Petr „Khru“ Macháček je jednou z nejvýraznějších postav bojového umění v Česku. Vychoval mnoho úspěšných sportovců. Trénuje kluky z ulice i významné manažery a podnikatele. V rozhovorech se již vyjádřil snad ke všem aspektům bojového umění. ČESKOU POZICI zaujalo Macháčkovo pojetí trenéra jako učitele a sociální přesah jeho činnosti.
ČESKÁ POZICE: Sportu a bojového umění se dotkneme jen v nejnutnější míře. Zajímá nás osobnostní vývoj fenoménu Macháček. Co na vás působilo? Jaké vlivy? Jací učitelé?
MACHÁČEK: Na počátku byl – pod hlavičkou Pionýra – skautský oddíl Albatros, čtvrtý přístav vodních skautů. Naši vedoucí, bývalí vojáci a výsadkáři, s námi prováděli výcvik podle skautských zásad: házení polní lopatkou, noční brodění bahnem, kopání zákopů a latrín, chození v plavkách kopřivami. Bylo to otužování těla i ducha. Na táboře po rozcvičce následovala koupel v řece, i v únoru!
ČESKÁ POZICE: Co škola?
MACHÁČEK: Na základní škole působili skvělí učitelé. Mým učitelem češtiny byl Ladislav Špaček, svého času mluvčí exprezidenta Václava Havla. Imponoval mi jako učitel, protože dokázal poutavě vysvětlovat učivo, a ne že by jen něco povídal o češtině a nutil nás biflovat básničky.
ČESKÁ POZICE: Muselo však přijít bouřlivější období. Byly nějaké úlety?
MACHÁČEK: V pubertě jsem si prošel obdobím punku, nejdřív dlouhých vlasů, potom jsem nosil „číro“. Jsem malý, vážil jsem 60 kilo a měl jsem potřebu světu něco vykřičet, a proto jsem provokoval, pral se a schválně navštěvoval lokály, kde bylo jasné, že nějaký konflikt nastane. Bavilo mě to, protože jsem vyhrával. Když punk vyšel z módy, ostříhal jsem se podle nové módy dohola. A chodil jsem se prát pro změnu s pankáči. Spoustu věcí z té doby nelze obhájit. To je odvrácená strana mé minulosti, prošel jsem si temnou ulicí.
ČESKÁ POZICE: Kdy se začal stávat z pouličního bitkaře bojovník?
MACHÁČEK: Ve skautu jsme se naučili i základy sebeobrany. Při živelných bojích na ulici jsem také získal mnoho zkušeností. Před vojnou jsem aktivně dělal mnoho dalších sportů, třeba lezení po skalách, závodně lacross, divokou vodu. V 16 letech jsem si v branickém Sokole pronajal hodiny v tělocvičně pro partu kamarádů. Cvičili jsme, co nás neuspokojovalo v jiných sportech. Něco mi v nich vždycky chybělo.
V té době jsem o thajském boxu a ultimátním zápase neměl ani ponětí. Při pohledu na staré fotky si však uvědomuji, že již tehdy jsme cvičili podobné prvky. K tomu jsme meditovali a vedli úžasné filozofické debaty. Mě v té době bavilo stýkat se s lidmi, kteří chodili do kavárny Slavie, s intelektuály! Koukali na mne jako na exota, svalnatou mlátičku z tělocvičny. Pro mne to však byly zajímavé diskuse o smyslu různých věcí a existenci. Dost jsem tehdy poslouchal duchovní muziku, Lisu Gerrard a Dead Can Dance.
ČESKÁ POZICE: Jak jdou v praxi dohromady bojové umění a intelektuální debaty?
MACHÁČEK: Dosáhl jsem mnoha vysokých výkonnstních stupňů a prošel jsem určitým procesem poznání. Povídáme si thajský boxer, ultimátní zápasník, taekwondista, judista, aikidista. Srovnáváme si techniky, jak se na fyzické úrovni odrážejí duchovní hodnoty, které naše bojové sporty a umění mají předávat žákům. Není úplně jednoduché to vysvětlit. Laik pochopí naši diskusi o boxerské kombinaci úplně jinak. Slyší „dvě lehké na hlavu a těžkou na spodek“, ale my se bavíme, jak zastavit útočníka, abychom ho nezranili neúměrně situaci. Je možné mu ranou na spodek vyrazit dech, a není nutné mu přitom zdemolovat obličej. Zásadní je přístup ke konfliktu. Ten je pak vyjadřován kombinacemi ran, což je pro laika asi absurdní.
ČESKÁ POZICE: To zní na bojové umění téměř lidumilně...
MACHÁČEK: Tak to není. Mnoho dnešních pseudomistrů bojových umění, kteří vyrostli bez pouliční zkušenosti, se dostává do extrému. Z bojových umění, která mají být v první řadě funkční, vytvářejí pseudohumanistickou cvičební aktivitu. Neuvědomují si, že bojové umění spojuje obojí. Člověk je bojovník a lovec od prapodstaty. Máme to v sobě a musíme to rozvíjet. Vtip je však v tom, že to musíme také kontrolovat. A dnes se to začíná často zvrhávat v duchovní cvičení s prvky bojových umění, což je pro mne paskvil. Když chci meditovat, jdu do kostela, a nemusím k tomu dělat prvky bojových umění, které to przní.
Člověk v prvé řadě bojuje, ale boj musí být pod kontrolou. K tomu jsem dospěl na své cestě. Prošel jsem si poctivě všemi stadii vývoje včetně několika týdnů meditací absolvovaných v klášterech po celém světě a dospěl ke „zlaté střední cestě“. Je důležitá a rád bych tuto starou, ale těžce poznanou pravdu spolu s bojovým uměním předával svým žákům.
Jde o princip jinu a jangu, černé a bílé, přičemž v černé je současně zárodek bílé. A v bílé zase zárodek černé. Pořád se to nějakým způsobem točí, doplňuje a vyvažuje. Nic nemá jen jednu stranu.
ČESKÁ POZICE: Jak dlouho jste byl v Thajsku? Jak to na vás zapůsobilo?
MACHÁČEK: Byl jsem tam 28krát a celkem v něm strávil víc než tři roky, několikrát jsem tři měsíce v kuse trénoval a zápasil. Thajsko bylo famózní zkušeností, která mě značně ovlivnila, ale musím říci, že dnes jdu trochu jinou cestou. Správná cesta totiž nikdy nekončí, je neustálým vývojem. A totéž platí i ve sportu, protože ten se také neustále vyvíjí. A je jedno, jestli se budu bavit o thajském boxu, nebo o ultimátním zápase, jemuž se dnes říká MMA (Mixed Martial Arts) a je v současnosti nejrychleji se rozvíjejícím sportem na Zemi.
ČESKÁ POZICE: Kde začal přerod z trenéra na učitele? Je to vliv Thajska?
MACHÁČEK: V Thajsku to nebylo. Nevím, do jaké míry k němu přispěly diskuse v kavárně Slavia nebo setkávání a hovory s různými mistry bojových umění. Byl to nejspíš postupný proces s mnoha vlivy. Začalo to už asi v mládí, když jsme s partou kamarádů hledali a předávali si to, co nám chybělo v ostatních sportech. Nejdůležitější bylo pro mne poznání, že nejvyšší formou bojového umění je mentálně donutit soupeře nebojovat. Když jsem se o to snažil, nedařilo se. Teď se o to nesnažím, a začíná se mi to dařit.
ČESKÁ POZICE: Jak se to projevuje v praxi?
MACHÁČEK: Mnoho kluků z mé tělocvičny pracuje v bezpečnostních službách a ochrankách. Občas mi zavolají, když mají velký problém. A já tam jedu sice v pozici jejich trenéra, ale v podstatě jako vyjednavač. Přijedu někam, kde stojí parta cizinců, většinou z východu, a proti nim parta mých kluků. Situace je vyhrocená, za chvíli by se mohlo i střílet.
„Všichni jste zevláci a já jsem tu proto, abych vás změnil!“ zní Macháčkovo heslo na Facebooku
Musím však říct (a pověrčivě zaklepat), že v posledních zhruba deseti letech to nikdy tak daleko nedospělo. Situace se totiž většinou zklidní už mým příchodem a vystupováním. Vyhrocené situace trénuji dvanáct hodin denně. Fyzický střet, v tom jsem doma. Rozumím boji a konfliktům, umím číst lidské emoce a gesta. Dokážu už docela slušně odhadovat lidi. To je výsledkem mého celoživotního zájmu o extrémní bojová umění.
ČESKÁ POZICE: Jak se projevuje hlubší pochopení bojového sportu na životním postoji?
MACHÁČEK: V dodržování pevných regulí, v zásadovosti. Důležitou roli hraje životospráva. Mám borce, který po tréninku, když všichni nahážou zpocená trička a chrániče do tašky a jdou na pivo, se nejdříve důsledně 20 až 30 minut protahuje, protože to je správně. Potom si mokré věci složí do komínku a vloží do speciální igelitky, jež má své místo v tašce.
Okamžitě po tréninku vypije správný protein, aby doplnil výživu svalům, které pracovaly. Pečlivě se umyje a zmáčkne si hodinky, protože nejpozději za tři hodiny se musí najíst. A pak každé další tři hodiny mu zapípají hodinky, a on ví, že musí mít malou porci jídla, přesně vyváženého na konkrétní den. Jeho trénink je opět pečlivý. Řeknu mu, aby dal sto úderů, ale on jich dá vždy spíš sto deset. Naprosto si důvěřujeme, že to, co řeknu, je správné. Tito lidé pak dokážou nejvíc.
ČESKÁ POZICE: Jak je to s masem?
MACHÁČEK: Na to se názory různí. Jednu dobu jsem se snažil dokázat, že je možný svalový nárůst bez příjmu živočišných bílkovin. Skoro rok jsem nejedl žádné maso, pak jsem začal posilovat, abych dokázal, že to je možné. Dokázal jsem to. Živočišnou bílkovinu jsem nahradil sójou, tvarohy a všelijakými doplňky z rostlinných zdrojů. Po této zhruba 1,5leté anabázi jsem se však přestal cítit dobře. Když jsem šel okolo stánku s buřty na Václaváku, začaly mi téct sliny.
Bylo jasné, že tudy cesta nevede, protože tělo to cítí jinak. Proto jsem začal jíst kuřata a ryby a na tom jsem zůstal. Už je to 23 let. V poslední době do toho přidám občas úplně zdravé červené maso – divočinu. Bude mi 43 let a cítím se neuvěřitelně kondičně fit.
ČESKÁ POZICE: Podívejme se na sociální aspekt vašeho působení. V jednom rozhovoru jste řekl, že se k vám stahují různí sígři, takoví „pouliční týpci“ začínají chodit do tělocvičny, a vy se nezabýváte motivem, proč přišli. Vaším problémem je z nich něco udělat.
MACHÁČEK: Generace, jež ke mně chodila po roce 1989, se chtěla zdokonalit pro rvačky na diskotékách. Tehdy jsem si začal uvědomovat, že jim k bojovému umění musím dát i nějakou brzdu. Zkoumal jsem různé metody, jak je přimět k zamyšlení, co je a není správné. Na dvoumetrového chlapa, kterého na ulici nikdy nikdo neztloukl, třeba zapůsobilo, když si s ním pohrál 170centimetrový 60kilový trpaslík. Cítil se zesměšněn a zostuzen. Potom si řekl, že se raději už nebude prát, protože neví, kdy zase narazí na někoho, jako jsem já.
Moment, který dělá z rváčů rytíře, nastane, když jim někdo ukáže kladné vzory – že je čest slabšího chránit. Oni mají tyto schopnosti a slabší nikoli. A nesmějí je zneužít, protože tím by o čest přišli. To je jeden ze způsobů, jak tyto rváče obracet na „správnou víru“. Je však těžké rozlišit, jaký motiv u koho použít.
ČESKÁ POZICE: Co je větší umění vyhrát, nebo prohrát? Respektive unést výhru, nebo unést prohru?
MACHÁČEK: Důležitá je cesta bojovníka. Když se vítězný borec nedrží dohodnuté taktiky či techniky, seřvu ho jako malého kluka. Jiný borec prohraje a já ho nosím po ringu jako vítěze, protože bojoval tak, že jsem na něho hrdý. I umění prohrát je důležité, ale nesmí se za ním skrývat zbabělost nebo chyba.
Je důležité na věci příliš netlačit. Mají přicházet samy a v boji. Když budu bojovat co nejlépe a jsem schopný boj reflektovat a nedávat do něj negativní emoce, bojuji pro radost. Chci vést lidi v tomto duchu, protože když se člověk upne jen na vítězství, nemá vyšší cíl. Vyhraje, a co? Bude hledat další vítězství? Ztrácí motivaci. Není na cestě, nemá potřebu se vyvíjet. Je u konce. Může vršit vítězství, ale jeho cesta už skončila. Cesta bojovníka však nekončí.
ČESKÁ POZICE: Jaký je bojovníkův bojový pokřik?
MACHÁČEK: Mým životním heslem, které předávám svým lidem, je „nebojujeme pro vítězství, ale pro radost z boje“. Radost by měla být v tréninku i v boji neustále přítomná. Na Facebooku mám provokativní hlášku: „Všichni jste zevláci a já jsem tu proto, abych vás změnil!“
Petr Macháček (43)
Bojovník, trenér a učitel. Sportoval od malička. Dělal karate, volný styl, box, lezení po skalách, slaňování do jeskyní, potápění, přežívání v přírodě, parašutismus, lacross, paragliding, judo, jiu jitsu, snowboarding, vodní a zimní lyžování, motokros, kung-fu, Muay-thai (thajský box), ultimate fighting, vale-tudo, brazilské jiu jitsu, Mixed Martial Arts. Jeho klub Hanuman Gym Praha je nejstarším oficiálním v České republice. Jeho svěřenci vybojovali tituly mistrů republiky, Evropy i světa.
