Dočasný ředitel národního parku Jan Stráský má nedočkavost pyromana. Na vzácných místech Šumavy jsou už barevnými spreji označené stromy, na něž by se měly zaměřit první útoky protikůrovcových úderek. Generál českých turistů se obklopil štábem stejně umanutých lesníků, kteří se celou zimu nemohli dočkat, až vyletí brouk. Mají na něj políčeno. Do foroty si skreslovali mapy zásahů i na těch nejvzácnějších místech. Chtěli ohlodávat i Smrčinu, kterou se před lety podařilo uchránit i před ředitelem-dřevorubcem Žlábkem. Štěstí přeje připraveným – nikdo jiný by nedokázal do čtrnácti dnů předložit detailně zpracovaný plán na utlumení kůrovcové kalamity.
Bojíme se o osud samovolně se vyvíjejících deštných pralesů a Šumavu si necháme vykácet?
Kdyby se ho podařilo zrealizovat, utlumil by celou Šumavu na desítky let a především ohrozil sám princip národního parku, který spočívá v podpoře samovolných přírodních jevů. Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa však na poslední chvíli nejhorší pohromu odvrátil. Protože však návrh Stráskému nehodil na hlavu, ale naopak ho do nebe vychválil, musel mu ponechat nějaký operační prostor. Z něj může parku ještě vzejít ohrožení. Ochrana přírody nemá před dřevaři ještě vyhráno. Bojíme se o osud samovolně se vyvíjejících deštných pralesů a Šumavu si necháme vykácet?
Chalupa snad nakonec národní park před kůrovcovými predátory zachránil. Nejspíš však zachraňoval především sám sebe. Neboť on měl ten hloupý nápad adjustovat do pozice nejvyššího ochranáře Šumavy člověka bez odpovídajícího přírodovědného či lesnického vzdělání, jehož jedinou využitelnou odborností je posedlost kácením. Kdyby se Chalupa na poslední chvíli nevzpamatoval, hrozila by Česku i jemu jako ministrovi životního prostředí, který sám dostal nejvyšší ekologický úřad jako trafiku, obrovská mezinárodní ostuda.
O Chalupově kroku se mluví jako o nalezení kompromisu. Do toho má však ještě daleko. Zakázat chemické postřiky z nebe a natírání biocidními prostředky v prvních zónách národního parku je z moci jeho úřadu povinnost, ne vůle. Totéž platí pro vykázání těžkých strojů z rašelinišť a prvních i druhých bezzásahových zón.
Přestože mě mnoho vykutálených ministrových kroků nutí setrvávat v kritickém odstupu, musím přiznat, že mne svým rozhodnutím vyjmout jedenapůlstránkový seznam vzácných šumavských území z rukou těžařů potěšil. Možná pouze proto, že neznám ten druhý seznam míst, kde budou moci s pilami řádit. To se ještě ukáže. Zlatým hřebem ministrova opatření je zákaz odvozu vytěženého dřeva z prvních zón. Nebude taková chuť v nich kácet.
Ke kompromisu má Šumava ještě daleko. Ten nastane, až úřad sjednotí 140 nesmyslně rozdrobených prvních zón a všechny bezzásahové zóny do dvou tří velkých celků a ponechá je přírodě. Až v nárazníkové zóně budou lesníci ostřížím zrakem vyhledávat a těžit jen hnízda s napadenými stromy a zmizí holoseče.
