Milovník umění z exekuční továrny

Sbírka moderního a současného umění moravského právníka a podnikatele Roberta Runtáka má podle expertů stamilionovou hodnotu. „Díky osobnímu kontaktu a přátelství s mnohými umělci často vím, jaký je příběh těch děl, co je za nimi, a to je fantastický pocit,“ říká čerstvý čtyřicátník, který se v minulém roce stal členem akviziční komise londýnské galerie Tate Modern pro východní Evropu. Letos v létě poprvé vystavil část své sbírky v litomyšlské galerii. Kolekce čítá několik stovek uměleckých děl a nechybí v ní plátna ikon moderního malířství Františka Kupky, Jindřicha Štyrského, Aléna Diviše nebo Václava Špály. Soustředí se však primárně na soudobé české umění, které v ní reprezentují například Krištof Kintera, Jakub Špaňhel, Michael Rittstein nebo Lubomír Typlt.

„Sbírka Roberta Runtáka zaujímá svou rozsáhlostí a komplexností výjimečné místo nejen na české scéně, ale i ve středoevropském kontextu. Nadšení a emocionalita, se kterou přistupuje k jejímu budování, zde jde ruku v ruce s potřebou vyčerpávajícím způsobem zaznamenat a obsáhnout celek. S domácími i zahraničními autory jej dokonce spojuje osobní přátelství, což sbírku posouvá o další krok k její celistvosti. Je to to nejlepší, co se na české scéně objevuje,“ říká slovenský malíř Martin Gerboc, který byl kurátorem výstavy v Litomyšli.

Vášeň a přátelství

Runták sbírá umění zhruba devět let a sám to líčí tak, že před devíti lety nakoupil několik soch a obrazů, aby jimi vyzdobil svůj zrekonstruovaný dům v historickém centru Olomouce. „Jak děl postupně přibývalo, tak jsem si teprve uvědomil, že mi vlastně pod rukama vzniká umělecká sbírka,“ směje se. „Díky jeho nasazení, záběru sbírání a možnostem se záhy vyšvihla mezi dvě nejdůležitější české privátní sbírky vedle kolekce manželů Lettenmayerových,“ domnívá se kurátor a filmař Martin Dostál.

Robert Runták si velmi zakládá na svých přátelských vztazích se současnými českými umělci, které často navštěvuje v jejich ateliérech. Oni pak nechybějí na vernisážích výstav a několik jich za ním přijelo do Olomouce oslavit jeho čtyřicáté narozeniny. „Snažím se k nim chovat pěkně. Na čem se dohodneme, to platí. Nemálo umělců jsem podpořil v době, kdy nebyli příliš známí a neměli peníze. Právě v těchto okamžicích je to pro ně nejdůležitější. Z nastupující generace jsou to třeba Ondřej Basjuk nebo Michal Rapant, u nichž jsem koupil větší množství pláten, a to jim výrazně usnadnilo další umělecký rozvoj,“ vysvětluje.

Runták o sobě mluví jako o olomouckém patriotovi a hrdě ukazuje svou fotografii s pohárem českého fotbalového svazu, který v roce 2012 získala tamní Sigma. Runták byl tehdy akcionářem a místopředsedou představenstva klubu. Název firmy, kterou tento mladý muž na Hané vybudoval a jejíž úspěch mu tyto aktivity umožnil, zní asi poněkud překvapivě: Exekutorský úřad Přerov.

Přestože sám nikdy nebyl exekutorem, byl to právě Robert Runták, kdo pod jménem Tomáše Vrány vybudoval největší továrnu na exekuce v zemi. Stál v jejím čele jako ředitel, komunikoval s velkými věřiteli a vymýšlel inovativní postupy při vymáhání. V obdobné pozici podle všeho pokračuje i nyní, když exekutorský úřad letos na jaře převzal Runtákův vrstevník a dlouholetý podřízený Lukáš Jícha. „Očekávám, že bude působit v podobné manažerské pozici, na které se dříve osvědčil a ukázal své kvality, kterých by bylo škoda se vzdát,“ uvedl Jícha v květnu v rozhovoru pro týdeník Ekonom. „Tím se v žádném případě nevzdávám svých pravomocí a odpovědnosti za vedení úřadu, který jako soudní exekutor reprezentuji a sám aktivně vykonávám,“ dodal nový přerovský exekutor.

Nová příležitost

Robert Runták přitom pochází z obyčejných poměrů, jeho matka pracovala jako vizážistka v divadle, otec po roce 1989 začal provozovat malou autodopravu. „Celou dobu jsme bydleli v paneláku, v sedmém patře,“ líčí v kavárně pražského hotelu Esplanade. Přihlásil se na právnickou fakultu do Brna, ale ještě před nástupem si domluvil přeložení do rodné Olomouce. Při studiu na něj nejvíce zapůsobili tehdejší děkan a docent občanského práva Miroslav Liberda a ústavní soudce Antonín Procházka, který na fakultě přednášel římské právo: „Oba před revolucí museli pracovat jako podnikoví právníci a líbilo se mi, jak nám velmi lidsky a srozumitelně vysvětlovali základy soukromého práva. Například autonomii vůle a zásadu, že smlouvy se mají dodržovat.“

Promoval v roce 2000. Na rozdíl od svých spolužáků ale nenastoupil do žádné advokátní kanceláře či k soudu, nýbrž v rámci výkonu civilní služby jako osvětlovač do Moravského divadla v Olomouci. Po roce v divadle mu zavolal jeho kamarád ze studií Pavel Fryšák, který v té době pracoval jako koncipient v přerovské pobočce advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák. Její společník Jiří Novák, ministr spravedlnosti v první Klausově vládě, tehdy oslovil jistého Tomáše Vránu, který byl nucen kvůli vážným osobním důvodům odejít z ostravského soudu, kde patnáct let rozhodoval trestní věci, a jeho advokátní praxe v Olomouci nebyla v nejlepší kondici.

Z ničeho nic se však před ním otevřela nová příležitost. V roce 2001 byl přijat zákon o soudních exekutorech, který umožnil právníkům s profesními zkouškami zakládat soukromé exekutorské úřady. Ty měly výrazně zefektivnit vymáhání pohledávek, což do té doby dělaly jen soudy a vymahatelnost se pohybovala kolem tří procent. Nováka napadlo, že by Vrána mohl s takovým exekutorským úřadem zkusit štěstí, a pronajal mu jednu místnost ve svém domě na náměstí T. G. Masaryka v Přerově, kde Novákova advokátní firma sídlí dodnes.

„Hledali tehdy koncipienta a já si řekl, že to zkusím. Zprvu jsem byl trochu zklamaný tím, jak pasivně se Vrána k rozjezdu exekutorského úřadu staví. Ale uvědomil jsem si, že je to šance ukázat, co ve mně je,“ popisuje Robert Runták prvopočátky úřadu. Ten se později pod značkou Exekuce.cz stal největším v republice a věřitelé si jej oblíbili díky jeho vysoké efektivitě při vymáhání. Ředitel Runták také vymýšlel nové postupy a technologické inovace.

Dvojí tvář oblíbenosti

Vysoká výkonnost Vránova úřadu ale podle kritiků měla i své stinné stránky. „Při mobiliárních exekucích (sepisování a zabavování movitého majetku dlužníka - pozn. red.) jeho zaměstnanci vyvíjeli silný psychologický nátlak na dlužníky. Byl výrazně tvrdší než jiní exekutoři, a proto vymohl více,“ říká Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni. Právě u mobiliárních exekucí však přerovský úřad jako jeden z prvních interně zavedl povinné kamerové záznamy, aby měl důkazní podklady pro případné kárné řízení. Až po mnoha letech se loni tato povinnost dostala i do zákona o exekučním řízení.

„Občas slýchám na svoji adresu výtky, že exekuční činnost vidím až příliš podnikatelsky, ale to není pravda. Exekutor je podnikatel, ale zároveň vykonává veřejnou moc, jejíž část na něj stát přenesl. Navíc v tak citlivé a složité oblasti, jako je intenzivní zasahování do vlastnického práva účastníka řízení. Jsem přesvědčený o tom, že prvek podnikání a služby v podobě výkonu veřejné moci by u exekutora měly být v rovnováze,“ líčí Runták svůj postoj k exekucím.

„Žádný exekutor nebude u dlužníků oblíben, pokud dělá svou práci dobře. A to jsme dělali, úřad fungoval výborně a obraceli se na něj největší věřitelé v Česku. Rozhodně neříkám, že se nikdy nestala chyba, ale snažili jsme se vše dělat v souladu se zákonem,“ reagoval v rozhovoru pro LN Tomáš Vrána na otázku, zda je jeho špatná image zasloužená. Přestože úřad ročně nařídil na 60 tisíc exekucí, pochybení bylo Vránovi v kárném řízení prokázáno jen v několika případech, které se navíc přímo nedotýkaly vymáhání, ale třeba špatné spolupráce s kontrolními orgány exekutorské komory a ministerstva spravedlnosti.

Vrána interview LN poskytl loni v březnu, několik dnů před svým dobrovolným koncem v úřadu. Na něm se dohodl s manažery úřadu v čele s Runtákem a měl být doprovázen finanční náhradou okolo patnácti milionů korun. K dohodě na odchodu však nedošlo. Vrána se spojil s bratry Vítem a Janem Zaorálkovými, kteří jsou spojeni s vysoce podezřelými konkurzy. Dramatickou situaci v přerovském úřadu, kdy se zaměstnanci postavili za ředitele Runtáka a Vránou najaté lidi do budovy vůbec nepustili, musela řešit policie.

Úřad začátkem dubna oficiálně převzal Lukáš Jícha, legislativní expert exekutorské komory, který dle svých slov lpí na přísném dodržování práva při vymáhání pohledávek. Zdá se tedy, že souboj o předání úřadu nakonec skončil jakousi pomyslnou remízou, kdy Robert Runták jako již několikrát v minulosti prokázal schopnost se v rozhodující chvíli dohodnout prakticky s kýmkoliv.

Vedlejším výsledkem konfliktu bylo, že Tomáš Vrána začal do médií vypouštět informace, o kterých se v minulosti jen šuškalo. Především přiznal, že v posledních letech stál v čele úřadu jen formálně. „Když jsme v roce 2001 úřad rozjížděli, byli jsme opravdu čtyři do mariáše. Svou činnost jsem ale postupně utlumoval, zejména po roce 2009, kdy nám výrazně narostl počet exekucí. Stále jsem sice byl soudním exekutorem, výkonná moc v úřadu ale spočívala v rukou Roberta Runtáka. Vybudoval jsem si k němu až přátelský vztah a důvěřoval jsem mu, že zajistí dobré fungování úřadu, které je v našem společném zájmu. Je totiž opravdu skvělý manažer,“ řekl LN.

Právě ve zmiňovaném roce 2009 se ale pokusil Runtáka zbavit. Jeho pokus však ztroskotal, všichni zaměstnanci se postavili na stranu oblíbeného ředitele, který si vždy zakládal tom, aby jeho podřízení měli svou práci rádi a byli k firmě loajální.

Exekuce na dresech

Pozoruhodnou kapitolou historie přerovského exekutorského úřadu je štědrý sponzoring fotbalové Sigmy Olomouc. Její hráči několik let hráli s velkým nápisem Exekuce.cz místo jmenovek na zádech, což je jedno z nejlukrativnějších inzertních míst určené pro největší sponzory klubu. „Rozhodně to není normální, takový postup velmi kritizuji, považuji to za velmi nešťastné,“ láteřil v České televizi tehdejší prezident exekutorské komory David Koncz.

Ředitel úřadu Runták byl v Sigmě několik let také akcionářem a místopředsedou představenstva. Po neshodách s ostatními akcionáři svůj podíl v roce 2012 prodal šéfovi klubu Josefu Lébrovi. Bylo to v sezoně, kdy bylo Olomouci po korupční aféře brankáře Petra Drobisze, který měl ovlivnit utkání, odečteno devět bodů v ligové tabulce. Legendární kouč Petr Uličný však při své poslední štaci Sigmu v lize zachránil a v květnu navíc získal český fotbalový pohár.

„Na vyvrcholení té sezony vzpomínám strašně rád. Ligu se podařilo zachránit a pak přišlo vítězné finále poháru, kdy jsme v Plzni porazili pražskou Spartu. Vypravili jsme tam z Olomouce speciální vlak pro fanoušky, a po zápase tak ve městě vládla modrobílá euforie. Ta zachvátila i mě. Přesto, když jsme seděli tehdy v noci v autě cestou zpět domů, měl jsem smíšené pocity. Na jednu stranu velkou radost z triumfu, na druhou čím dál tíživější pocit, že pokud se v klubu některé zásadní věci nezmění, bude to špatné a čeká ho rychlý pád,“ popisuje tehdejší atmosféru Robert Runták.

A tento scénář se začal rychle naplňovat. Kvůli zmiňované aféře klub nesměl nastoupit do evropských pohárů a ve vedení se rozhořely ostré spory, na základě kterých Runták odešel. Dlouholetý funkcionář klubu Jaromír Gajda jej označil za „zbohatlíka toužícího po osobní popularitě, který vydělává na zabavování majetku miliony“. Na to Runták oponoval slovy, že je s podivem, že se takto vyjadřuje na adresu jednoho z největších sponzorů klubu. Spolupráce každopádně po pěti sezonách skončila. Sigma od té doby dvakrát sestoupila z první ligy do druhé. Tu nyní opět vede a věří v opětovný postup mezi fotbalovou smetánku.

„Vždy se rád na Sigmu zajdu podívat a mrzí mě, že klesla mezi podprůměrné kluby. Do fotbalu se už ale určitě nevrátím. Zpětně navíc hodnotím rozhodnutí umístit reklamu Exekuce.cz na fotbalových dresech jako chybný krok. Nebylo to vhodné a dnes už bych to určitě neudělal,“ uzavírá Robert Runták svou fotbalovou kapitolu.

Nová kulturní instituce

Navždy nechce zůstat ani v exekučním prostředí. Plánuje, že se z přerovského úřadu během několika let stáhne a bude se soustředit na jiné projekty. Investuje totiž i do nemovitostí a prioritou pro něj bude jeho umělecká sbírka a s tím související vybudování centra umění a kreativního průmyslu v Olomouci.

Nedávno tam koupil průmyslovou budovu z roku 1908 v Jungmannově ulici poblíž vlakového nádraží. Nyní ji rekonstruuje a rád by v ní vybudoval galerii, rezidenční ateliéry pro umělce a kreativní centrum, kde by se mohli potkávat a pracovat mladí lidé působící v odvětvích reklamy, internetu, designu či architektury. Výstavní plán galerie by se neměl zdaleka omezovat jen na díla z Runtákovy kolekce, důležitou součástí by měly být také významné výstavy českého i zahraničního umění. „Pevně věřím, že významem a kvalitou se nám podaří výrazně přesáhnout regionální rozměr,“ vylíčil své plány v rozhovoru pro Olomoucký deník.

Runták především nechce, aby kvalitní umění bylo jen naskládané v zabezpečených depozitářích. Rád je proto půjčuje na různé výstavy, jeho díla byla třeba nedávno na velké výstavě českého surrealismu v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Na začátku příštího roku pak začne další prezentace jeho sbírky - v ostravské galerii výtvarného umění připravuje anglická kurátorka Jane Neal výběr ze zahraničních děl. Na severu Moravy se tak představí díla umělců jako Tim Eitel, Martin Eder, Jonathan Wateridge, Serban Savu nebo Alexander Tinei.