Neměli bychom zapomínat, že pro některé z nestranických kandidátů znamenají prezidentské volby především test jejich hmatatelných politických ambicí v budoucnu – například ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014. A tyto ambice nemusí být zmarněny. I to je úhel pohledu, z něhož lze vysvětlit zájem o prezidentský úřad. Panující politické strany dle informací ČESKÉ POZICE s touto variantou reálně počítají a logicky ji vnímají jako hrozbu.
Minimálně pro tři kandidáty mohou být prezidentské volby důležitou zkouškou, která má ověřit, zda se nepokusit kolem vlastní osoby – v případě neúspěchu – vystavět politické uskupení, případně rovnou klasickou politickou stranu: pro Jana Fischera, Tomia Okamuru a Vladimíra Franze.
Proč nás napadlo zmínit právě tito tři kandidáty, krom důvodu, že do prezidentského souboje vstupují s poměrně vysokými preferencemi a jako nestraničtí kandidáti? Politické ambice čerstvého senátora Tomia Okamury jsou nabíledni. Jan Fischer se v politice pohybuje již dost dlouho a sotva se bude moci vrátit do dřívějších významných funkcí v EBRD nebo v Českém statistickém úřadu.
A Vladimír Franz? Jeho prezidentská kandidatura se zpočátku také jevila jako recese a žert, nicméně postupem času se ukazuje, že k její vážnosti byl dotlačen pocitem odpovědnosti vůči tisícovkám sympatizantů. Jinými slovy, proč by nakonec Vladimír Franz nepocítil tentýž druh odpovědnosti vůči hlasu veřejnosti i v budoucnu.
Co mají společného Okamura, Fischer a Franz?
Každý ze jmenovaných pánů cílí na jiné voliče, přesto mají styčných bodů více, než by se na první pohled zdálo:
- Nemají za sebou žádnou politickou stranu, jejich mocenské ambice dosud nebyly nikdy stranicky institucializovány (pokud odmyslíme Fischerovo předlistopadové členství v KSČ), tudíž mohou představovat „novou, čerstvou a neokoukanou“ sílu v politickém spektru. Netíží je ani zátěž korupčních skandálů, které by byly medializovány.
- Sahají po voličské klientele, která je z velké části zklamaná a v současné době nemá koho volit (to znamená, zdá se, že je volně k mání). Franz oslovuje mladé, liberálněji laděné městské voliče, mohl by nahradit vyhasínající „kouzlo“ Karla Schwarzenberga. Fischer konvenuje středopravicovým voličům, třeba svým vyjádřením, že by nejmenoval vládu s komunisty, a svou „nepolitickou politikou“ oslovuje také část lidí, jimž se začalo pejorativně říkat „pravdoláskaři“. To může působit dostředivou silou pro řadu zklamaných voličů TOP 09, ale možná i ODS – dvou stran prožívajících propad přízně. Okamura oslovuje svou populistickou rétorikou voliče napříč spektrem, může „obrat“ všechny strany, nicméně nejsnáze se mu bude lovit u lidí, kteří v minulých volbách volili Věci veřejné.
- Přestože nereprezentují stranu, její zárodečnou buňku mají vytvořenou – své volební týmy sympatizantů, které zajišťovaly sběr podpisů a přísun informací o kandidátech do médií. Nasbírali také nezanedbatelné preference. Svou tváří a z ní plynoucím potenciálem přitahují podporu kapitálu (nejen finančního), který by do nich mohl vhodně investovat – typicky se už dnes něco podobného reálně tvoří za Janem Fischerem: podpora miliardáře Tomáše Chrenka a mediálního magnáta Jaromíra Soukupa.
Dvě rizika
Pokud však o prezidentských volbách přemýšlejí i jako o zkoušce, která by rozhodla o tom, zda si založit v budoucnu stranu, pak tito lidé musí počítat se zásadními riziky. Jsou dvě:
- Prezidentská volba je fenoménem mezi všemi typy voleb (ještě spolu s volbami do Evropského parlamentu, které svého času vynesly do Štrasburku podobně nestranické kandidáty – jako například Vladimíra Železného, bývalého ředitele TV NOVA), a to tím, že je voleno v takzvaném jednomandátovém obvodě – České republice.
To znamená, že každý volič uvidí na volební listině tatáž jména, ať bydlí v Aši, nebo v Hodoníně. Kdo bude planout touhou volit Fischera, bude ho moci volit kdekoli. Ve volbách do poslanecké sněmovny je to ale jiné – volí se po jednotlivých krajích (obvodech), takže z logiky věci nebude stačit jeden Fischer. Bude kandidovat v jednom z krajů, zatímco ve všech ostatních ho volič na kandidátce nenajde, a bude na pochybách, proč by měl volit jinou osobu, zcela neetablovanou.
V praktické rovině je tímto možné vysvětlit relativně dobré preference Miloše Zemana pro prezidentskou volbu a výrazně horší výsledky SPOZ v různých typech voleb. Podobné je to s Janou Bobošíkovou a její Suverenitou – několikaprocentní podpora se nedokázala plně projevit do volebních zisků její strany. - Druhým rizikem, s nímž se musí vypořádat potenciální uchazeči o vstup na stranické kolbiště, je naprostá frustrace voličů z nově vzniklých stran. Zánik Unie svobody, proces odehrávající se ve Straně zelených po volbách v roce 2006, vedoucí k jejímu rozkladu a pádu pod pět procent, obskurní rozklad Věcí veřejných, koneckonců i potíže TOP 09, jež se začíná nebezpečně propadat, to vše ukazuje, že důvěra v novou nezatíženou politickou stranu bude už dopředu otřesena. Étos rétoriky „dinosaurů“ (co jiného nabízí Tomio Okamura?), nebo étos jakéhosi člověka nad všedními politickými intrikami (étos „knížete“) už jednoduše nemusí fungovat.
Test poptávky
Prezidentské volby je přesto třeba vnímat i prizmatem testu. Nejzřejměji ze zmíněných tří osobností vyjadřuje Tomio Okamura, že o test jde. Nejprve byla testem voličské přízně jeho kandidatura do Senátu ČR. Úspěch ho povzbudil a pobídl k dalšímu angažmá – toť succus „příběhu“. Proto kandiduje na prezidenta a své důvody rozvádí na svém blogu: chce „zakázat herny“, chce „prosazovat hmotnou a trestní odpovědnost politiků v exekutivě“, vidí „staré babky, jak žmoulají třicetikorunu a přemýšlí, jestli k doktorovi mohou“, chce „prosazovat více přímé demokracie“ a podobně.
Všechno jsou to ale témata (aniž bychom hodnotili Okamurova slova), o kterých prezident nemůže z principu rozhodovat, alespoň pokud bude platit ústava. Na straně druhé jsou to témata, která spadají tak zvaně do gesce politických stran. Proč se tedy na Okamurova vyjádření nedívat jako na sondu, zda není po těchto řešeních poptávka ve společnosti, a zda tedy nebude možno – i v případě prohry v prezidentských volbách – proměnit například zisk 10 až 15 procent v prezidentské volbě v 5 až 10 procent ve volbách do poslanecké sněmovny?
Kdyby hypotetická strana Jana Fischera získala ve volbách v roce 2014 například 15 procent, Okamurova kolem 10 procent a Franzova se pohybovala těsně nad hladinou vstupu do poslanecké sněmovny, zcela by to změnilo politickou mapu České republiky. I kdyby se totiž jeden z nich stal prezidentem, i tak by zbylí mohli nashromáždit kolem dvaceti procent hlasů.
Pro nynější strany je to vážná hrozba. Prezidentští kandidáti budou již jen díky své kandidatuře frekventovaní v médiích a bude se o nich mluvit. Propagace je zaručena. Potenciální nové strany by mohly v budoucnu zaplnit dvě díry v politickém spektru: po Věcech veřejných bude chybět populismus, po ztrátách ODS a TOP 09 bude růst poptávka slušné středopravicové straně. Pravicový člověk bude hledat pravicovou alternativu, sotva předpokládat, že by vyrazil aktivně podpořit levici.
