Strana zelených si na listopadovém sjezdu zvolila nové předsednictvo, které ji povede do sněmovních a evropských voleb v roce 2014. Nad jeho různorodým složením se s odstupem zamýšlí redakční expert na zelené Čestmír Klos, jenž s analýzou pro jistotu vyčkal až po první schůzi předsednictva, protože hned na ní se čekal konflikt. Ten se však nekonal.
Předsednictvo Strany zelených je překvapivou přehlídkou všech vnitrostranických antagonismů z minula. Stačilo by málo, aby se znovu rozhořely staré spory. Na představitelích nedefinovaných zelených „frakcí“ – Ondřeji Liškovi, Martinu Bursíkovi, Matěji Stropnickém a Daně Kuchtové – bude záležet, zda se ve vzájemné komunikaci vzdají často už nepřekročitelných osobních rozporů a začnou pracovat na budoucnosti společného politického projektu, do nějž se nechali zvolit.
Další vlna veřejného propírání vnitřních neshod by definitivně Stranu zelených pohřbila. I teď musí optimistický zelený scénář počítat spíš s hlasy zklamaných voličů jiných stran než s návratem těch, které zelení sami svou rozhádanou vnitřní politikou v minulosti ztratili.
Optimistický zelený scénář musí počítat spíš s hlasy zklamaných voličů jiných stran, než s návratem těch, které zelení v minulosti ztratili
Předseda a jeho protipól
Obavy, že ten „zelený Molotov“ bouchne už na první schůzi předsednictva, se naštěstí ukázaly jalové. Staronovému předsedovi Ondřeji Liškovi naopak vyšel jeho záměr „demonstrovat ochotu spolupracovat ke společnému cíli“. A prý to ani nebyl každým účastníkem předem nacvičený tyjátr, jak se rovněž předpovídalo, ale klidné rozebrání úkolů.
Malé drama se přesto rozjelo už před jednáním předsednictva, když ústní zelená linka s neochvějnou jistotou sdělovala, že druhý místopředseda Martin Bursík je nespokojen s politickou prohrou o pozici lídra a začal zakládat novou zelenou stranu. Bursík to dementoval a vyložil si to jako první nepřátelský akt vůči své ambici probudit nový zájem zelených o udržitelný rozvoj, o ochranu přírody a životního prostředí a o rozvoj obnovitelných zdrojů. Zkrátka o opětovné ekologické ukotvení Strany zelených. Tomu přece pozice druhého stranického místopředsedy není na překážku. Ale poněkud se to míjí s Liškovým konceptem směřování strany.
Jestliže Bursíkův koncept měl stát především na posílení ekologické podstaty programu strany zelených, vítěz zelených voleb Liška chce stavět stranický program zejména na šíři politického záběru, který dělá stranu stranou. Jako hlavní dva směry vytyčuje jednak zelenou ekonomiku, též z pohledu současné krize hodnot a s posílením sociální soudržnosti. Dalším hlavním tématem má být krize české demokracie. A posílení hlasu lidí při formování politiky a prosazení zákona o financování politických stran. Voličům vzkazuje, že politika Strany zelených není jen politikou ochrany životního prostředí, ale že se staví za konkrétní zájmy lidí a usiluje o jejich sociální bezpečí.
Liškovo pojetí zelené angažovanosti podpořila i „diplomatická“ rada jednoho švédského komunálního zeleného politika z Malmö: „Nikdy neusilujte o resort životního prostředí. Veřejnost nesmí brát zelené jako ochránce přírody, ale jako představitele strany s úplným politickým programem.“
Tlaky obou politických rivalů se ovšem mohou velmi dobře doplňovat, ale v dosažení dřívějšího otevřeného osobního vztahu překážejí jisté spodní ostny, jež se dají vytušit, ale pojmenovat by je uměl spíše nějaký psychoanalytik.
Vítěz zelených voleb ondřej Liška chce stavět program zejména na šíři politického záběru, který dělá stranu stranou
Vojevůdce versus diplomat
Ačkoli Liška i Bursík deklarují vůli po dohodě, jedna věc je jistá: Bursík není stavěn na prohru a dlouhodobý pobyt ve stínu. Je to rozený vojevůdce, který už jednou dotáhl zelené do parlamentu a do vlády, ale za cenu často neuvážených velkých vlastních ztrát, jež se mu staly osudnými. Uspokojení v současné pozici nalezne jen za situace, že strana vystoupí z poklidu liškovského období konsolidace a půjde do ostrého politického střetu.
Bursíka nenechává v klidu, že Nečasova koalice nectí princip udržitelného rozvoje, že ministr Tomáš Chalupa obsazováním postů politicky spřízněnými neodborníky rozkládá odbornou způsobilost ministerstva životního prostředí a že kolapsu s financováním fotovoltaiky vláda využila k návratu k fosilní energetice.
Bursík by s největší chutí zavelel k přímému politickému boji. Jaký úspěch to může mít, nikdo ze zelených dosud pořádně nevyzkoušel. Kritizovat neviditelnost Strany zelených v čase liškovské konsolidace po utrpěných neúspěších Bursík dost dobře nemůže, i když by rád, protože se v té době sám stáhl do ústraní.
Na rozdíly v politických obratnostech a v odlišné průpravě obou rivalů upozornila sama volba předsedy. Zatímco Bursík úspěšně vsadil na burcující projev, Liška si ještě úspěšněji předem diplomaticky zajistil dostatečnou podporu delegátů.
Mocenská hra stranických minorit
Kdyby zelení zůstali u většinového systému volby, nikdy by se nemohl v čele strany ocitnout tak bizarní výkvět protichůdných osobností. Jenže Strana zelených je souborem nejrůznějších minorit, a tak se hledal systém, jenž by dal příležitost vyniknout i představitelům menších uskupení uvnitř strany. V Kalifornii byl objeven zřídka ve světě užívaný takzvaný „poměrný systém jednoho přenosného hlasu“. (Vysvětlit ho není účelem tohoto článku.)
Tento způsob volby vysvětluje například nikým nečekaný opětovný vzestup Dany Kuchtové, legendy protitemelínské občanské iniciativy Jihočeské matky, ovšem i bývalé neúspěšné místopředsedkyně Strany zelených a ještě neúspěšnější ministryně školství v období topolánkovské koalice.Návrat Dany Kuchtové, legendy protitemelínské občanské iniciativy Jihočeské matky, se nečekal
V současné zelené politice je však Kuchtová jedinou výraznou postavou vzešlou z občanských iniciativ, a to leckomu stálo za hlas. O zbytek potřebných hlasů se zasloužili šikovní straníci, kteří rychle přišli na kloub nové volbě a podpořili Kuchtovou na just Liškovi (přišel na její ministerské místo napravovat škody), nebo ještě spíš Bursíkovi (požadoval její odvolání a vyloučení ze strany). Kuchtová však referovala ČESKÉ POZICI o uzdravené straně a deklaruje potřebu domluvit se se všemi... I tak to bude nejcitlivější místo vzájemné komunikace v předsednictvu.
Zelená levice nežere děti
Zelení nemají ideologickou záklopku, úspěšně mezi nimi vegetují napravo i nalevo orientovaní členové. Na samém levém okraji se nejvýrazněji vyprofiloval Matěj Stropnický, další protipól Bursíka i Lišky v předsednictvu. Přiznává, že patří k jejich kritikům, ale odmítá nálepku rebela. Chce vždycky stát na straně veřejného zájmu, který spatřuje v ochraně přírody, jež je většinou slabší než člověk. A rovněž na straně sociálně citlivých skupin, které ohrožuje sobectví výroby, jež nehledí na externality. Už při předchozí volbě dal na srozuměnou, že do předsednictva byl zvolen, aby tam uplatňoval své názory, a tak to hodlá dělat.
Mechanismu, který udrží zelené pohromadě, bude těžko porozumět„Pokud budu chtít něco prosadit, silou to nebude,“ ujistil. Je připraven v lecčems být osamocen, protože „stranu nelze obrodit za pár týdnů“. Na druhé straně je velice spokojen s „výbušným“ složením předsednictva, protože je přesvědčen, že každý zelený je v něm někým zastoupen.
Ač Stropnický dostal důvěru být třetím místopředsedou, Bursík má obavy z jeho snahy profilovat zelené „víc nalevo, než je sociální demokracie“. A proto v rozhovoru pro ČESKOU POZICI vyjádřil svůj úmysl být pojistkou proti dramatickým změnám ve směřování strany. Stropnický ho na oplátku na sjezdu obvinil, že je lobbistou některých zájmových skupin.
Nicméně Liška pro Český rozhlas 6 ujišťoval, že Stropnický nepatří do škatulky pro extrémní levičáky. A že se tak jeví jen těm, kterým je nepohodlné, co říká. Spolupráci se Stropnickým si pochvaluje, protože je konstruktivní. A dokonce ho dává ostatním členům předsednictva za příklad.
Mechanismu, který udrží zelené pohromadě, bude těžko porozumět.
Mesiáška zvenčí
To tu ještě nebylo, aby na druhý nejvýznamnější post ve straně – první místopředsedkyně – byl zvolen někdo po týdenním členství. Ale stalo se. První místopředsedkyní Strany zelených je bývalá členka Strany pro otevřenou společnost, fotografka, překladatelka, tlumočnice, soudní znalkyně a politička Pavla Brady, zástupkyně primátora Opavy. Politické ostruhy si vysloužila, ještě když byla v opozici, a vyprofilovala se jako vytrvalá kritička tehdejšího primátora Zbyňka Stanjury (ODS).
Nezáviděníhodné schéma „každý bojuje proti každému“ kromě Pavly Brady naruší i její protikandidátka z místopředsednické volby Eva TylováPrvní místopředsedkyně u zelených má tradičně nejvíc povinností dovnitř strany a předsednictvo pod neustálým napětím trvalých rozporů jí bude vytvářet neschůdné podmínky. Každopádně je to místo jako dělané pro ženu. Nebylo totiž zbytí, zelení si odhlasovali do stanov, že na místopředsednickém postě bude příslušník opačného pohlaví, než je předseda.
Nezáviděníhodné schéma „každý bojuje proti každému“ naštěstí kromě Brady naruší i její protikandidátka z místopředsednické volby Eva Tylová. Navíc je jako zkušená matadorka ve stranických funkcích, bývalá náměstkyně ministra životního prostředí a podvakrát ředitelka České inspekce životního prostředí pro Brady jistým protipólem. Ve výbušném prostředí vedení zelených by se dámy, ač stály při volbách proti sobě, mohly jedna na druhou spolehnout. Z dlouhodobého pohledu patří Tylová mezi osoby názorově blízké Martinu Bursíkovi.
Sedmým členem předsednictva je bývalý hlavní manažer Strany zelených Tomáš Průša.
Koaliční křižovatka
I skupina navzájem na sebe nabroušených solitérů má bezpochyby společný cíl – aby se Strana zelených dostala z krize. Jestli se to jen trochu povede, stane se nevěstou, o niž se budou ucházet koaliční partneři. Kam se nechá zatáhnout?
Jestli se straně jen trochu povede dostat se z krize, stane se nevěstou, o niž se budou ucházet koaliční partneři
Stropnický potáhne nalevo, Bursík se bude snažit udržet středovou pozici, která by mohla být atraktivní pro zklamané voliče Věcí veřejných a TOP 09. Zároveň bude usilovat o vyloučení jakékoli možné spolupráce s komunisty. Kuchtová může být nečitelná, neb pravostředové osobní smýšlení by odpovídalo pozici Bursíkově, ale mezi sebou zbořili jakékoli mosty. Opoziční elán ji táhne naopak za Stropnickým, s nímž už v minulosti sdílela revoltující vystoupení.
A staronový kormidelník Liška? Odmítá, aby zelení byli přiřazováni k pravici, s níž byli v Topolánkově vládě, i k sociální demokracii, s níž spolupracovali v některých obvodech senátních voleb. Liška tvrdí, že koaliční potenciál zelených vytvářejí tři základní konflikty, které otvírají možnost koaliční spolupráce do různých stran:
- Prvním konfliktem je konflikt o lidskou svobodu. Tam jsme v českém politickém spektru výrazně liberální stranou.
- V konfliktu o ochranu lidské důstojnosti se stavíme na levou část spektra, kam patří i zelení v západní Evropě. Protože říkáme, že nad lidskou důstojnost není možné položit žádný růst HDP.
- Ten třetí konflikt, který nás definuje, je konflikt o hodnoty, které nelze vyjádřit penězi. Patří k nim krajina, přírodní zdroje, kultura. To jsou konzervativní hodnoty, chcete-li pravicové hodnoty.
„Zelení mají koaliční potenciál nalevo i napravo,“ míní Liška. Sami se v Liškově pojetí necítí být ani pravicoví, ani levicoví: „Jsme jiní!“
