1989, mi jednou řekl zajímavou věc. Problém je podle něj v tom, že cenzura, která před rokem 1989 tlačila zvenku, je dneska v západní Evropě přenesená do hlavy tvůrce. Cenzuruje se sám, aby uspěl, aby dostal peníze. To je ta hrůza kapitalistického systému, že se každý musí neustále prodávat. Filmy jsou pak nezajímavé.

ČESKÁ POZICE: Jaký pro vás byl přesun z Prahy do Německa?

ALTRICHTER: Stěhoval jsem se mockrát. Vypočítal jsem si, že jsme bydleli v sedmadvaceti různých bytech. Táta je dirigent, tak jsme se pořád přesouvali. Do Německa jsem šel z Prahy poprvé, když mi bylo třináct, a to jsem neuměl ani slovo německy. O Německu jsem nevěděl nic. Jen jsem viděl tajně u babičky na ORF seriál Knight Rider, a tak jsem si to tam představoval. Když jsme tam přišli, bydleli jsme místo ve velkém městě v takové malé vesničce. Rodiče ničemu nerozuměli a šoupli mě ještě ke všemu na ryze dívčí školu – a o tom mimochodem bude můj další film. Takže kontrastu kultur jsem si užil hodně.

ČESKÁ POZICE: Váš další film bude tedy o tom, jak jste chodil ve třinácti letech na dívčí školu?

Režisér Štěpán Altrichter.

ALTRICHTER: Přesně tak. A bude to komedie. Právě jsme podali grant na vývoj scénáře. Bude to zase česko-německá koprodukce s tím, že to bude naopak než teď u Schmitkeho. Děj začne v Čechách a pak se vše přesune s českými herci do Německa.

ČESKÁ POZICE: Na filmu Schmitke jste pracoval s velmi mezinárodním týmem. Přinášelo to pro vaši práci nějaké zásadní výzvy?

ALTRICHTER: Je to o tom, jací jsou lidé. My jsme měli naopak neuvěřitelné štěstí, že jsme byli tým zapálených srdcařů. Bylo to tak namíchané, že už to vůbec nehrálo roli. Byli tam lidé, hlavně ti starší (například Peter Kurth), kteří nemluví jinak než německy, možná jen trochu rusky. Petr Vršek zase nemluví německy, ale stejně se z nich stali kamarádi.

ČESKÁ POZICE: Doporučil byste jako filmař nějaký současný německý film?

ALTRICHTER: No, tady si všichni stěžují na český film, ale s úrovní toho německého je to rozhodně horší. Hlavně v poměru k tomu, kolik mají peněz a že natočí každý rok 170 filmů. Dobrých jich je fakt hodně málo.

Poslední dobrý německý film? Spíš věřím v nejmladší vlnu. Je to samozřejmě ovlivněné tím, že jsou to kolegové. Ale dělají něco jiného, ne úplně zaškatulkovatelného. Vážné filmy, ale i trochu ujetější a vtipné. Tady je ale asi nikdo nebude znát, jsou to filmy mladých tvůrců. Hodně se mi líbil Kohlhaas oder die Verhältnismäßigkeit der Mittel (Kohlhaas aneb přiměřenost prostředků) podle tradiční německé knihy od režiséra Arona Lehmanna. Nebo Dicke Mädchen (Tlustý holky) – improvizační film natočený na úplně nejlevnější kameru. Je o dvou starých teplých chlapech, kteří se k sobě nějak dostanou. Je natočený neuvěřitelně vtipným způsobem, že z toho vznikl film, u kterého jsem se zkrátka zasmál i si zabrečel. A to nejen já, ale i moje máma. A to se u německých filmů moc nestává.

Ale také se to mění a mám radost, že tyhle filmy jsou. Z velkých filmů se mi hrozně líbil, ale to už je pár roků zpátky, Der Räuber (Lupič). Což je ale vlastně rakouský film natočený německým režisérem (smích).

ČESKÁ POZICE: Hodně mladých filmařů má v důsledku hospodářské krize v Evropě problém financovat své projekty. Přicházejí mladí tvůrci, například z jihu Evropy, do Německa?

ALTRICHTER: Ono to ani v Německu nevypadá moc dobře. Je tam neuvěřitelně dekadentní situace. Hrozně moc fondů a v nich hrozně moc peněz, ale rozdávají se tak neuvěřitelně tupým způsobem, že z toho třeba mladí filmaři nemají vůbec nic.

ČESKÁ POZICE: Jak to? Tenhle systém přece vznikl v šedesátých letech minulého století právě proto, aby se podporovala nastupující filmařská generace...

ALTRICHTER: To je na tom ta největší ironie, že tím, co filmaři vybojovali v souvislosti s Oberhausenským manifestem, si tak trochu vykopali vlastní hrob. Měli jsme s Tomášem Baldýnským diskuzi o tom, že si musíme dávat pozor, aby to v Česku tak úplně nebylo. I když je zde daleko méně peněz, rozhoduje o nich třeba v českém fondu nějaká umělecká hodnota. V Německu náměty procházejí přes hrozně moc politických a literárních komisí, scénáře se neustále nivelizují. Něco, co není zrovna o aktuální politické diskuzi, to má hrozně těžké.

To je přesný opak toho, jaké je vnímání třeba u nás nebo ve Francii. Že je něco dobré, když je to ujeté a nové, Němci vůbec nemají. Berou film jenom podle toho, jaký má politický dopad a spíš jej vnímají jako médium k diskusi. Takže půlka peněz jde na projekty, které jsou intelektuálně pochopitelné podle papíru, na němž jsou podané, a druhá půlka do Ameriky na megaprodukce.

Fondy nefungují jako kulturní, ale ekonomické. Jsou to pobídky, aby se točilo, aby lidi měli zaměstnání. V Hollywoodu tomu říkají „stupid german money“. Jsou to půjčky zadarmo, které se nemusejí vracet, když film nevydělá. A pokud vydělá, vracejí se bez úroků. Je to nejlevnější cesta a důvod, proč teď Quentin Tarantino, Polanski nebo Steven Spielberg točí vedle mé školy ve studiích v Babelsbergu.

Zároveň je to hrozně byrokratické. Musí tam být zaměstnán určitý podíl Němců, film musí mít lokální efekt. Několikrát jsem četl Formanovy vzpomínky na to, jak tady točil za komunistů a jak musel přesvědčit magory ve straně o tom, že jeho film je dobrý pro socialismus, a pak natočil přesný opak. Když to trochu přeženu, v dnešním Německu to funguje stejně, jenom ne s komunisty, ale s jinými lidmi.

Štěpán Altrichter (*1981) Režisér Štěpán Altrichter (vlevo) upřesňuje detaily scény s představitelem hlavní role Peterem Kurtem během natáčení filmu Schmitke v restauraci horského hotelu Plešivec (25. dubna 2013). Režisér, žije střídavě v Praze a v Berlíně. Studoval na FAMU a filmové univerzitě v Babelsbergu. Jeho celovečerní debut Schmitke byl úspěšně uveden na filmovém festivalu v jihokorejském Pusanu (Busanu) a získal cenu v německé Chotěbuzi (Cottbus). Čeští diváci jej mohli shlédnout během festivalu Febiofest, do distribuce by měl být uveden letos v létě. Štěpán Altrichter má na svém kontě i několik kratších hraných a dokumentárních snímků. Pochází z hudebnické rodiny. Jeho otcem je známý dirigent Petr Altrichter, bratr působí v Berlíně jako DJ.

Schmitke Ústřední postavou filmu je stejnojmenný stárnoucí inženýr, jehož poklidnou denní rutinu narušují maximálně otravný kolega, alternativní dcera a zvláštní sny o lese. Zlom přichází poté, co je svou firmou vyslán na českou stranu Krušných hor, aby tam opravil porouchanou turbínu větrné elektrárny. Setkání s tamní krajinou a zvláštními lidmi, kteří ji obývají, rázem všechno změní... Představitel hlavní role Peter Kurth ve snímku Schmitke. Peter Kurth, představitel hlavní role, o tom, jak se dostal k filmu Schmitke: „Hrál jsem v divadle představení. Po něm ke mně přišel Štěpán a zeptal se, jestli bych s ním nechtěl spolupracovat. Řekl jsem, že přece nevím, o co se jedná, ale že si spolu dáme pivo. Byly z toho nakonec tři a už to setkání bylo zajímavé. Pak jsem si přečetl knihu, která mě nadchla, protože je tak málo německá. Přišla mi zajímavá, protože k něčemu takovému se člověk nedostane často. Do Krušných hor jsme přijeli v zimě a pracovali do jara. Pokud tam člověk není jako turista, ale v krajině se skutečně zastaví a je denně ve styku s přírodou (vše se kromě scén v hospodě točilo venku), je to velmi náročné. Například draselný důl, co tam byl postaven a dodnes tam stojí jako ruina. Bylo to velmi bizarní.“