Je jistě moudré, že se Česká republika na summitu EU (aspoň prozatím) nevrhla po hlavě do neznáma; však jsme také premiéra Petra Nečase pochválili za diplomacii. Ale upřímně: co před summitem kdo čekal od České republiky? Jaké řešení čitelně preferuje? Nevíme. Nikdo nic čekat nemohl. Ani sedm let po vstupu do EU neexistuje jasná česká vize: Chceme v unii patřit k centru, nebo k periferii? Jaké jsou životně důležité zájmy českého státu? Která témata jsou pro nás úhelná a kdo jsou naši hlavní spojenci? Tento problém analyzuje István Léko.
Sedm let po vstupu do EU je český vliv v Bruselu stále velmi malý. Jak je to možné? Odpověď je smutná, ale jednoduchá: Protože celých sedm let prosazují čeští diplomaté a politici zájmy našich občanů v Bruselu bez toho, aby měli jasnou představu, co vlastně ony české zájmy v Evropské unii jsou.
Našim vládám chybí od roku 2004 vůle vytvořit samostatnou koncepci české evropské politiky, která by jasně definovala české priority v EU. Odborníci na evropskou politiku se shodují, že v „polisabonské“ unii je klíčem k úspěchu při vyjednáváních v Bruselu zaměřit se na několik priorit, ty jasně vysvětlit ostatním zemím a hledat si spojence pro jejich prosazení. Čeští diplomaté ale často nejsou schopni říci jasné ano, či ne a vyčkávají, jak se rozhodnou ostatní státy. Jasně čitelná vize neexistuje. Pokud už Česká republika něco jasně komunikuje, je to pouze negativní vymezení se vůči ostatním.
Pokud už Česká republika něco jasně komunikuje, je to pouze negativní vymezení se vůči ostatnímČasto slýcháme z českých euroskeptických kruhů, že Česká republika je malá a Brusel nás převálcuje. Nikdo ale neříká, proč by tomu tak mělo být a jaké jsou alternativy. Země velikosti a síly České republiky se samozřejmě v Bruselu mohou prosadit, to je vidno na příkladu Švédska, menšího Dánska či Finska. Musejí ale hrát bruselskou hru a ne jen přihlížet. Pouhé volání po pragmatismu a po neohrožování konkurenceschopnosti je málo.
Koncepce v šuplíku
Krize eurozóny otřásá základy Evropské unie. Dopadne i na Českou republiku, o tom dnes již nikdo nepochybuje. Kdy jindy by bylo potřeba jasně vědět, co chceme? Má se unie více integrovat jako celek, nebo se má vytvořit její jádro? A pokud se takové jádro vytvoří, chceme být v něm, nebo se zařadit na periferii EU? Petr Nečas se letos v lednu přihlásil k proaktivní evropské politice. Vláda slíbila koncepci evropské politiky vypracovat, zatím ale žádnou nepředložila. Její návrh leží ve vládním šuplíku. Proč ho tedy kabinet nechce představit?
Po roztodivném jmenování státního tajemníka pro evropské záležitosti Vojtěcha Bellinga během nepřítomnosti členů vlády za TOP 09 Česká republika teoreticky disponuje „garantem“ evropské linie, který je přímo podřízen premiérovi. Doposud ale nový státní tajemník nic neukázal. Následovala pouze přestřelka mezi Úřadem vlády ČR a ministerstvem zahraničí a jmenování druhého státního tajemníka Jiřího Schneidera. Ví Česká republika, co dnes v těchto dramatických chvílích chce? Co asi říkají při jednáních oba státní tajemníci svým zahraničním protějškům? Říkají to, co chtějí příslušná ministerstva, nebo jejich pozice přepisují? Nevíme. O evropské politice, která je ve skutečnosti již dávno politikou vnitřní, se mlčí.
Nevůle mluvit o významu Bruselu
Omezený vliv Čechů v EU má dvě hlavní příčiny:
- nezájem politické elity,
- nedostatečnou koordinaci a často i neznalost problematiky EU ze strany ministerských úředníků.
Vláda se navíc ani nesnaží motivovat naše vysoce postavené úředníky v evropských institucích ke spolupráci nebo své lidi na evropské funkce protlačovat.
Evropská témata vítězství ve volbách nezajistí. To může být hlavním důvodem, proč se o ně čeští politici nezajímají. Politické strany, s výjimkou sociálních demokratů, o EU nemluví v předvolebních kampaních. Pokud už se ve stranách o evropských tématech diskutuje, tak pouze v rámci odborných komisí pro zahraniční politiku, jako v případě TOP 09 a ČSSD. Evropská politika už dávno politikou zahraniční není, týká se vnitřních záležitostí jako například politiky soutěžní, ochrany životního prostředí nebo zemědělství.
O evropské politice, která je ve skutečnosti již dávno politikou vnitřní, se v Česku mlčíČeské politické strany netvoří jasné politické poslání pro evropské vyjednávání. Těžko se tak dá prosazovat úspěšná evropská politika, pokud neexistuje politické zadání. Úředníci připravující rámcové pozice a instrukce pro jednání v pracovních skupinách Rady EU pak horko těžko hledají prázdné obecné formulky, které si čeští diplomaté v Bruselu musejí vysvětlit dle svého úsudku, nálady či atmosféry v jednacím sále.
Koordinace evropské politiky se zadrhává
Lisabonská smlouva s sebou přinesla více nároků na státní správu a právě nyní je nejvyšší čas si ve všech hlavních městech unie ujasnit, odkud a jak evropskou politiku podle Lisabonu, nebo nějaké aktualizované verze smlouvy, naplňovat.
Po odchodu vicepremiéra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry zbyl na Úřadu vlády ČR aparát expertů na evropskou politiku, který jak kůl v plotě dohlíží na jednotlivá ministerstva a vede tuhou válku s ministerstvem zahraničí, jež ovládá centrální mozek české evropské politiky – stálé zastoupení v Bruselu. Zde jsou diplomaté, kteří každodenně jednají v rámci Rady EU, mají informace a přehled, jak evropský stroj funguje. Pokračování tohoto – klausovským obratem řečeno – „nestavu“ je dlouhodobě neudržitelné.
Poté, co premiér Petr Nečas jmenoval státního tajemníka pro evropskou politiku, má jeho Sekce pro Evropskou unii na Úřadu vlády ČR hrát onu klíčovou roli při tvorbě českých postojů. Sekce ale v Bruselu nejedná. Bez vlastních informací pasivně sleduje práci stálého zastoupení v Bruselu a kontroluje, s jakým poselstvím jednotlivá ministerstva posílají své úředníky vyjednávat do Bruselu. Činnost sekce lze jen stěží v současné podobě označit za efektivní, o čemž svědčí i zdejší fluktuace nespokojených úředníků. Za poslední rok z odboru zabývajícího se koordinací evropských politik odešla skoro polovina zaměstnanců.
Je nezbytné docílit politické shody na koncepci české evropské politikyO koordinaci evropské politiky navíc bojují dva týmy, jeden zmiňovaný na Úřadu vlády ČR, druhý na ministerstvu zahraničí. Dva stroje vytvářející stejné úsilí, stejnou práci, na neexistující zadání. Na Úřadu vlády ČR mladá generace bez větších zkušeností z Bruselu, na ministerstvu zahraničí zkušený úřednický stroj poklidně tikající. Centrální autoritu pro evropské agendy nemá ani jeden. Oba dva stroje v Praze jedou na volnoběh a reagují často odlišně na podněty zvenčí. A co teď s tím?
Jeden stroj s jedním motorem pro Evropu
Pro úspěšnou evropskou politiku potřebuje Česká republika politické zadání a fungující systém koordinace evropské politiky. Je nezbytné docílit politické shody na koncepci české evropské politiky. Ta nesmí být pouhým shrnutím toho, co se dnes dělá. Musí přinést jasnou vizi, zda chce být Česká republika v jádru EU, nebo se chce odstřihnout od možnosti spolurozhodovat, a zůstat tak na periferii. Musí být konzultována napříč politickým spektrem, a to jak s experty politických stran, tak s odborníky na evropskou integraci, se zástupci průmyslu a sociálními partnery.
