Nedávno se u nás v redakci ČESKÉ POZICE strhla drobná pře. Navrhl jsem článek, který by vycházel z toho, co jsem slyšel od přítele: studoval v Nizozemsku a na tamní University of Twente v Enschede to dotáhl k doktorátu Ph.D. A jak to tak na správné škole bývá, napsal tlustou a objevnou dizertaci. Ale místo toho, aby se škola spokojila s tím, že svázaný text založí do někam knihovního regálu a soubor PDF nahraje na sdílený server, dizertace (asi všem) svým studentům vydává. Fyzicky, jako knížku!
Přišlo mi to jako rozumný tip pro české prostředí, který by napomohl zvýšit kvalitu obhájených dizertačních prací. Ta totiž – přiznejme si – v posledních letech trochu úpí. „Z onoho Ph.D. je už v Česku pomalu masový titul. Jsou do něj všichni nuceni a to bohužel vede k devalvaci tohoto stupně, protože jej musíte mít – jinak se nedostanete k habilitacím a nemůžete být ani přednostou kliniky,“ řekl mi otevřeně profesor Luděk Červenka z pražského IKEM, když jsem s ním loni pro Lidové noviny připravoval rozhovor.
A tak to, myslím, často opravdu je. Ke studiu velkého doktorátu jsou vedeni i ti, kteří by dříve končili jako magistři. Jedním z důvodů bývá i to, že doktorandův školitel je v případě, když študák dokončí studium včas, odměněn nikoliv nezajímavou částkou – v řádu desetitisíců.
Kniha dostane kód ISBN, výtisky jsou rozeslány partnerským školám v cizině nebo světovým knihovnám, zvyšuje se šance na citovanost školyPovinné publikování výsledné dizertace v omezeném nákladu by snad mohlo přinést řadu kladů. Jednak je v Holandsku vyžadováno její publikování v angličtině. „Za sebe říkám, že se mně to jako absolventovi líbilo a že to v globálním systému vědy a výzkumu dává stále ještě smysl. Až se knihy zruší, tak samozřejmě bude mít smysl jen nějaká elektronická publikace, ale to ještě nenastalo,“ říká absolvent z Nizozemska.
Kniha dostane kód ISBN, výtisky jsou rozeslány partnerským školám v cizině nebo světovým knihovnám, zvyšuje se šance na citovanost školy. Rozšířením publikované dizertačky roste rovněž tlak na její kvalitu – žádná kvalitní univerzita si pak nedovolí vydávat plytké nesmysly, jež by poškodily její jméno. Papír má stále ještě svou váhu.
Evidentně si to však nemyslí všichni. Když jsem svůj tip pro česká univerzitní vydavatelství, která vydávají knižně jen výjimečné doktorské práce, přednesl na redakční poradě, bylo z toho haló. „Stačí to přece elektronicky,“ namítl jeden editor. A druhý pak naznačil, co by v Česku povinné vydávání mohlo přinést: „Kdepak vyšší kvalitu obsahu a zájem zahraničí. Spíš další potenciální tunel na veřejné peníze...“
Přiznám se, že nevím, zda by povinné publikování dizertací fungovalo, ale přijde mi to jako zajímavé téma k diskuzi. Je to skutečně hloupost, anebo věc hodná pečlivého zvážení?
