Jako jediný politik v české historii byl Martin Bursík (53) dvakrát ministrem životního prostředí. A jako jediný po dvouapůlleté přestávce podruhé usiluje o to být předsedou Strany zelených. Ekologii, šetrné energetice, trvale udržitelnému rozvoji zasvětil svůj pracovní čas i v mezidobí těchto funkcí. V nadacích Partnerství a Charty 77 to vědí, a tak ho letos za formulování a obhajování moderní politiky ochrany životního prostředí, prosazování energetických úspor a za rozvoj obnovitelných zdrojů energie v České republice dekorovali Cenou Josefa Vavrouška.
Málokdo už dnes ví, že Bursík byl od prvních dnů demokracie poslancem České národní rady a svým aktivním vystupováním se zasloužil o přijetí základního pilíře české ekologické legislativy – zákona na ochranu přírody a krajiny. Bylo to doslova „v posledních minutách“ ministrování Ivana Dejmala. Bursík byl u řady významných rozhodnutí a činů v české ekologii, a podle toho, jak má vykročeno ke kandidatuře na předsedu zelených, zdaleka to nekončí.
ČESKÁ POZICE: Usilujete o to být znovu předsedou strany, která přestala být vidět. I vy na tom ostatně máte svůj podíl. Na čem stavíte svůj optimismus, že váš návrat zeleným pomůže nazpět do parlamentu?
BURSÍK: Politický vývoj v zemi je rychlejší a dramatičtější, než si kdo dokázal představit. V době, kdy se ustavila Nečasova vláda a měla ve sněmovně tuším 118 členů, každý očekával, že tady nastane stabilní vládnutí, ať už jeho obsahem bude cokoli. Ale ukázalo se, že politické strany jsou velmi nestálé. A že zkušenost, kterou voliči udělali s Věcmi veřejnými a kterou dělají i s TOP 09, je poměrně tristní. Tyto dvě nové strany vlastně v jistém smyslu vystřídaly Stranu zelených a byly voleny lidmi, kteří hledali nějakou alternativu ke dvěma velkým politickým stranám. Ve světle téhle skutečnosti mají zelení reálnou šanci znovu začít ovlivňovat politiku. To znamená dostat se do parlamentu.
ČESKÁ POZICE: Ale ani vy osobně nejste vidět. Do listopadového volebního sjezdu moc času nezbývá. Mají-li se členové strany rozhodnout pro změnu ve svém čele, musíte je přesvědčit.
BURSÍK: Nemohu se zabývat svou kandidaturou, když zhruba měsíc před sjezdem jsou krajské a senátní volby, na nichž Straně zelených záleží – jdeme do voleb ve všech krajích a obsadili jsme některé senátní obvody. Vidět musejí být především kandidáti. Nabídl jsem, že podpořím jejich kampaň. A to dělám, pomáhám tam, kde mě požádají. Má chvíle nastane až po kampani. Sice mi zbude poměrně krátký čas, zhruba měsíc, ale nemyslím si, že je to pro mě nějaký handicap. Jsem člověk výrazně vyprofilovaný a straníci mě znají.
ČESKÁ POZICE: Jaké to pro vás je kandidovat proti Ondřeji Liškovi? Vždyť byl vaším pokračovatelem, který provedl stranu tím nejhorším obdobím, když jste po posledních neúspěšných evropských volbách politiku dobrovolně opustil…
„Myslím si, že Ondřej Liška více méně prezentuje kontinuitu politiky, kterou jsem zeleným spolu s tehdejším vedením strany vtiskl v roce 2005.“BURSÍK: Nekandiduji proti Ondřeji Liškovi, kandiduji na funkci předsedy Strany zelených, to je velký rozdíl. Kandidovat může každý člen strany, v tom není nic osobního. Jinými slovy, funkce předsedy není dědičná, není to nic, co je nárokové a není to vůbec nic proti Ondřeji Liškovi. Myslím si, že Ondřej víceméně prezentuje kontinuitu politiky, kterou jsem zeleným spolu s tehdejším vedením strany vtiskl v roce 2005.
Troufám si říct „vtiskli“, protože tehdy skutečně došlo k proměně, neboť strana do tohoto momentu do značné míry odrazovala voliče tím, že byla radikální, fundamentalistická. Pamatuji si, co mi tehdy říkal jeden kamarád diplomat: „Zelené bych volil, ale mám strach, že kdyby se dostali k moci, druhý den mi zakážou jezdit autem.“ Byla to samozřejmě nadsázka, ale pro mne impuls pokusit se ten radikalismus vyvážit a ukázat, že zelení nejenom vědí, co chtějí, ale že jsou také praktičtí, vědí, jak to prosadit a umějí vyjednat i kompromis. Krok za krokem jsem trpělivě tento přístup vtiskoval do politiky Strany zelených.
Bitva konceptů
ČESKÁ POZICE: Jaká změna tehdy rozhodla?
BURSÍK: V soutěži o předsedu strany s tehdejším předsedou Janem Beránkem došlo k soutěži dvou konceptů. Jeho byl postaven na tom, že zelení jsou slabí a že je důležité se spojit s jinými liberálně orientovanými stranami a uspět v koalici. Já jsem zdůrazňoval, že je třeba jít k volbám samostatně. Neboť jsem považoval za důležité, aby strana měla ostré obrysy, aby bylo jasné, co lidé volí, aby to nebylo rozostřeno koalicemi s různými jinými stranami, které prosazují zase různé jiné věci.
ČESKÁ POZICE: Výsledkem byl volební úspěch korunovaný vznikem šestičlenného politického miniklubu ve sněmovně a účast ve vládní koalici s třemi ministerskými křesly a vaším postem místopředsedy vlády. Po pádu Topolánkova koaličního kabinetu, na němž se aktivně podílely dvě poslankyně zvolené za zelené, však nezůstalo nic. Jak se na to díváte s odstupem? Bude na čem stavět?
BURSÍK: Není pochyb, že voliči s námi udělali negativní zkušenost. Kdyby ji neudělali, tak by nás znovu volili. Strana nebyla ještě konsolidovaná, nebyla zralá a nezvládla manévr raketového vstupu do politiky. Navíc neuměla čelit rozkladným vlivům zvnějšku.
„Není pochyb, že voliči s námi udělali negativní zkušenost. Kdyby ji neudělali, tak by nás znovu volili.“Na druhé straně s odstupem, tak jak si sedá prach, začínají být více vidět politické úspěchy účasti zelených ve vládě. Je tedy na čem stavět. Nezačínáme od nuly.
Nejdůležitější je, že se strana nezpronevěřila morálním a etickým principům. Nenechala se zkorumpovat. Ve zkoušce, kterou kdysi udělala MF Dnes, když si testovala jednotlivé strany, zdali přijmou úplatky, byla Strana zelených jediná, která nabídku úplatku odmítla. To je myslím strašně důležitý důkaz o hodnotách, jež pořád v sobě neseme.
V téhle společnosti, která je bohužel tak moc promořena korupcí, je to dobrý základ, na němž se dá stavět. A je tady reálná šance v příštích parlamentních volbách uspět. Není to však věc, která nám prostě spadne do klína. Bude to veliká dřina. Proto kandiduji na předsedu, abych v té práci pomohl.
ČESKÁ POZICE: Jaké budete prosazovat zaměření strany?
BURSÍK: Jako středovou stranu s otevřeným koaličním potenciálem. Její pojetí by mělo být neideologické, které významně tématizuje udržitelný rozvoj, ochranu životního prostředí, lidská práva a sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství. Jsem přesvědčen, že takový koncept je nosný a perspektivní do budoucnosti.
Myslím si, že by straně neprospělo, kdyby se v jejím směřování prosadil posun „víc nalevo než je sociální demokracie“, jenž ve straně prosazuje Matěj Stropnický. To by odradilo dominantní část voličů. Nakonec jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl kandidovat, je vytvořit pojistku proti příliš dramatickým změnám ve směřování Strany zelených. Účast ve vládě byla i pro mne velikou lekcí. Cítím se teď zkušenější i připravenější na prosazování politiky Strany zelených. Vím, že bude třeba členy a příznivce znovu motivovat a nabít energií, aby – přesvědčeni o správnosti hodnotového systému, který prosazujeme – pomohli k novému úspěchu zelených.
Důrazem na kontinuitu středového směřování Strany zelených však nezpochybňuji, že názory Matěje Stropnického a okruhu jeho příznivců do zelené politiky patří. To je doklad názorové plurality, na níž si zakládáme.
Koaliční potenciál – velká nula
ČESKÁ POZICE: Velmi dbáte na to, aby vaše strana měla koaliční potenciál. Cítíte stejnou potřebu vůči zeleným i u jiných stran?
BURSÍK: Na to nedokážu vůbec odpovědět. Vezměte si ODS. V rozhádaném stavu, v jakém je, s žalostným přístupem k ochraně životního prostředí a k tématu lidských práv... Podívejme se na premiérův úlet s dalajlámismem. Petr Nečas 27. března 2008 seděl po mé pravici ve vládě a hlasoval pro velmi tvrdou a ostrou rezoluci, která odsuzovala situaci v Tibetu a vyzývala čínskou vládu k dialogu s tibetskou exilovou vládou. Teď přichází s takovým úletem. A chartista Alexandr Vondra to obhajuje. Takže v oblasti lidských práv je to v ODS katastrofa.
A v životním prostředí? Copak by zelení mohli spolupracovat se stranou, která likviduje ministerstvo životního prostředí se vším všudy? Koaliční potenciál ODS je nula.
ČESKÁ POZICE: A co sociální demokracie a komunisté?
BURSÍK: V ČSSD bude velmi záležet, jakou sílu bude mít proud prezentovaný symbolicky Milanem Urbanem jako eventuálním ministrem průmyslu, který by mohl na saku nosit výšivku ČEZ, protože se tak celou dobu chová. To by taky nebylo pro zelené stravitelné.
„Copak by zelení mohli spolupracovat se stranou, která likviduje ministerstvo životního prostředí se vším všudy?“Pokud jde o komunisty, to je věc, ve které mám absolutně jasno. Pro mě úvahy Jiřího Dienstbiera o tom, že nastal čas na legitimizaci komunistů a že by neměl nic proti tomu, aby se, byť nepřímo, podíleli na vládnutí, jsou nepřijatelné. To se budoucí vláda sociální demokracie s každým rozhodnutím půjde zeptat do centrály komunistické strany, zda dají palec nahoru nebo dolů? Tohle je pro mě nepřijatelný koncept, protože KSČM je strana, která neprošla – na rozdíl od všech původně komunistických zemí Evropy – žádnou transformací, nedokázala se omluvit za to, kolika generacím lidí tady zničila životy.
Nevidím jednu jedinou politickou stranu, která by se byť jenom trochu snažila ujmout se témat, jež jsou pro nás v politice zásadní, a nějak s nimi pracovat a pohnout jimi někam dopředu. Nezájem. Udržitelný rozvoj, sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství i lidská práva jsou pro ně okrajovou záležitostí.
ČESKÁ POZICE: Zapomeňme na koalici. Vám by stejně víc slušela opozice. I to by byl velký volební úspěch.
BURSÍK: Role opozice v politice může být velmi silná, může znepříjemnit vládnutí poukazováním na rozporné věci, může mnoho udělat. Už jsem to ve svém životě zažil, osm let jsem byl v opozici na pražském magistrátu, odkrýval jsem tam jednu kauzu za druhou. To není nijak nedůstojná pozice. Zároveň vůbec nevíme, jak se to celé setřepe, nevíme, které strany se v příštích volbách dostanou do parlamentu, kdo je povede, jaké proudy budou uvnitř těch politických stran, každá strana má v sobě nějaké frakce, nevíme, které frakce uspějí. Všechno je otevřeno.
„Osm let jsem byl v opozici na pražském magistrátu, odkrýval jsem tam jednu kauzu za druhou.“Vždy jsem k potenciální koaliční spolupráci přistupoval neideologicky, nezajímala mne levice nebo pravice. Nejsem žádný pravičák, stejně jako nejsem žádný levičák. Vždy jsem prosazoval koncept Strany zelených jako středové strany, která tato ideologická klišé nechává stranou. Pojďme si sednout ke stolu a bavit se o konkrétních tématech. Pojďme o nich mluvit, potom ideologie už není zajímavá a hledají se styčné body, řešení konkrétních problémů.
ČESKÁ POZICE: Jaký závěr si z toho děláte?
BURSÍK: Podstatné je zapracovat a vybojovat účast v parlamentu. Získat tak možnost být zpětnou vazbou, zrcadlem, hlídacím psem politiky a zabránit nevratným, zemi škodlivým rozhodnutím.
Jakou váhu má povolání politika
ČESKÁ POZICE: Proč bývá životní prostředí na konci volebních programů stran? Kvůli abecedě?
BURSÍK: To není dáno tím, že kapitola začíná na „ž“. To je dáno váhou, jakou téma životního prostředí u všech politických stran vyjma zelených má. Je to proto, že strany jsou postavené primárně na klientelismu, jsou provázané s různými ekonomickými strukturami. Toto u nich hraje tak významnou roli, že ekologická dimenze se v programu nedokáže výrazněji prosadit, ani kdyby o to někdo usiloval.
ČESKÁ POZICE: A tak se vracíte do politiky, abyste tématu opět dodal na závažnosti. Jste však připraven čelit sílícím tlakům, abyste ten udržitelný rozvoj nebral tak vážně a ustoupil záměrům kmotrů?
BURSÍK: Jednou mně někdo říkal, že slyšel nějakého šíbra vykládat, že „umí Bursíka“. Omyl, nikdo mě „neumí“. Nikdy bych něco takového nepřipustil. A tak se mohu jen podivovat nad způsobem použitého jazyka. Ten bizarní newspeak taky cosi nelichotivého prozrazuje.
Myslím, že tady funguje jeden nemilý fenomén, totiž že se řadě lidí z politické funkce zatočí hlava a chtějí dál a výš. Chtějí si to nějak posichrovat a právě v tuto chvíli se objeví okolo nich moudří rádci, kteří jim řeknou, že na to potřebují peníze a politický vliv uvnitř jejich strany a že jim to dokážou nějak opatřit. A oni se nechají obmotat těmi pavoučími sítěmi, a pak už nemohou utéct, protože na ně tihle darebáci něco vědí a už v tom jedou. Podle takového principu myslím tyhle věci fungují. Kdekdo v těchhle sítích uvízl.
ČESKÁ POZICE: A nebylo jich asi málo. Postavení politika má se vzrůstající nedůvěrou veřejnosti čím dál tím horší zvuk. Vracíte se v nesprávnou dobu. Povolání energetického a ekologického experta je na tom nepochybně lépe.
BURSÍK: Nízký statut povolání politika je to, co mě na politice jako na řemeslu mrzí. V České republice má tohle povolání mimořádně negativní konotaci. Dělají se průzkumy, které hodnotí, jak je kdo moc populární, jakých povolání si lidé váží. Mně takové průzkumy přijdou poněkud zvrácené, nicméně jsou tady a výsledkem je, že vnímání politiků obyvateli v tuzemsku je daleko horší než v západní Evropě.
Nikdy jsem nebojoval s novináři. Vždy jsem se snažil nějak vyjít, vysvětlit, co je potřeba i na co se ptají. Ale teď si troufám tvrdit, že na vytváření nedůvěry k politikům se média velmi podepisují. Považuji za vadné, že se ustálil přístup vnímání kolektivní viny politiků.
Když je tam tolik šmejdů, tak musejí být šmejdi všichni, ne? Když si tam tolik lidí, jak se ukazuje z různých kauz, došlo nakrást, tak kradou všichni. Pro některá média je to cesta, jak si získat sympatie veřejnosti, když to těm politikům pěkně natřou. Ale mně se zdá, že tohle je něco strašně nezdravého, velmi demotivujícího pro dobré lidi, kteří třeba uvažují, že zkusí ovlivňovat vývoj v zemi vstupem do politiky.
Je velikým problémem české společnosti, že lidé jsou strašně málo angažovaní. My třeba s naší malou Noemi pravidelně chodíme na demonstrace před čínskou ambasádu. Ta už toho zažila. Bereme to jako součást života, že se člověk tak angažuje, aktivně se účastní různých iniciativ, které chtějí něco změnit. Když ministryně Hanáková měla rozhodovat o bourání domů na Václavském náměstí, tak jsme šli demonstrovat před její ministerstvo.
„Je velikým problémem české společnosti, že lidé jsou strašně málo angažovaní.“Ne, že by člověk měl nějaký ohromný plezír z toho demonstrovat, ale bereme to jako občanskou povinnost se ozvat, když máme za to, že je něco nesprávné. Tohle je však v povědomí české společnosti zakořeněno strašně mělce. Málo lidí se angažuje.
ČESKÁ POZICE: Právě témata, kterými se ze své podstaty zabývá Strana zelených, jsou v Česku přehlížena víc než jinde.
BURSÍK: Kdybychom teď vyšli na ulici a zeptali se deseti lidí, co si myslíte o Straně zelených, je vám ten proud sympatický, podpořil byste ho, tak by nám devět z deseti oslovených řeklo ,nazdar, to mě vůbec nezajímá!‘ Co z toho vyplývá? Že pro člena či podporovatele zelených je důležité vnitřně se vyrovnat s tím, že prosazuje menšinový názor, pro který je těžké získat většinu. Ale je to možné, řadu věcí jsme ve vládě i parlamentu dokázali i s takhle menšinovým názorem. Je hrozně důležité věřit tomu, co děláme, co prosazujeme, hodnotám udržitelného rozvoje a humanismu. Z lidí musí vyzařovat přesvědčení, sebedůvěra v to, co prosazujeme.
ČESKÁ POZICE: Krajské volby ovšem „zelenou“ sebedůvěrou právě nehýří…
BURSÍK: I já pozoruji, že se zelení na různých úrovních schovávají pod nějaké jiné názvy, koalice, kandidují za něco, z čeho není ani dobře vidět, že je to Strana zelených. Dokážu to lidsky pochopit, je to snaha sečíst síly s jinými také slabými. Ale podle mě je to opakování dilematu, které strana řešila na sjezdu na podzim 2005. Má jít Strana zelených sama, nebo se spojit s dalšími menšími stranami? Na tuto otázku odpovídám stejně jako v roce 2005 – sama.
Je důležité začít si zase věřit a oslovit hodnotami, které prosazujeme, určitý výsek společnosti. Cožpak 97 procent populace jásá nad konzumním způsobem života a raduje se z bezohlednosti k životnímu prostředí? Ne? Je to tak, že 97 procentům populace je jedno, že jsou brutálně potlačována lidská a občanská práva v Rusku, Číně, Tibetu, Bělorusku a v dalších zemích? Ne. Jde o to dělat dobrou a přesvědčivou politiku a jsme zpátky.
ČESKÁ POZICE: Zdá se mi, že česká společnost si málo připouští globální témata. Například těžbu uhlí systémem „po nás potopa“. Máte na to recept?
BURSÍK: Obecně převládá bezstarostnost, že to vždycky nějak vyřešíme. Dobře, spalujeme fosilní paliva, ono se to nějak vyřeší, ono to nebude zas takové drama. Člověk má tendenci unikat nepříjemným pravdám, přesto nebo právě proto je správné, aby měli lidé v nabídce politickou stranu, která tyhle věci pojmenovává a žádá o politickou podporu. Ať už tím, že nastavuje zrcadlo a přináší tato témata, která jiné strany nepřinesou, do společenské debaty. Anebo v lepším případě se aktivně podílí na tom, že se politika bude měnit.
ČESKÁ POZICE: Jaké poučení jste vyvodili z předchozího vlastního pádu?
BURSÍK: Ta zkušenost byla velmi cenná, vidím v ní velikou analogii se zkušeností německých zelených, kteří si také prošli krizemi a teď mají ve společnosti kolem patnácti procent stabilní podpory. Jejich předchozí pády byly daleko dramatičtější než u nás. Naši straníci zažili také cennou zkušenost s tím, že když se jde příliš daleko a když se nějaká kritická, demokratická diskuse uvnitř politických stran přežene a přesune na veřejnost, působí to destrukčně a ztrácíme všechno. Ta drsná zkušenost však nesmí nikdy zpochybnit princip, že výměna názorů je pro zdraví politické strany potřebná a názorové tříbení životně důležité. Samozřejmě v každé politické straně dochází k obměně, přicházejí noví lidé, kteří takovou zkušenost osobně neudělali, a riziko přehřátí diskuse je stále přítomné.
ČESKÁ POZICE: A vaše osobní zkušenost?
„Strana zelených je středovou stranou, kde vždy budou z logiky věcí základní dva názorové proudy.“
BURSÍK: Strana zelených je středovou stranou, kde vždy budou z logiky věcí základní dva názorové proudy. Budou tam lidé, kteří mají více sympatii k sociální politice, k sociální demokracii, ale taky lidé, kteří jsou více liberálně orientováni. Každý z nich má někde uvnitř sebe sama nějakou osobní preferenci: kdybych to mohl ovlivnit, raději bych spolupracoval s těmi než s těmi a tak podobně. Zároveň, tak jako ve všech politických stranách, jsou zde lidé radikální, více netrpěliví a také lidé umírněnější. A tohle je zapotřebí chtít a dokázat nějak skloubit.
Dospěl jsem k tomu, že je potřebné a nezbytné najít uvnitř strany mechanismy, které dokážou tyhle proudy spojit. Je třeba se vyvarovat toho, aby jeden z proudů převážil. Uvědomit si, že to k ničemu nevede, že je důležité, aby se ve stranickém programu našli všichni, aby se cítili dobře. A aby měli jistotu, že mají svoje zastoupení, že to je nějak vyvážené. Nikoli však za cenu bezzubých kompromisů, které veřejnost nemohou zaujmout. Vnitřní demokracie a názorová pluralita nesmí rozmazávat jasný obraz strany, která ví, co, proč a jak chce prosadit.
ČESKÁ POZICE: Dají se vaše zkušenosti s vnitřní krizí vztáhnout obecně na české poměry?
BURSÍK: Podívejme se, jak vypadá ODS. Tam je frakce, která úplně likviduje možnost nějakého pokračování vládnutí. Mně osobně to vyhovuje, každý den vládnutí této vlády vytváří další riziko, že udělají nějaká škodlivá nevratná rozhodnutí. Proto čím dříve skončí, tím lépe.
U sociální demokracie je to celé nějak tmeleno tím, že je tam vidina moci. A to je pak stranická disciplína většinou silnější. Abychom však nebyli překvapeni, kdo převáží v rozhodovacích funkcích po volbách.
ČESKÁ POZICE: Dožije podle vás Nečasova vláda konce volebního období?
BURSÍK: Myslím, že ne. Bude to podle mne nějaký řízený konec, aby to hlavním aktérům vyhovovalo. Jedním z nich je bezpochyby prezident Klaus. Ten, obávám se, přemýšlí o nějakém svém budoucím angažmá a testuje si prostředí. Má vliv na rebely v ODS, kteří mají vládu na špagátu. Analogická situace, jaká byla v roce 2009, kdy padla naše vláda.
„Kalousek by potřeboval vyskočit z vlády a otevřít možnost budoucího vládnutí se sociální demokracií, to on bravurně umí“Dalším hráčem je nepochybně Miroslav Kalousek, který je prostě pod tlakem. Jeho strana jde dolů, má problém nejen s Vlastou Parkanovou. Kalousek by potřeboval vyskočit z vlády a otevřít možnost budoucího vládnutí se sociální demokracií, to on bravurně umí. Já si myslím, že on je další klíčový hráč. Top 09 padá tak rychle, že Kalousek musí spěchat s volbami, aby dříve, než nastanou, nespadli pod pět procent.
Sociální demokraté logicky chtějí, aby byly volby co nejdříve a aby Nečasovu vládu vystřídali. Mají silnou podporu u veřejnosti. Věci veřejné a LIDEM končí. Ti by, pokud to bude možné, nejraději zůstali ve vládě i ve sněmovně co nejdéle. Komunisté jsou už teď v průzkumech před ODS na druhém místě, tak si chrochtají. Ti si mohou počkat, stejně jako do toho skočit.
Bude záležet na tom, kdo se prosadí v sociální demokracii. Možná, že čekají na prezidentské volby. Kdyby náhodou, což se nestane, Dienstbier uspěl, tak by bouchali v centrále v ulici Politických vězňů šampaňské. Já si myslím, že ta vláda nedožije. Ostatně, není to provokace, že komunisté sídlí v ulici Politických vězňů? Už abychom z toho postkomunistického snu byli venku a byli moderní civilizovanou demokracií.
