Liberland: Tahle země neni pro chudý

Pro „svůj“ libertariánský ministát Liberland si Vít Jedlička vybral sedm kilometrů čtverečních země mezi Srbskem a Chorvatskem bez jakéhokoli právního základu. Zatímco Jedlička o nich hovoří jako o teře nullius (zemi nikoho) a chce tam vyvěšovat žlutočerné vlaječky, nárokují si je, a to už od doby válek na Balkáně, Chorvatsko i Srbsko.

Paralelní polis

Vezměme na chvíli Víta Jedličku a jeho příznivce – o občanství Liberlandu už podle Jedličkova vyjádření pro NY Times požádalo přes tři sta tisíc lidí – vážně. Jde jim přece o svobodu a to není málo. Ostatně, jejich pocit, že současné státy svobodu jedince ničí, je reálný. Stát číhá vskutku všude – jeho zásahy jsou jak viditelné, tak díky moderním technologiím především neviditelné.

Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme. V tom jsou libertariáni – a též anarchisté – pověstnými kanárky v dole; jejich křepčení je užitečné, protože ukazuje, že svobodného vzduchu skutečně ubývá. A opravdu křepčí – reflektovaně i nereflektovaně, s recesí i bez recese.

Vznikají „paralelní polis“ – třeba ta v pražských Holešovicích –, „pastafariáni“ se před časem v Česku chtěli fotografovat na občanské průkazy s cedníkem na hlavě, další se zase pokusili před pár lety obsadit opuštěnou britskou protileteckou základnu v Severním moři; a ani squaty nejsou nic jiného.

Předchůdcem všech těchto pokusů vymanit se z toho, co nás tísní, byly možná plány sociálního reformátora Roberta Owena (1771–1858) a jeho továrny New Lanark, v níž by dělníci žili důstojněji, čímž by mohli užívat větší svobody…

Svoboda libertariánů

Libertariáni, a pokud to není jen povedený marketing okrajové české politické strany, i třeba právě fanoušci Liberlandu jsou ale poněkud specifickými kanárky. V „ústavě“ Liberlandu se praví, že nikdo nesmí být krácen na své osobní a ekonomické svobodě, dokud násilím nebo podvodem nenaruší svobodu druhých, což je představa typická pro všechny podobné libertariánské ráje.

Problémem je, že svobodu – a v moderní společnosti obzvlášť – neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak – třeba nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí nebo tím, že jsme každodenně u televize, na Facebooku, cestou do práce, v novinách, prostě všude vystaveni marketingovým kampaním, které se z nás pokoušejí udělat kvůli zisku hlupáky. Ale mluví o nás jinak, lépe: jsme „váženými klienty“. (Této metamorfózy si už všiml francouzský filozof Guy Debord.)

Existuje mnoho literatury o nespravedlnostech neregulovaného kapitalismu. Libertariáni na tyto „vedlejší“ produkty volného trhu nepřinášejí žádnou odpověď. Tyto problémy je totiž nezajímají. Libertariáni jsou představiteli významné funkce kanárků v dole ještě v jednom smyslu. Jejich utopie je zcela v souladu s duchem doby – s rozpadem mezilidských vztahů, společenství i s konzervativci kritizovaným rozpadem rodin.

Obecně řečeno, „liberlandy“ jdou společně s rozpadem toho, čemu jsme si zvykli říkat „my“, a jeho nahrazením „já“.

Liberlandy dneška

Libertariánský ráj není natolik nemožný, jak by se mohlo zdát, ani v našich „neliberlandovských“ společnostech – možná se mu dokonce přibližujeme. Říši libertariánské svobody mají na dosah velice bohatí lidé. Jejich děti mohou chodit do skvělých škol, pokud onemocní, mají přístup k nejmodernější zdravotní péči, nemají hypotéky. Když se rozhodnou, přestěhují se třeba na druhou stranu zeměkoule nebo si užijí půl roku v některém luxusním turistickém středisku. Mají i daňové ráje, například Monako, o kterých sní i Liberland.

Pro NY Times se Vít Jedlička vyjádřil, že usiluje o „dobrovolný daňový systém“. V návrhu ústavy Liberlandu je otázka daní podána přece jen poněkud sofistikovaněji: daň z příjmů fyzických osob ani korporátní daň se odvádět nebudou. S daněmi se ale počítá – musejí být účelové (například na obranu, vnitřní bezpečnost či výdaje veřejné správy) a podmínkou je jejich schválení v referendu. Asi v tom tedy ještě otec zakladatel nemá úplně jasno…

Řečeno jinak, od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes. Jsou světoobčany, záleží jen na nich, jak toho například s postupem lékařské vědy využijí – třeba budou někdy svobodní i od nutnosti zemřít. Kdoví.

Zakomponujeme-li do věci tento aspekt, lze Liberland chápat jako neuskutečnitelný pokus o to, aby ke svobodě bohatých měli přístup všichni. To je ale iluze. Proti přívržencům libertariánských cest lze v tomto smyslu použít jednoho z jejich guruů.

Americký filozof a politolog Robert Nozick (1938–2002) ve svém nejznámějším díle Anarchie, stát a utopie tvrdí (čímž jen oprašuje Aristotelův argument z druhé knihy jeho Politiky, jehož pomocí kritizoval Faleovu ústavu), že pokud bychom dokázali vrátit společnost do stavu nula – všichni by například měli stejně peněz či byli stejného vzdělání čili by si byli naprosto rovní – a následně ji nechali svobodně se rozvíjet, za pár let bychom se opět dostali ke společnosti rozdělené na úspěšné a neúspěšné. Tato svobodná a nerovná společnost je dle Nozicka blahodárná – její alternativou je pouze nesvoboda.

Chudší ještě chudšími

Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes.

Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude.