Mezopotámští jezdci z apokalypsy

Islámský stát (IS) si také pohrává s obrázky, které jako by vyskočily z nejednoznačné zóny mezi skutečným a virtuálním. Heslo „Buď ji miluješ, anebo odejdeš“, přilepené na papírku nad „pracovním stolem“ dnes již nežijícího francouzského džihádisty, jako by vypadlo z reklamního sloganu české Kofoly.

Munír Muhammad Abdalla alias Abú Hurajra se jako 25letý mladík stal prvním americkým občanem, který v barvách IS dokonal sebevražednou operaci automobilem napěchovaným výbušninami. Do svého alba už nepřidá další fotku s koťátkem, které se stalo nepřehlédnutelným zvířecím doprovodem pózujícím na fotkách členů IS. Nikoli náhodou.

Interpretace archaických myšlenek

Dle islámské tradice před více než 1300 lety největší část prorokových činů a slov (v islámské tradici známé jako hadíth) zaznamenal jeho druh Abú Hurajra, muž s dokonalou pamětí, kterého od útlého dětství doprovázela kočička, arabsky hurajra.

Korporátně orientovaní pozorovatelé mohou ve vnitřním fungování Islámského státu spatřit obsedantní smysl pro vedení účetnictví, sestavování výročních zpráv a položit si otázku, proč správa financí IS nápadně připomíná multilevel praktiky finančních zprostředkovatelů dobře známých i z českého prostředí.

Navzdory všem těmto odrazům veskrze moderního světa se v uplynulých dvou měsících ale vynořuje jiná, zdánlivě velmi archaická tvář Islámského státu. Kde ji lze spatřit? A jakým způsobem archaické myšlenky vycházející z náboženských textů interpretuje IS, aby konvenovaly jeho brutálním a velmi politickým cílům doby současné?

Třístupňová taktika

Tiskové oddělení IS (Mediální centrum Haját) na počátku srpna zveřejnilo už druhé číslo časopisu Islámského státu Dábiq. Po prvním čísle s titulem Návrat chalífátu následoval titul Záplava. Časopis nevychází v arabské verzi, ale v anglické mutaci, kterou doplňují vydání ve francouzštině, ruštině a vlámštině. Cílí tedy na mladé muslimy žijící mimo oblast Blízkého východu, kteří se z toho či onoho důvodu s kauzou IS mohou identifikovat.

Kromě přehledu bojových operací, „tiskového monitoringu“ nepřátel a teologických interpretací aktivit IS na území Mezopotámie obsahuje první číslo také nástin třístupňové taktiky, kterou Islámský stát používá k ovládnutí vesnic a měst v severní Mezopotámii. Po první vlně cílených bombových a sebevražedných úderů následuje fáze chaosu a zmatku, která ve fázi třetí umožní průlom a postupnou konsolidaci území.

Hrubý nástin této taktiky načrtl už v roce 2004 ve stati „Správa barbárie“ málo známý ideolog irácké pobočky al-Káidy Abú Bakr Nádží. Zůstala nepovšimnuta, dokud ji o deset let později IS s odkazem na svého mentora, bývalého šéfa irácké al-Káidy Abú Mus’aba Zarkávího, takřka do písmene nenaplnil. V záhlaví prvního čísla časopisu stojí slova připisovaná právě Zarkávímu: „Jiskra byla zažehnuta zde v Iráku. Její žár bude, s dovolením božím, sílit, dokud nesežehne křižácké armády u Dábiqu.“

Apokalyptický rámec

Samotný název časopisu Dábiq odkazuje na skutečnou vesnici necelých 20 kilometrů od současné turecko-syrské hranice na sever od Aleppa. Přesně v tomto místě se podle hadíthu Abú Hurajry před koncem světa odehraje rozhodující zápas mezi avantgardou muslimů a silami temnoty: „Nenastane Hodina, dokud se Římané nezjeví u A’máqu a Dábiqu. Tehdy se jim armáda na zemi nejlepších onoho času vydá z Medíny vstříc.“

Po četných úkladech ze strany Antikrista a těžkých ztrátách ve vlastních řadách se zbylí muslimští bojovníci shromáždí v Šámu (Damašek), kde se do jejich čela v konečném boji proti Antikristu postaví významná postava koránského učení Ísá ibn Marjam – česky Ježíš, syn Marie.

Můžeme se jen domnívat, nakolik hluboký a skutečně prožívaný je apokalyptický rámec, v němž marketingové oddělení IS vysílá své výzvy případným sympatizantům. Je však namístě připomenout upozornění francouzského arabisty Jeana Pierra Filia, jehož kniha Apokalypsa v islámu (2008) vyšla před třemi roky i v češtině: „Až doposud se džihádistická roznětka nedostala do styku s explozivním milenialistickým obsahem.“ Dobře si vědomý toho, že nakolik rok 2014 jeho úvahu učinil aktuální, Filiu se nedávno ke své myšlence o možném propojení násilných ambicí džihádistů s mystikou apokalypsy vrátil.

A dodal, že toto propojení může nastat zejména v situaci, kdy některé blízkovýchodní autoritářské režimy zcela odhodily zbytky zdánlivé uhlazenosti z let 1990 až 2010 a vrátily se k mentalitě nekompromisní represe: „Mezi otevřeností politického prostoru a možností neutralizovat tento mesianistický vzlet existuje takřka mechanická kauzalita. Je to represe z rukou diktátora, co posiluje nejvíce znepokojující bludy. Asadovská Sýrie představuje v tomto smyslu zlověstný příklad.“

Neochota vidět vznik Islámského státu na jaře 2013 v kontextu dovršené blízkovýchodní kontrarevoluce v letech 2013 až 2014 zbavuje možnosti promýšlet, jak této brutální hrozbě čelit. Která událost mezi jarem 2013 a srpnem 2014 vyvolala nejdramatičtější nárůst počtu rekrutovaných bojovníků IS? Rok a den po masové vraždě civilních obyvatel povstaleckých čtvrtí Damašku chemickými zbraněmi není odpověď složitá.

Výzva k příchodu

Apokalyptická transformace IS je pouze jednou, zřejmě méně pravděpodobnou variantou budoucího směřování organizace. V textech IS se ale používá i jiný pojem, který může vyústit ve velmi hmatatelné konce. První číslo Dábiqu se nese v duchu výzvy muslimům, aby opustili místa, na kterých žijí, a vykonali hidžru, emigraci do míst, ve kterých byl právě ustaven chalífát: „Vůdce věřících (Abú Bakr Baghdádí) řekl: Pospěšte, muslimové, do vašeho státu. Ano, je to váš stát, protože Sýrie není Syřanů a Irák Iráčanů. Země patří bohu.“

Důraz na transstátní povahu IS potvrzuje i samotné zvěstování vzniku chalífátu: „Muslimové, ať již jste kdekoliv, slyšte dobré zprávy a očekávejte dobré. Zvedněte vaše hlavy, protože dneškem – Božím požehnáním, máte stát a chalífát, který vám navrátí čest, moc, práva a vedení. Je to stát, kde Arabové i ne-Arabové, bílí i černí, lidé z východu i západu jsou si bratry. Je to chalífát, ve kterém se setkal Kavkazan, Ind, Číňan, Syřan, Iráčan, Jemenec, Egypťan, Severoafričan, Američan, Francouz. Němec, Australan.“ Jak rozeznat, kde IS hovoří jazykem koránu a kde jazykem globalizace?

Vedle zvláštní potřeby kladené na příchod právních expertů a soudců text Dábiqu jmenovitě vyzývá k příchodu vojenské a administrativní experty a také lékaře a inženýry všech zaměření: „Vyzýváme je a připomínáme jim, aby se obávali Boha a byli si vědomi, že jejich emigrace je osobní povinností (islámské právo rozlišuje mezi povinností jednotlivce a povinností komunity, kdy může být jednotlivec při daném úkonu zastoupen). Lidé jsou neznalí náboženství a žízní po těch, kteří je mohou učit a dát jim možnost porozumět.“

Sliby a výhody

Co když je ambicí Islámského státu v několik set kilometrů dlouhém pásu mezi východním okrajem Aleppa a povodím středního Tigridu konsolidovat uUtopii, která bude na úkor současných obyvatel přinucených odejít osídlena nově příchozími? Opakující se nápisy „Nemovitosti Islámského státu“ rychle nasprejované na opuštěných domech mohou ukazovat, že pod hlukem apokalyptických vizí se skrývá velmi konkrétní a brutální politika demografických změn.

Má IS v úmyslu oslovit tu část mladých evropských muslimů, na kterou dopadají doprovodné efekty finanční krize v podobě nezaměstnanosti mladých? Islámský stát si v současnosti zřetelně uvědomuje omezený dosah svých výzev, a proto valnou část pozornosti věnuje misii na „vlastních“, kmenových územích syrsko-iráckého pomezí. Jeho přísliby, ačkoliv stále vágní, dávají tušit, že právě v těchto místech má být utopie uskutečněna.

Text Dábiqu proto uvádí konkrétní sliby a deklarované výhody, na jejichž základě se představitelé IS pokoušejí získat místní sympatizanty z příslušníků kmenů. Řadí mezi ně:

• „navrácení práv a majetku právoplatným vlastníkům“;
• „napumpování milionů dolarů do služeb, které jsou pro muslimy významné“;
• „bezpečnost a stabilitu na územích pod správou IS“;
• „zajištění dostatku potravin a základních komodit na trhu, zejména chleba“;
• „nízkou kriminalitu“;
• „vzkvétající vztahy mezi Islámským státem a jeho občany“;
• „výběr zakátu“ (daň z majetku a příjmu určená k dobročinné pomoci chudým a potřebným)“;
• „přípravu seznamu se jmény sirotků, vdov a potřebných, aby jim tato charita mohla být distribuována“.

I v tomto ohledu lze vyslovit podobnou otázku jako v případě rozostřené hranice mezi jazykem koránu a globalizace. Odráží koncept sociální pomoci prezentovaný zbožnými extremisty z IS výlučně koránské učení, anebo je bytostným odrazem převládající mentality destrukce sociálního státu, ve kterém se pomoc znevýhodněným stává stále více otázkou soukromé dobročinnosti?

Tabuizovaná historie

Jakkoliv přitažená za vlasy se mohou srovnání jevit, historie Blízkého východu a severní Afriky je od konce druhé světové války také historií demografických změn a příkoří, která zůstávají tabuizována anebo jsou zdrojem přetrvávajících konfliktů. V baathistickém severním Iráku bylo od poloviny sedmdesátých let ze svých domovů v rámci politiky arabizace s desítkami tisíc obětí vysídleno bezmála půl milionu Kurdů, Turkménů a Asyřanů, na jejichž pozemky vláda přesídlila arabské bezzemky ze středního Iráku.

Izraelští ekonomové Jonathan Nitzan a Šimšon Bichler se ve své knize The Global Political Economy of Israel (Globální politická ekonomika Izraele) vracejí do přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století: „Půda. Velmi málo je známo o rozdělení palestinských pozemků a majetku. Sedm set tisíc Palestinců, kteří na těchto pozemcích žili, bylo deportováno nebo uprchlo, zanechávajíce za sebou obdělaná pole, zvířata, domy, podniky. Komise OSN pro uprchlíky odhadla hodnotu jejich majetku na zhruba 330 milionů dolarů. Vezmeme-li v úvahu tříprocentní návratnost kapitálu a inflaci, znamenalo by to zhruba deset miliard dolarů v dnešních cenách. Komu ten majetek připadl? Jak tomu v podobných případech primitivní akumulace bývá – nikdo nemá tušení.“

Jaká traumata způsobila na obou stranách válka v letech 1954 až 1962 alžírských povstalců proti francouzské armádě a pieds-noirs, francouzským osadníkům, po nichž zůstaly v krásném severním Alžírsku prázdné farmy a továrny? Na jedné straně Fronta národního osvobození bojující za „spravedlivou kauzu manichejskými metodami“, na druhé alžírský rodák a francouzský spisovatel Albert Camus a jeho krátká poznámka z konce padesátých let o domovu ponořeném do vlny šílenství: „Alžírsko není Francií. Alžírsko není ani Alžírskem. Stalo se neznámou zemí, kterou ukrývá krvavý mrak.“

Nejsou Dürerovi Jezdci z Apokalypsy prohánějící se na pick-upech značky Toyota Mezopotámií jen dalším, ještě násilnějším pokračováním nezahojených ran blízkovýchodního 20. století?