Máme za sebou 30 šťastných let. Měli bychom na ně být hrdí

Když jejich otec ležel na smrtelné posteli, dali mu bratři slib, že rodinný mlýn ubrání před zvůlí mocipánů. Majetek bránili před nacisty, po válce před komunisty a po pádu režimu i před ziskuchtivými developery. Podnikatel a filantrop Michal Vaněček (55 let) koncem minulého roku napsal na základě skutečných událostí poutavou knihu Mlýn, která v sobě vedle historické roviny nese i vzkaz o dnešní době.

„Přemýšlela o tom, že tu zvláštní dobu už asi nikdo nepochopí. A že se o tom asi nikomu ani nechce přemýšlet. Jen nevěděla, jestli je dobře, že by možná už nikdo z dnešní mladé generace neuvěřil tomu, čeho byla ona za svůj život svědkem,“ dumá nad zvěrstvy komunistů a nacistů jedna z hlavních postav knihy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se stane, že majitel IT firmy začne psát knihy?

VANĚČEK: Je to poměrně dlouhá a zajímavá historie. Někdy v průběhu 90. let jsem si začal psát do šuplíku různé povídky. Celé to začala historka s naším tehdy čtyřletým synem, se kterým jsme museli do nemocnice na odstranění nosní mandle. Říkal jsem si, že to, co jsme tam prožili, snad ani nejde převyprávět, že to musím sepsat. Tím vznikla první povídka.

LIDOVÉ NOVINY: Takže na začátku vaší spisovatelské kariéry vás ovlivnilo nemocniční prostředí?

VANĚČEK: Dalo by se to tak i říci. Tady taky ta historie začala být zajímavá a pro mne i napínavá. V roce 2006 jsem se léčil z rakoviny štítné žlázy. S profesorem Jaromírem Astlem, který mě operoval, jsme se skamarádili. Psal jsem si nemocniční deník a on mi pak navrhl, že bychom to spolu mohli doplnit rozhovorem lékař–pacient. Tak vznikla v roce 2008 kniha Hovory R. Dostal jsem se do kontaktu s nakladatelstvím, kterému jsem nabídl i ty povídky z šuplíku.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste se dostal k psaní pohádek při řízení IT firmy?

VANĚČEK: Svým dětem jsem psal pohádky a povídky, které později vyšly knižně. Pak v roce 2010 naše firma založila nadaci T-SOFT Eternity a začali jsme vydávat knížky, jež putují dětem v nemocnicích. Snažím se psát knížky tak, aby si z toho vedle dětí odnesli něco i rodiče, kteří jim je třeba předčítají. Snažím se psát hezkou češtinou, aby měly i vzdělávací prvek. Dneska mám na kontě 30 vydaných knížek, stále je to pro mě ale jen koníček. Píšu knihy po večerech nebo o dovolené. Tím, že řídím firmu, trávím hodně času na cestách, při kterých mám dost času přemýšlet. Pak to hodím večer na papír, no a za devět měsíců máte knihu.

LIDOVÉ NOVINY: Vaším posledním dílem je kniha Mlýn, která je průletem historií Československa a České republiky a jejich temnými a světlejšími okamžiky novodobých dějin. Co vás inspirovalo?

VANĚČEK: V září roku 2017 jsem si přečetl článek, který mi poslala paní Unčovská a paní Homonická z nakladatelství Grada. Článek, jenž popisoval příběh bratrů, kteří bránili svůj mlýn před mocí. Vzal jsem to jako metaforu, symbol. Chtěl jsem udělat průřez mezi režimy. Archetypem děje je slib dvou bratrů svému umírajícímu tátovi, že ubrání mlýn a nikým si ho nenechají sebrat. Hrozně se mi ten popsaný příběh líbil a řekl jsem si, že to zkusím využít jako inspiraci a napíšu o tom příběh. Čili inspirace je skutečná, jinak příběh je románová fabulace.

LIDOVÉ NOVINY: Promítly se do vašeho psaní třeba i příběhy spojené s vaší rodinou?

VANĚČEK: Ano, moji prarodiče měli kdysi v jižních Čechách také mlýn. Můj táta byl mezi lety 1950 až 1951 ve vyšetřovací vazbě. Takže když se v knize píše o tvrdých výsleších, čerpal jsem z autentického vyprávění mého táty. Jak je napsáno v úvodu knihy, příběh je inspirovaný skutečnými událostmi. Potlačil jsem však touhu získat detaily a jet se například na ten mlýn podívat. Chtěl jsem hlavně využít archetypálního příběhu dvou bratrů a jejich slibu svému otci. Knihu jsem psal trochu jako sbírku kratších povídek točících se vždy kolem nějaké významné události – proto, aby kniha byla čtivá. Mám radost, když mi čtenáři píšou, že se jim dobře četla.

LIDOVÉ NOVINY: Proč každá kapitola začíná úryvkem z Rudého práva?

VANĚČEK: Významné historické události jsem chtěl vždy podložit výňatkem z dobového tisku, dokreslit atmosféru. Programově jsem vzal první leden, kdy se v Rudém právu bilancoval uplynulý rok nebo se naopak předpovídalo, jak úspěšný bude ten začínající. Někdy jsem se u těch titulků smál, jindy mi běhal mráz po zádech.

LIDOVÉ NOVINY: Příběh vaší knihy je příběhem bratrů Karla a Františka Hadrbolcových, kteří se snaží dodržet slib daný umírajícímu otci. Děj se odehrává v období od počátku 20. století do současnosti. Byl cílem vaší knihy jakýsi průlet československou historií od Rakousko-Uherska po novodobý stát?

VANĚČEK: Vlastně bylo, ale měl jsem trochu obavu, že nejsem historik. Nepouštěl jsem se raději do dějinných rozborů. Řešil jsem hodně přelomové události jako Mnichov, protektorát, odsun Němců, únor 1948 nebo srpen 1968. Dneska není problém zjistit, co znamenal rok 1968. Těžší je přijít na to, jak lidé tento rok vnímali v dané době, jaké měli pocity, emoce, náladu. Jak lidé smýšleli v letech 1945 až 1948? Docházelo jim, jak se kolem nich už vaří voda a jaký malér se blíží? My víme až teď, že tehdy bylo zle. Takže pro mě bylo při psaní Mlýnu nejobtížnější, jak vystihnout dobovou atmosféru na vsi, kde se děj odehrává.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké dostáváte od lidí reakce?

VANĚČEK: Přál jsem si, aby se čtenáři v příběhu našli, aby v tom třeba viděli osud jejich rodin. Takové reakce opravdu dostávám a musím říct, že mě to až dojímá. Čtenáři mi píšou, že kniha je osobně zasáhla, že v ní našli příběhy podobné jejich rodině.

LIDOVÉ NOVINY: Kde jste nasával atmosféru jihočeských Holtovic, kde se děj odehrává?

VANĚČEK: Z jižních Čech pocházel můj otec, z jeho vyprávění jsem vycházel a dokresloval si atmosféru. Znal jsem od otce příběhy o tom, jak ho vyslýchali, jak se k němu funkcionáři komunistického režimu chovali. Ale znám obecně atmosféru vesnic.

LIDOVÉ NOVINY: Příběh se odehrává v několika režimech – od Rakousko-Uherska přes první republiku, nacismus, komunismus po současnou demokracii. Které období pro vás bylo nejobtížnější?

VANĚČEK: Nejtěžší, a tudíž v knize nejkratší je rané období, kde jsem si neuměl sáhnout na příliš mnoho dobových materiálů. Klíčovou částí knihy je období po druhé světové válce.

LIDOVÉ NOVINY: Které z období bylo podle vás nejtěžší pro bratry Hadrbolcovy, kteří přes zvůli veřejné moci bránili rodinný majetek?

VANĚČEK: Těžká otázka. Nejtvrdší to pro ně bylo asi v 50. letech, kdy byli týráni ve vězení a na psychiatrii. Když jsem knihu sepisoval, říkal jsem si, že neméně obtížným momentem byl závěr komunistické éry a nástup nové doby. Úředníci a funkcionáři bratrům slibovali, že jim vše vrátí a že už se nemusejí bát o majetek. Bratři na to opáčili: A kdo nám vrátí čas, který jste nám vzali?

LIDOVÉ NOVINY: Čtenář by mohl očekávat, že závěr příběhu a přechod do demokratických časů bude pro hlavní hrdiny úlevou a spásou. S novým režimem však přišlo opět zklamání a obava, aby jim někdo mlýn nevzal. Je kniha kritikou i současné společnosti?

VANĚČEK: Určitě přišla úleva a nebezpečí komunistického režimu pominula. Chtěl jsem se však vyhnout nálepkování jednotlivých období, nic není černobílé. Každá doba má svá úskalí, která nemusí vymizet. Zkoušel jsem si vzpomenout, jak rok 1989 probíhal na vsi, kde máme chalupu. Nevybavil jsem si nic, nepamatuji si, že by vesnice daný rok nějak ohromně prožívala. Nepsal jsem to s tím, že tohle byla špatná doba, tamta zas dobrá. Důležité je, abychom ty předchozí doby nezahazovali a dokázali o nich s odstupem přemýšlet.

LIDOVÉ NOVINY: Období normalizace je v knize obdobím, ze kterého sálá letargie, nezájem a beznaděj. Jak to, že už ani režim nevyvíjel dostatek energie na to, aby Hadrbolcovým mlýn uzmul? Co jste tím chtěl vzkázat?

VANĚČEK: Za normalizace přišel boom chalupaření, což způsobilo mimo jiné i to, že se přestalo pracovat v sobotu. Mělo smysl jet někam na víkend. Pro řadu lidí to byl ale únik před realitou a zklamáním, že v roce 1968 zhasla jejich naděje. Chalupaření se stalo ostrůvkem v beznaději, lidé si mohli něco začít budovat.

LIDOVÉ NOVINY: V kapitolách o borcení komunistického režimu narážíte na výměny kabátů, kdy se z komunistických přisluhovačů rodí zanícení kapitalisté. Jde o kritiku současné doby a garnitury, která je vystavena na těchto „překabáťovačích“?

VANĚČEK: Že se lidé překabáťovali, asi nebylo a není překvapením. Dnes se těžko odlišuje, co je produktem daného režimu, a co je součástí povahy společnosti a její nátury, která se táhne už možná od Rakousko-Uherska. Zrušili jsme komunismus, část jeho představitelů se zapojila do budování nové éry. Jinak to přece ani nešlo, nelze část společnosti dát na střídačku a do hry zapojit úplně nové tváře. Dneska za sebou máme šťastných 30 let, pohledem na dějiny jde o strašně dlouhou dobu. Ani první republika netrvala tak dlouho. Měli bychom být hrdí na to, co jsme jako země a společnost dokázali.

LIDOVÉ NOVINY: Závěr knihy se odehrává v přítomnosti. Do vsi na prohlídku mlýna přijíždějí turisté a jedna z ústředních postav příběhu se zamýšlí nad tím, zda by lidé vůbec uvěřili příběhu bratrů Hadrbolcových a jejich boji proti zvůli. Máte obavu, že lidé mají tendenci zapomínat na nepříjemné okamžiky našich dějin?

VANĚČEK: Ano. Chtěl jsem, aby se čtenář po přečtení knihy zamyslel a udělal si vlastní názor, o který by opřel své dumání nad přítomností a třeba budoucností.

LIDOVÉ NOVINY: V současnosti se přenos informací do značné míry odehrává ve velmi zrychlené době na sociálních sítích. Považujete o to víc za důležité umět se vzdělávat a vstřebávat nabyté informace?

VANĚČEK: Máme ohromný přísun informací, neumíme je ale příliš zpracovávat. Mám strach, jestli neztrácíme schopnost zdravého úsudku. Schopnost vzdělávat se a propojovat souvislosti jsou čím dál důležitější.

LIDOVÉ NOVINY: Plánujete navázat na Mlýn nějakým pokračováním?

VANĚČEK: Mám před vydáním thriller z IT prostředí, děj se bude odehrávat v blízké budoucnosti. Nejsem historik, takže si netroufám na hlubší historické rozbory. Mlýn vlastně ani neměl být historickým románem, ale spíše lidskou sondou v průřezu našich dějin.

LIDOVÉ NOVINY: Kromě IT firmy vedete i Nadaci T-SOFT Eternity. Na co se zaměřujete?

VANĚČEK: Snažíme se pro pacienty v nemocnicích vytvářet knihy. Orientaci na medicínské prostředí asi způsobilo to, že jsem se sám léčil z rakoviny. Vím, že to bude znít pateticky, ale v nadaci se pokoušíme měnit svět, snažíme se prolamovat tabu a bariéry, hovořit o tématech, o kterých se příliš nemluví. Píšeme knížky o lidech trpících rakovinou. Sepsali jsme dílo o tom, jak by spolu pacient a lékař mohli mluvit. Pak třeba příběhy mladých s Downovým syndromem nebo chystáme knihy o nemocech jako Alzheimerova choroba, chceme psát o zkušenostech lidí, kteří se o takto nemocné starají. Podařilo se nám například i sestavit knihu mapující životní příběhy podnikatelů v meziválečném období, chtěli jsme ukázat, jak se žilo a tvořilo podnikatelům mezi dvěma světovými válkami. Máme trochu širší záběr, ale jsme unikátní v tom, že chceme pomáhat zachytit a sdílet zkušenosti.