Má lustrační zákon stále smysl, skončila-li nejen studená válka, ale i období po ní, takzvané poststudenoválečné, a světový geopolitický řád se od roku 1991, kdy tento předpis odhlasovalo tehdejší Federální shromáždění, zcela změnil? O tomto problému se po čase znovu začalo v Česku diskutovat.
Zákon o předpokladech pro výkon některých funkcí ve státní správě, takzvaný lustrační (z latinského lustratio, očišťování nebo také kontrola), dlouhou dobu téměř nikoho nezajímal. Poté, co však lustrace kvůli možnému nástupu šéfa ANO 2011 Andreje Babiše do postu ministra začaly ovlivňovat veřejné dění, čímž by se de facto naplnil jejich původní účel – zabránit, aby některé posty ve státní správě obsadili lidé se zákonem definovanou komunistickou minulostí –, odstartovala debata o jejich smyslu.
Legitimní mocenský záměr
Kdyby tedy nebylo Andreje Babiše, nebyla by ani diskuse o lustracích. Jen díky němu se přesunula z „intelektuální kavárny“ na celospolečenskou úroveň. Důsledkem je „překlad“ intelektuálního jazyka do ryze politického, pochopitelného všem. Tím se lustrace po čase zase proměnily v politikum par excellence.
Z politického hlediska byl požadavek Miloše Zemana, kterým džina lustrací vypustil z lahve, naprosto relevantníTímto politikem byl i původní požadavek prezidenta Miloše Zemana, který dnes už ovšem neplatí (a kvůli němuž se zřejmě dočkáme mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, která v prvním čtení projedná služební zákon), že bude po členech vlády požadovat čisté lustračního osvědčení. Z politického hlediska byl Zemanův požadavek, kterým džina lustrací vypustil z lahve, naprosto relevantní. Což potvrdil i ústavní právník Jan Kysela, byť lustrace považuje za přežité, přestože předkládání tohoto osvědčení dosud bylo běžnou praxí.
Současně však prezident tímto svým požadavkem výrazně zasáhl do debaty o vzniku koaliční vlády a jasně ukázal, že bude (nebo minimálně chce být) jejím spolutvůrcem, nikoliv přihlížejícím – sledoval svůj legitimní mocenský záměr.
Zeman-politik versus Zeman-intelektuál
Původní prezidentův požadavek byl konzistentní – jako by říkal, že existuje zvyklost opřená o zákon a on v ní hodlá pokračovat. Neobhajuje jím však lustrační zákon jako vhodný nástroj k vyrovnání se s minulostí. Je totiž třeba odlišovat Zemana-politika, který lustrace umně vytáhl, když potřeboval, od Zemana-intelektuála. A tyto dva Zemanovy postoje se také značně liší.
Zeman-intelektuál se k lustracím z vyšší „kavárenské“ perspektivy vyjádřil, když byl poslancem Federálního shromáždění a zákon se v roce 1991 schvaloval. Tehdy Zeman lustrace ostře a promyšleně kritizoval. Představil se jako bytostný liberál a mimo jiné v rozpravě o tomto předpisu prohlásil:
„Uchází-li se libovolný kandidát o libovolnou veřejnou funkci, má jeho potenciální volič plné právo znát o tomto kandidátovi vše podstatné a za podstatnou pokládám i informaci, zda byl či nebyl spolupracovníkem StB…
Na druhé straně se ovšem domnívám, že je svobodnou vůlí voliče, jestliže tohoto kandidáta zvolí, že by toto jeho právo nemělo být omezováno. Koneckonců, jestliže zvolí spolupracovníka StB, vypovídá to více o stavu našeho voličstva než o kandidátech samých.
To je, domnívám se, skutečně liberální pojetí, které bych doporučil rozšířit i na druhou projednávanou kategorii, to znamená funkce obsazované jmenováním, neboť nikoli pouze ve státní správě, ale i v libovolných dalších organizacích má zaměstnavatel plné právo vědět o svém zaměstnanci vše podstatné a svobodně se rozhodnout, aniž by mu v tom kdokoli bránil, zda tohoto zaměstnance přijme, nebo ne.“
Klausova dichotomie
Zemanovu dichotomii – politik versus intelektuál – lze objevit i u Václava Klause. Ten se pro ČESKOU POZICI k lustracím vyjádřil:
„Na počátku devadesátých let jsem nepatřil k největším bojovníkům za lustrační zákon především proto, že jsem měl pochybnosti, zda se tento mechanismus nezaměřuje spíše na ,malé ryby‘, zatímco ty velké v pozadí zůstanou nedotčeny. Zákon ale byl potřebný, protože bylo jasné, že bez nějaké formy ochrany státní správy před strukturami komunistické moci se neobejdeme.
Lepší zákon tehdy nikdo nevymyslel. A nevymyslel je ostatně nikdo ani dodnes. Proto zůstal zákon v platnosti a jeho účinnost byla několikrát prodloužena. Je zřejmé, že jeho důležitost v čase klesá a že obava z oněch struktur v čase slábne. Nemyslím ale, že by lustrace měly být kvůli tomu rušeny a už vůbec ne, že bychom měli tolerovat porušování platného lustračního zákona.“
Klausova dnešní argumentace je reálně-politická: pro lustrace nijak neplane, ani neplanul (vzpomeňme jeho intelektuální metaforu o minulosti jako zpětném zrcátku), zákon je ale potřebný, byť o něm pochybuje, například, zda se vztahuje na „velké ryby“, dnes by ale, jak říká, neměl být rušen. A pro ČESKOU POZICI navíc s narážkou na Andreje Babiše podotkl:
„Jako prezident republiky jsem jmenoval mnoho desítek ministrů a ve všech případech jsem měl předem v ruce jejich negativní lustrační osvědčení. Nikdy nebylo nutné po kandidátech na členy vlády toto osvědčení nějak speciálně vyžadovat, protože jeho předložení bylo vždy považováno za automatickou samozřejmost.“
Bývalí poslanci
ČESKÁ POZICE oslovila i některé poslance Federálního shromáždění, kteří v roce 1991 pro lustrační zákon hlasovali, a všichni se domnívají, že lustrace stále mají smysl. Petr Toman (ODS), spolutvůrce lustračního zákona, který byl v rozpravě ve Federálním shromáždění velice aktivní a podal několik pozměňovacích návrhů, ČESKÉ POZICI řekl:
„Jsem sice trochu překvapený, že lustrační zákon i po více než 20 letech stále platí, protože byl připravován jako de facto přechodné ustanovení. Myslím si ale, že jeho potřebnost stále trvá, a to ze dvou důvodů: i dnes jsou ti lidé vydíratelní, pořád se objevují skartované svazky, a i dnes je nutné udržet distanci mezi systémem před rokem 1989 a systémem po roce 1989.“
Podobné agumenty zazněly i od dalších oslovených:
Pavel Bratinka (ODA):
„Tehdy bylo nesmírně důležité, aby se v rozhodujících funkcích neobjevili lidé vydíratelní, tento důvod je již dnes oslaben. Lustrace měly ale ještě jeden důvod: morální, a ten je platný i dnes. Samozřejmě, že je ten zákon nedokonalý, byl ale tehdejším maximem možného.“
Stanislav Devátý (ODS)
„Zákon má smysl. S minulostí jsme se nevyrovnali a i ta potencialita vydíratelnosti tu stále je.“
Daniel Kroupa (ODA):
„Výkon funkcí ve státní správě není nároková věc. Asi byste nechtěl, aby lidé, kteří se upsali tajné službě, zastávali rozhodující posty. Ten zákon samozřejmě je nedokonalý, vznikal ani ne dva roky po listopadu 1989, ale schválen být v nějaké podobě musel.“
Bývalými poslanci zmiňovanou nedokonalost lustračního zákona si lze vyložit tak, že nepostihuje ekonomickou elitu před rokem 1989 (vztahuje se například na lidové milicionáře, představitele KSČ od okresního tajemníka výše, a především na spolupracovníky StB). Přitom se během 20 let ukázalo, že právě tato ekonomická elita měla největší konkurenční výhodu – sociální kapitál. Řečeno jinak, zákon mohl být účelnější, nikoli však mírnější.
Petr Pithart (Občanské hnutí, dnes KDU-ČSL), který tehdy nebyl poslancem Federálního shromáždění, asi nejvýstižněji pro ČESKOU POZICI formuloval tyto pochybnosti. Dle něho zákon měl být schválen, protože se společnost musela nějak bránit, nicméně připustil:
„Někdo může říci, a bude mít pravdu, že nebyla postižena předlistopadová ekonomická smetánka. Vždyť tito lidé, obzvlášť ti z podniků zahraničního obchodu, měli obrovské výhody – uměli jazyky, měli konexe jako nikdo jiný. Bylo pak jen logické, že to po roce 1989 zúročili.“
Koalice pro zrušení zákona?
ČESKÁ POZICE oslovila i současné poslance, a to otázkou: Má lustrační zákon ještě stále smysl, nebo by se měl zrušit? A zdá se, že v Poslanecké sněmovně existují dva nestejně velké bloky.
Oslovení poslanci ODS, TOP 09 a KDU-ČSL lustrace a jejich pokračování hájí.
Bohuslav Svoboda (ODS):
„V čem se za 25 let změnilo jádro problému, tedy že někdo udával své známé? V tom přece změna nenastala. Lustrační zákon by měl zmizet až s důchodovým věkem lidí, na které se vztahuje.“
Petr Gazdík (TOP 09/STAN):
„Je mnoho jiných podstatnějších problémů, které je dnes třeba řešit, lustrace mezi ně nepatří. Navíc není možné měnit zákon kvůli jedné nebo dvěma osobám, kterým by to přišlo vhod. Takhle se zákony nedělají.“
Ivan Gabal (nestraník, poslanec za KDU-ČSL):
„Chrání určité pozice před lidmi s konkrétní minulostí a mám pocit, že by to tak mělo platit i v budoucnu. Prožil jsem zhruba půlku života v předchozím režimu a vím dobře, jací lidé to jsou.“
Formuje se však „protilustrační“ blok, který nejen v Poslanecké sněmovně, ale i v Senátu disponuje většinou, a to v obou komorách vůbec poprvé – ČSSD, ANO 2011, Úsvit přímé demokracie a KSČM. A argumenty jejich poslanců jsou předvídatelné.
Martin Stropnický (ANO 2011):
„Dvacet pět let po pádu komunistického systému bychom se měli bavit o problémech dneška. I když mi je jasné, že teď budu podezírán ze střetu zájmů, když toto říkám.“
Tomio Okamura (Úsvit přímé demokracie):
„Lustrační zákon je od počátku nastavený špatně, jelikož nerozlišuje oběti od aktivních zločinců.“
ČSSD je v otázce lustrací konzistentní. A její poslanec Jan Hamáček mluvil za celou stranu:
„Lustrační zákon svou funkci splnil, teď už ale neexistují důvody, kvůli kterým vznikl – nehrozí žádná infiltrace vysokých komunistických funkcionářů nebo agentů StB do vysokých funkcí. Náš systém je stabilní.“
S lustracemi má samozřejmě dlouhodobě problém i KSČM. Její poslankyně Kateřina Konečná odpověděla:
„Otázkou je, jestli vůbec někdy smysl měly. A spíše si myslím, že neměly. Bylo to jenom gesto, které zabránilo tisícům normálních schopných lidí dělat některé práce, zatímco tu skutečnou předlistopadovou mocenskou garnituru to nijak nezasáhlo.“
Zdá se, že výsledkem kauzy „Babiš a lustrace“ je vznik ad hoc koalice poslanců z různých politických stran, kterou bude stmelovat jen zrušení lustračního zákona. Jeden ze symbolů vyrovnání se s komunistickou minulostí tedy může padnout. Otázkou však zůstává, bude-li to dobře.
