Ukrajina už nikdy nebude stejná jako dříve, přestože stále nevíme, jak přesně se její budoucnost nakonec vyvine. Ledacos napověděla ženevská dohoda Evropské unie, USA, Ukrajiny a Ruska 17. dubna, ačkoliv i v případě, že bude realizovaná, může být pouze prvním krokem k uvolnění současné krize.
Lze vůbec udržet Ukrajinu pohromadě? Zaujme místo zbraní při uplatňování velmi divergentních zájmů konečně dialog? Je možné ukončit trvající konfrontaci bez mezinárodních zprostředkovatelů?
Odpovědi na tyto otázky stejně jako možnosti, jak vyvést Ukrajinu ze současné krize, hledali také účastníci společné berlínské konference Valdajského klubu a Německo-ruského fóra. Ta se konala ve stejný den jako čtyřstranné ženevské jednání a zúčastnil se jí a píše o ní Gábor Stier.
Evropský optimismus
Budoucnost rozpadající se Ukrajiny, která se potácí na pokraji hospodářského krachu i občanské války, je prozatím nejistá. Řešení krize přitom může mít významný vliv na uspořádání mocenských vztahů v rámci Evropy, na vzájemnou spolupráci obou pólů eurasijské geopolitické oblasti – Evropské unie a Ruska – a jejím prostřednictvím i na konkurenceschopnost obou zúčastněných stran a samozřejmě i na bezpečnost celého kontinentu.
Stejně nelze v konfliktu podceňovat roli USA a způsob řešení krize bude mít kvůli střetu západních a ruských zájmů velký vliv na další vývoj světového uspořádání. Právě proto sleduje svět události s napětím a s nadějí očekával čtyřstranné ženevské setkání. A jak je v podobných případech obvyklé, jeho očekávání se ukázalo poněkud přehnané.
Tandem Washington-Kyjev a Moskva interpretují setkání v podstatě opačně, přičemž EU zoufale tápe, a zatímco plna strachu očekává další kroky Kremlu, vlastně si nepřeje ani zacházet příliš daleko, co se týče sankcí vůči Rusku. Jde sice o velmi skličující obraz, ale evropští experti se snaží už z povinnosti projevovat jistý optimismus.
„Ženeva ovšem představovala psychologický průlom z hlediska toho, že Západ konečně pochopil, že krizi nelze vyřešit bez zapojení Ruska, a usedl s ním k jednacímu stolu,“ domnívá se Alexander Rahr, vědecký ředitel Německo-ruského fóra.
A dodává, že u jednacího stolu sice seděli tři proti jednomu, což rozuzlení situace oddaluje, navzdory tomu může tento dialog znamenat začátek podobného procesu, jako tomu bylo svého času při jednáních v Daytonu.
Ti, kdo ukrajinskou politiku a situaci znají zevnitř, anebo ji sami prožili, však neskrývají zklamání. Jeden z předních znalců tohoto regionu Jevgenij Minčenko doporučuje všem stranám, aby se po nějakou dobu nepouštěly na Ukrajině do ničeho vážného.
„Události se naprosto vymkly kontrole, což takřka vybízí k vnější intervenci. V zemi je plno zbraní, bezpečnostní orgány jsou ochromeny, například na východě se policie odmítá postavit protestantům, ke zmlácení kandidáta prezidentských voleb reprezentujícího východní části se vyzývá přímo ve studiu během vysílání, polovinu ministrů nové vlády, která má údajně zajistit obnovu, by bylo možné rovnou zavřít do vězení a prozatímního prezidenta Oleksandra Turčynova dobře vystihuje už to, že byl někdejším ideologickým tajemníkem místního Komsomolu,“ vyjmenovává moskevský politolog důvody svého pesimismu.
Ukrajinský pesimismus
Důvody k pesimismu Ukrajinců jsou snad ještě opodstatněnější. Dmitrij Vydrin, který působil jako poradce téměř všech ukrajinských prezidentů za uplynulých 20 let, toho od Ženevy v zásadě příliš neočekával. Z hlediska vývoje procesů mají totiž podle něho dnes větší význam nikoliv elity, nýbrž davy a slovo tisícovky horníků či obyvatel jednoho malého městečka má často větší váhu než amerického prezidenta.
„Nejvíc mě snad bolí, že vyšlo najevo, že Ukrajina není schopná plnit roli mostu mezi civilizacemi. Přišli jsme o jeden sen, nezapomínejme však, že geopolitickým válkám padají za oběť jako první právě mosty,“ stýská si ukrajinský filozof a politolog.
Maximem, kterého lze podle většiny ukrajinských analytiků dohodou podobnou úmluvě ze Ženevy v současné době dosáhnout, může být rozpuštění ozbrojenců a zklidnění napětí a hysterie. Což za této situace rozhodně není málo, neboť následně by mohli experti zasednout k jednacímu stolu a vypracovat detaily nové Ústavy zahrnující uspořádání, které by vedlo ke stabilizaci země.
„Považuji se za dobře informovaného analytika, a proto dnes nemám obzvláštní důvod k optimismu. V současnosti bych byl spokojen už s tím, kdyby se věci nadále nevyvíjely k občanské válce. To je zájmem všech dotyčných stran v tomto konfliktu, přestože skutečnost, že o ozbrojeném potlačení protestů na východní Ukrajině rozhodla nová vládní moc povzbuzena právě USA, zavdává důvod k obavám,“ konstatuje rovněž Michail Pogrebinskij, ředitel kyjevského Střediska politických výzkumů a konfliktologie.
Tím také kyjevský politik nastínil jednu z klíčových otázek řešení krize. Ukrajinské strany nejsou schopné normálního dialogu, jenže dospět ke společné dohodě nedokážou, jak se zdá, ani případní mezinárodní zprostředkovatelé. Jak také poukázal Pogrebinskij, zájmem USA, které se pasují do role spravedlivého mentora, v současnosti není snížit napětí, ale dát Rusku za vyučenou a oslabit ho.
„Vliv USA ve světě klesá a toto geopolitické vakuum může vyplnit například Německo, které se bez Ruska nemůže stát centrem, jež vynáší důležitá strategická rozhodnutí. A to se Washingtonu evidentně nezamlouvá,“ prohlašuje Pogrebinskij v souvislosti s tím, proč je ve vzduchu nad ukrajinskými událostmi neustále cítit snaha Washingtonu Evropu a Rusko znesvářit.
Dědictví studené války
V Evropě tento pohled na věc mnozí nechtějí přijmout, i když čím dál více pozorovatelů uznává, že zájmy jednotlivých aktérů čas od času převládají i nad spojeneckými vazbami.
„USA se bojí užší spolupráce EU a Ruska, a tím i posílení jejich konkurenceschopnosti,“ míní uznávaný německý publicista Hauke Ritz.
A dodává, že v duchu jakéhosi dědictví z dob studené války Západ v zásadě nechce uznat místo pravoslavné kultury v Evropě a její nezávislost v rámci této evropskosti.
Moskva byla zatlačena do bezvýchodné situace, ve které byla nucena jednat, a jejím logickým důsledkem bylo opětovné připojení Krymu
Rusko, které se děsí, že by mohlo být odstaveno, je jako účastník, jehož se věci bezprostředně týkají, také vedeno bytostnými zájmy, jejichž podstatou je zabránit, aby se NATO dostalo až na Ukrajinu, a co nejvíce zpomalit ekonomické sbližování svého souseda se Západem.
Hlavní příčinou toho, proč se současná krize natolik vymkla kontrole, je podle mnohých to, že Západ tento částečně citový, ale v zásadě strategický faktor ať už úmyslně, či neúmyslně zcela opominul a podcenil. Podle tohoto názoru byla Moskva zatlačena do bezvýchodné situace, ve které byla nucena jednat, a jejím logickým důsledkem bylo opětovné připojení Krymu.
Stejně nemůže nikoho překvapit, že Rusko tahá za nitky i na východě Ukrajiny, jak však upozorňují odborníci na tuto oblast, je zřejmé, že obě části země mají k Rusku a EU radikálně odlišný vztah, a pokud by si lidé měli vybrat, pak by se převážná většina obyvatel východních regionů rozhodla pro integrační model nabízený Moskvou. Současná krize tyto postoje spíše pouze posílila, neboť při pohledu na postup ústřední vlády může většina lidí v Doněcku, Charkovu a Oděse doufat už jen v pomoc Moskvy.
„Pohnutkám Ruska rozumím, ale nejsem ochotný je přijmout. Moskva proto prohraje!“ prohlašuje Karsten Voigt zastupující Atlantickou iniciativu, čímž také demonstruje zatvrzelé stanovisko Západu.
Problém zprostředkovatelů
Je pravdou, že čím dál markantněji protizápadní rétorika Ruska a jeho rozhodné prosazování vlastních zájmů, které jinak často jen cynicky kopíruje dřívější americké kroky, přičemž občas překračuje meze mezinárodního práva, podkopaly již tak velmi křehkou důvěru a znatelně Moskvu od Evropy oddalují. V tomto smyslu tedy americká strategie funguje. Anebo jen částečně?
„Rusko využívá chyb Západu. Kdyby Brusel a Washington nepostupovaly tak, jak postupovaly, pak by teď Moskva na Ukrajině neměla co pohledávat,“ domnívá se Vydrin.
A podotýká, že Rusko investovalo do takzvaného ukrajinského projektu přece jen řádově mnohem méně než Západ. Se zprostředkovateli je tudíž potíž, protože v uplynulých měsících se do událostí zapojila i většina členských zemí EU, čímž ztratily kredit a jsou pro tuto roli nevhodné. Ještě větší obtíže však panují uvnitř samotné Ukrajiny.
„Východní a západní část Ukrajiny dnes již potřebují k tomu, aby se spolu dokázaly navzájem domluvit, ,tlumočníka‘. A sice odborníky, důvěryhodné osobnosti, které interpretují a náležitě přeloží, co si přejí říct,“ popisuje Vydrin.
Pochybná legitimita nové vlády
Pochybná je také legitimita nové vlády. A tato situace je o to vážnější, že čím dál více lidí zpochybňuje svobodný charakter prezidentských voleb, které se uskuteční koncem května a mají legitimitu nové vládní moci posílit. Ti, kdo nejsou její součástí, především zástupci východních regionů jsou zastrašováni, přičemž v západní části země hlásá pravdu Pravý sektor, jenž odmítá složit zbraně, zatímco na východě je situace ještě nejistější.
„Bylo by záhodno zklidnit hysterii, i když za těchto podmínek je těžké uspořádat demokratické volby. Ty navíc stejně nebudou mít žádný smysl, pokud je neuzná Rusko. Nebylo by na škodu, kdyby je odložili. I beztak už toho puče bylo dost!“ soudí bývalá místopředsedkyně Bundestagu Antje Vollmerová.
O nic růžovější se situace nejeví ani při pohledu zevnitř. Zatímco podle Vydrina legitimita režimu nezáleží na volbách, ale jak se vyvine situace ve východních a jižních regionech země, Pogrebinskij zdůrazňuje, že legitimitu nedokáže posílit většinové hlasování, nýbrž poslanci zvolení za jednotlivé regiony. Na Ukrajině dnes totiž podle něho neexistuje osobnost, která by s rozdílem několika málo procent, jež rozhodnou o jejím vítězství, dokázala zemi sjednotit.
„Ukrajina ve své současné formě zřízení je odsouzena k zániku. Nezbytně potřebuje decentralizaci a bylo by třeba vypracovat postup přechodu k federálnímu systému. K tomu je nutné, aby se události nemilitarizovaly, a ani vnější aktéři se nepokoušeli zemi rozdělit. K tomu, aby věci někam postoupily, je nezbytné také určité morální očištění. Mělo by se vyšetřit, co se stalo na Majdanu, jakým způsobem se rozmohlo násilí, co se potom stalo ve východních regionech země. A také EU by měla uznat, že na Ukrajině asistovala už druhému puči,“ shrnuje své představy o urovnání situace bývalý německý velvyslanec Hans-Friedrich von Ploetz.
Rozpadu je třeba se vyhnout
Vrátit se ke stavu věcí z 21. února už opravdu nelze, ale na tehdejší události by se nemělo zapomínat. Rozuzlení situace navíc do značné míry brání fakt, že radikální síly blokují veškeré pokusy, jak se dohodnout. Vážným problémem rovněž je, že vítězové chtějí brát vše a nemíní pochopit, že nemají patent na pravdu, ale jsou součástí procesů.
Nebude-li ani jeden ze scénářů fungovat, čeká Ukrajinu neodvratný rozpad, kterému by se v zájmu bezpečnosti regionu i celé Evropy bylo lepší vyhnout
Jejich povýšenecký styl, kterým chtějí každého a všechno převálcovat, navíc rozohnil jinak poklidné východní regiony a probudil v nich touhu po odvetě. Obě strany jsou navíc velmi závislé na vnějších aktérech, kteří už rovněž hrají o celkové vítězství, místo aby usilovali o kompromis, v jehož rámci si budou moci všichni zachovat tvář. Bez toho lze očekávat pouze eskalaci situace.
Konsolidace Ukrajiny může mít v případě, že se najde společná vůle, cíle, konkrétní programy a důvěryhodní zprostředkovatelé, kteří budou moci zaručit jejich plnění, několik scénářů. V rámci mezinárodních jednání u kulatého stolu by mohly být vypracovány jednotlivé transformační kroky – od nové ústavy přes formu decentralizace až po kádrovou politiku, která by zajišťovala zastoupení všech regionů.
Oproti tomu se nyní rýsuje feudálně-oligarchický model z roku 2005, v němž se nová moc opírá místo společnosti o představitele obchodní elity, a situaci míní konsolidovat tím, že si koupí loajalitu. Podstatné problémy však nešlo takto řešit ani tenkrát, natož teď! Cestu z krize by mohl znamenat také scénář podobající se Daytonské dohodě, federální transformace by zemi reálně stabilizovala a zachránila.
Nebude-li ani jeden z těchto nastíněných scénářů fungovat, čeká Ukrajinu neodvratný rozpad, kterému by se v zájmu bezpečnosti regionu i celé Evropy bylo lepší vyhnout.
