Po zveřejnění zpráv o chystaném znárodnění soukromých fondů se ani jeden z ministrů neodvážil návrh bez premiéra Orbána komentovatV pondělí 31. května 2010, neboli v první pracovní den nové vlády, několik minut před půl dvanáctou dopoledne, zveřejnily na svých stránkách dva populární zpravodajské servery v rozmezí pouhých několika minut dlouhý článek o tom, že se před ministra hospodářství Györgye Matolcsyho dostal návrh zestátnit soukromé penzijní fondy nebo u nich alespoň zavést možnost dobrovolného členství.
Opozice reagovala rychle. Ještě před zahájením schváleného programu jednání poslanecké sněmovny, které začalo v jednu hodinu odpoledne, požádal o slovo předseda poslaneckého klubu socialistické strany. Chtěl se informovat, zda jsou zprávy o tom, že vláda plánuje znárodnění soukromých penzijních fondů, pravdivé. Ani jeden ze členů vlády se však v premiérově nepřítomnosti necítil dostatečně kompetentní, aby zprávy potvrdil, či vyvrátil.
O tom, co se asi stalo, se můžeme pouze dohadovat. Premiér Viktor Orbán byl zřejmě v tuto chvíli již pevně rozhodnut zrušit druhý pilíř maďarského důchodového systému existující od roku 1998. O tom však zatím vědělo jen premiérovo nejužší okolí, a ne každý s tím zřejmě souhlasil. A kdosi poté informace vynesl na veřejnost, čímž chtěl vládu vyprovokovat, aby se od těchto zpráv automaticky distancovala, a zabránit tím vývoji, který nakonec skutečně nastal. Neúspěšně.
Společný dopis do Bruselu
Existuje však i odvážnější hypotéza. O tom, že zruší druhý pilíř, rozhodl Orbán už před deseti lety, avšak zabránila mu v tom těsná porážka ve volbách v roce 2002. O osm let později pak čekal jen na příhodný okamžik. Maďarsko loni 6. srpna také podepsalo dopis devíti členských států - včetně České republiky - adresovaný Evropské komisi. Země, které provádějí podobně jako Maďarsko na podnět Světové banky „třípilířovou“ důchodovou reformu, v něm požadovaly, aby si mohly odečíst ze schodku veřejných financí náklady spojené s druhým pilířem, neboli „cenu reformy“. Podaří-li se tuto iniciativu prosadit, vybojovat si pouze nepatrnou úlevu, na Orbánových plánech to nic nezmění. Její případné odmítnutí v podobě tvrdého požadavku EU na dodržení deficitu veřejných financí může naopak posloužit jako vysvětlení pro to, co se stalo.
Otázkou je, jak na Orbánův postup vlastně nahlížet. Ještě než si odpovíme, musíme si představit maďarský důchodový systém.
Reforma penzijního systému započala již v posledních letech socialismu, v roce 1988. Od tohoto roku se u každého pracovníka shromažďují údaje o příjmech, které slouží za základ platby odvodů ze mzdy. Stejně tak je počínaje tímto rokem brán při stanovování výše důchodu v potaz příjem za každý rok. Do té doby se důchod vypočítával na základě posledních tří odpracovaných let. Počínaje tímto rokem je tak sledované období každoročně o rok delší.
V roce 1989 vznikl státní Fond sociálního zabezpečení, který se v roce 1992 rozdělil na Fond důchodového zabezpečení a Fond zdravotního pojištění. Od roku 1991 bylo k získání nároku na plný starobní důchod nutné absolvovat dobu zaměstnání v délce minimálně 20 let, zatímco k získání předčasného důchodu bylo až do roku 1993 nutné odpracovat deset a poté alespoň 15 let. Možnost předčasného důchodu v roce 1997 zanikla. V roce 1996 bylo přijato rozhodnutí o zvýšení hranice odchodu do důchodu, která do té doby činila u mužů 60 a u žen 55 let, na společnou hranici 62 let. V rámci důchodové reformy v roce 1998 pak byl založen takzvaný druhý pilíř.
Čtěte také: Jak vypadá maďarský penzijní systém? Obstojí Orbánova vláda před ústavním soudem?
Rada od Světové banky
Budoucí důchod se stanovuje na základě obnosu evidovaného v době odchodu do penze na osobním účtu zaměstnanceK provedení důchodové reformy inspirovala Světová banka (SB), která ve své zprávě z roku 1994 nazvané Averting the Old Age Crisis: Policies to Protect the Old and Promote Growth doporučila zemím zavedení třípilířového důchodového systému. Podle SB zajišťuje první pilíř každému občanovi po dovršení důchodového věku jednotný paušální důchod (flat rate), který stát hradí z daňových příjmů. Druhý pilíř je založen na spořících fondech (fully funded). Každý zaměstnanec platí pevně stanovenou částku ze mzdy do důchodového fondu, vybraného na základě vlastního rozhodnutí, což je evidováno na jeho osobním účtu. Budoucí důchod se stanovuje na základě obnosu evidovaného v době odchodu do penze na osobním účtu zaměstnance a v tu chvíli očekávané délky života.
Penzijní fondy mezi sebou soupeří o členy vyššími výnosy a lidé vstupují či přestupují do fondu, který nabízí možnost lepší investice. Výsledkem měly být vyšší budoucí důchody. Třetí pilíř spočívá v tom, že stát musí za účelem hromadění a investování dlouhodobých úspor, respektive vyplácení doživotního důchodu, založit potřebné specializované instituce a ty, respektive plátce, poté podporovat formou daňových úlev. Takováto instituce v Maďarsku existuje od roku 1994.
Ten, kdo si reformní návrh SB pečlivě prostudoval, mohl rychle přijít na to, že jde o radu zemím, které dosud nemají žádný důchodový systém, ale přejí si ho vytvořit. Avšak v Maďarsku ani v zemích střední a východní Evropy nebylo potřeba vytvořit důchodový systém takříkajíc na zelené louce, protože už tyto země disponovaly rozsáhlým státním důchodovým systémem fungujícím na principu průběžného financování, takzvaným pay-as-you-go. Jeho účastníkem byl povinně téměř každý občan v aktivním věku, který buď platil příspěvky, nebo pobíral důchod.
Nepřicházelo vůbec v úvahu, aby maďarský první pilíř platil pevně stanovený paušální důchod na základě státní příslušnosti. Druhý pilíř znamená v podstatě jen to, že nováčci přicházející do svého prvního zaměstnání vstupovali - od roku 1998 povinně, zatímco ostatní zaměstnanci na základě vlastního rozhodnutí - do nějakého důchodového fondu, jemuž odváděli osm procent své hrubé mzdy. Koncem roku 2010 měl druhý pilíř tři miliony členů, z čehož milion do něj vstoupil povinně při příchodu do svého prvního zaměstnání a zbytek dobrovolně. Dohromady disponoval kapitálem ve výši tří tisíc miliard forintů (asi 300 miliard korun), což představuje zhruba deset procent maďarského HDP.
Hladové finanční skupiny a státní peníze
V zájmu vytvoření druhého pilíře se pochopitelně daly do pohybu obrovské síly. Především finanční svět, jehož pole působnosti se díky této důchodové reformě významně rozšířilo. Pokud však na určité reformě někdo zjevně vydělá, znamená to obvykle užitek i pro druhé. Jde o reformu, která jak se uvádí i ve zprávě SB, nejenže chrání starší občany před krizí způsobenou demografickým stárnutím, ale je prospěšná i z hlediska ekonomického růstu. Neboť k hospodářskému růstu je zapotřebí kapitál, a právě ten se shromažďuje v důchodových fondech.
Průběžně financované důchodové systémy jsou na stárnutí populace velmi citlivé. V jejich případě lze, jak vyplývá z definice, vyplácet důchody vždy pouze z příspěvků vybraných v té které době, což ve stárnoucí společnosti znamená menší počáteční důchody a/nebo jejich nižší indexaci a/nebo zvyšování důchodového věku. Zato důchodové systémy založené na spořících fondech nikoli, jelikož v nich si lidé sami spoří na svůj vlastní důchod. Tvrdilo se, že přeměníme-li svůj průběžně financovaný důchodový systém na systém založený na spořících fondech, vyřešíme tím zároveň problém stárnutí populace.
Tento myšlenkový pochod má však vážné trhliny. Proč, to ví však málokdo. A neví to ani sama EU. Kdyby to věděla, zmínila by se o tom ve své zelené knize, jež byla dána k diskuzi v polovině loňského roku.
Dávkově, nebo příspěvkově definovaný systém?
V případě důchodových systémů ve skutečnosti nejde o to, zda jde o systém „státní“ nebo „soukromý“, jestli je „průběžně financovaný“ nebo „plně fondový“. Podstatné je, zda jde o systém dávkově – vyplaceným důchodem - definovaný (Defined Benefit), nebo příspěvkově definovaný (Defined Contribution). V případě posledně jmenovaného systému je výše našeho důchodu výsledkem jediného, na nás závislého faktoru, a sice výše námi zaplacených příspěvků. Výnos z investic a průměrná očekávatelná délka života v důchodovém věku jsou na nás nezávislé. V případě prvně jmenovaného systému nehraje výše příspěvků žádnou roli, vše závisí na okolnostech, jako jsou hranice důchodového věku, doba zaměstnání, pravidla pro výpočet, indexace důchodů a podobně.
Důchodovou reformu prováděnou za účelem vytvoření druhého pilíře lze hodnotit ze dvou hledisek, a sice z pohledu samotných důchodů a z aspektu makroekonomického. Z pohledu důchodové problematiky znamená druhý pilíř částečnou přeměnu do té doby výhradně dávkově definovaného důchodového systému v systém definovaný příspěvkově. Výhodou příspěvkově definovaného systému je to, že je svým způsobem udržitelný, jelikož na důchodech se vyplácí pouze to, co bylo dříve zaplaceno. A je politicky nezpochybnitelným tvrzením, že prostředky ke krytí svého důchodu si musí – ušetřením části svého výdělku v aktivním věku – vytvořit každý sám. Právě to je správná cesta důchodových reforem.
Druhý pilíř a rostoucí schodek
Z makroekonomického hlediska je situace komplikovanější. Jelikož se příspěvek ve výši osmi procent výdělku nedostává do prvního státního, ale do druhého soukromého pilíře, vzniká v prvním pilíři deficit, který musí stát vyrovnat, což lze za nezměněných podmínek pouze tehdy, vezme-li si stát navíc úvěr ve stejné výši jako částka, která se dostává do druhého pilíře. V důsledku toho ovšem roste schodek veřejných financí i státní dluh a ztěžuje se plnění maastrichtských kritérií - deficit pod tři procenta HDP a veřejné zadlužení nepřesahující 60 procent.
Devět zemí - Bulharsko, Česká republika, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie, Polsko, Rumunsko, Švédsko - se ve svém dopise adresovaném Evropské komisi loni v srpnu pokusilo dosáhnout právě toho, aby tento zvláštní úvěr navíc nezvýšil deficit a zadluženost. To však EK plným právem odmítla. Výhoda, kterou se nedávno podařilo vybojovat Polákům, se jeví pouze jako formální.
Vytvoření druhého pilíře tedy bylo z pohledu důchodové problematiky správným, zatímco z makroekonomického hlediska nesprávným krokem. Otázkou je, zda vůbec existuje řešení, které by bylo správné z obou hledisek.
Existuje. Důchodový systém lze totiž změnit v systém příspěvkově definovaný, aniž bychom ho museli převést do soukromých fondů. EU to sice neví, ale snad to vědí Češi. „Cenou“ za druhý pilíř je zvýšení státního dluhu, k němuž kvůli tomu došlo, a úroky, které z něj stát platí. V první fázi si představme důchodový fond, který nakupuje výhradně rozdíl státního dluhu vzniklý jeho zvýšením. Tím se členové fondu dostávají k úrokům, jež požadují komerční věřitelé státu. Ve druhé fázi už důchodový fond vlastně není potřeba, neboť členové mohou dostat výnos ze státních dluhopisů přímo.
Výnos jedno procento, nebo negativní nula?
Kdyby premiér Orbán řekl, že si každý může vybrat - kdo chce, ten může dál zůstat členem důchodového fondu, a kdo ne, ten dostane na svůj účet výnos ze státních dluhopisů –, pak by mu snad každý zatleskal. V důchodovém fondu by zůstali ti, kdo doufají, že výnos z investic překoná výnos ze státních dluhopisů. Na to však není skoro žádná naděje. V letech 1998–2009 byl reálný roční výnos druhého pilíře menší než jedno procento - podle některých propočtů dokonce „negativní nula“ -, zatímco reálný výnos ze státních dluhopisů nebyl ve stejném období nikdy menší než tři procenta. Navíc může člověk klidně spát. Kdyby Orbán neřekl, že si každý může vybrat, protože na prvním místě je zájem státu, a druhý pilíř znárodnil, nepropukl by sice potlesk, ale nezpůsobilo by to ani pobouření.
Finanční skupiny provozující důchodové fondy by utrpěly ztrátyTakové řešení by vyhovovalo lidem, jimž by v budoucnu přineslo vyšší důchody, i státu, protože by znamenalo menší deficit a „viditelný“ státní dluh, což snižuje makroekonomickou zranitelnost země. Samozřejmě na tom nemůžou vydělat všichni. Finanční skupiny provozující důchodové fondy by utrpěly ztráty, protože by se zúžilo jejich pole působnosti. Těch však není žádná škoda. Musely by si prostě hledat užitečnou náplň práce jinde.
Světová banka by se měla Maďarsku omluvit!
Podtrženo sečteno, vytvoření druhého pilíře důchodového systému bylo vážnou makroekonomickou chybou. Světová banka dluží Maďarsku omluvu za své špatné rady, ale omluvit by se měly i Mezinárodní měnový fond a EU, protože zemi neporadily, proč se nesmíme řídit špatnými radami. Češi a Slovinci byli opět chytřejší než ostatní státy východního bloku.
Tím však celý příběh bohužel nekončí. Kdyby ano, obstál by premiér Orbán na výbornou jako ten, kdo měl dost rozumu a odvahy zvrátit nepříznivý mezinárodní trend pocházející od velké mezinárodní finanční organizace, který makroekonomicky podrývá východní polovinu EU.
Jenže Orbán se místo toho, aby uvedené souvislosti vysvětlil, pustil do energické a manipulativní kampaně. Hovořil o tom, že je třeba zachránit důchody, které by soukromí investoři jinak prospekulovali - vládní kruhy dokonce přišly s pojmem penzijní spekulanti -, a za to všechno samozřejmě mohou socialisté. Dokonce i samotný premiér měl občas dojem, že to, co kolem sebe slyší, je přitažené za vlasy, a tak přešel na mírnější tón. Mezitím jeho lidé nadále nespravedlivě obviňovali každého, kdo měl či má co společného s důchodovými fondy. Tou dobou mluvil o tom, že transformace důchodového systému má „jedinou, ale jasnou a pochopitelnou příčinu, a sice státní dluh“, přičemž vytvoření druhého pilíře nazval experimentem - a nikoliv lstí socialistů -, který nesplnil předchozí očekávání. To je zas až příliš smířlivé: vytvoření druhého pilíře byla z makroekonomického hlediska jednoznačně chyba.
Na co použije vláda kapitál z druhého pilíře?
Maďarská vláda zachovala zdání, že lidem poskytla možnost svobodného rozhodnutí. Kdo chce, ten může zůstat členem důchodového fondu a přispívat do něj deset procent hrubé mzdy, avšak o příspěvek na důchodové zabezpečení ve výši 24 procent hrubé mzdy odváděný jeho zaměstnavatelem – za trest – přijde. Tento vládní krok je bezpochyby brutální a nečestný, a je otázkou, zda není také protiústavní.
Přestože vláda tvrdí, že „není zajatcem krátkodobých fiskálních zájmů“, jak se domnívá opozice, nýbrž „činí přípravné kroky pro větší, komplexní reformu“, neodpovídá to skutečnosti. Tato tvrzení by byla pravdivá v případě, že by vláda použila kapitál z druhého pilíře v plné míře ke snížení veřejného zadlužení, kabinet však plánuje použít minimálně čtvrtinu až třetinu této částky na běžné výdaje, a lze se obávat, že tento poměr se bude dále zvyšovat.
Orbánův kabinet vyměřuje skrytou „důchodovou daň“, o které paradoxně nerozhoduje ani vláda, ani parlamentTo však není hlavní problém. Vláda rozhodla, že „důchody nelze vyplácet na úkor jiných příjmů rozpočtu“. S ohledem na to, že maďarská populace stárne, to z hlediska penzijní problematiky znamená likvidaci korektnosti příspěvkově definovaného druhého pilíře existujícího do konce roku 2010. Orbánův kabinet vyměřuje skrytou „důchodovou daň“, o které paradoxně nerozhoduje ani vláda, ani parlament, ba co víc, dokonce o ní ani nevědí. Tato „důchodová daň“ je skryta v přísně vzaté definici „průběžného financování“, podle níž je v případě tohoto důchodového systému pravidlem, že aktuální důchody lze vyplácet výhradně z aktuálních příjmů z příspěvků.
Orbánova vláda neudělala v souvislosti s druhým pilířem nic jiného, než že zneškodnila makroekonomickou bombu, zatímco využila příležitosti přeměnit korektní příspěvkově definovaný důchodový systém zpět na nekorektní dávkově definovaný systém.
Článek vznikl ve spolupráci s maďarskými ekonomickými experty.
