Když si pročítám úvahu Michala Žantovského „Halík se s podstatou Západu poněkud minul“, jíž reaguje na předchozí články Tomáše Halíka „(Ne)jsem Charlie Hebdo“ a „Případ Charlie aneb Co je Západ a a zda a proč chceme být jeho součástí“, říkám si, je-li vůbec o islámu.
Přiznám se, že toho o islámu příliš nevím, přestože sleduji veškeré dění v islámském světě a jeho střety se západní civilizací, svého času jsem četl „Korán“ zveřejněný v sedmdesátých létech v Odeonu v překladu Ivana Hrbka, mám oblíbené arabské básníky inspirované mimo jiné islámem a něco vím o roli středověkých islámských učenců v uchování antické vzdělanosti. Ostatně, nikoli nadarmo je od latinizovaného jména jednoho z nich odvozen název našeho nejvýznamnějšího nakladatelství zdravotnické literatury.
Domnívám se, že je to spíše diskuse o nás, naší kultuře a civilizaci, jejích hodnotách a o jejím směřování. A že, předem se omlouvám za tu hroznou větu, zmasakrování redaktorů pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo infantilními, ideologicky rychlokvašenými „mamlasy“ neschopnými pochopit, že sebetěžším kladivem se atom nerozbijí, nebylo ničím jiným než diskusním příspěvkem.
A to těch, kdo jinak diskutovat neumějí, za který se z další diskuse nadosmrti vylučuje, jímž veškerá diskuse končí a na nějž nelze reagovat jinak než rázně.
Klišé jako pravda
Ve skutečnosti ale žádná diskuse nekončí. A opakuji, nejeví se mi to vůbec jako diskuse s islámem, ale třeba o vztahu svobody a odpovědnosti. Žantovský je přesvědčen, že redaktoři časopisu Charlie Hebdo zveřejněním protiislámských karikatur jednali „v prostoru své osobní svobody“, která „v sobě nutně zahrnuje i svobodu být v tomto prostoru nezodpovědný.“ A přitvrzuje, „jinak žádnou svobodou není“.
Je klišé opakovat, že svoboda bez odpovědnosti je spíše anarchií, v níž neexistují pravidla, ve které si v posledku není jistý nikdo ničím a v níž nutně nakonec převládne jediné pravidlo – právo a pravda jsou na straně silnějšího |
Tento výrok sice trochu mírní následující větou, že jakási zodpovědnost přece jen existuje, a to tam, kde svoboda jedněch zasahuje do svobody jiných, ale to se prý v tomto případě nestalo. Je klišé opakovat, že svoboda bez odpovědnosti je spíše anarchií, v níž neexistují pravidla, ve které si v posledku není jistý nikdo ničím (ani životem!) a v níž nutně nakonec převládne jediné pravidlo – právo a pravda jsou na straně silnějšího. Je-li něco klišé ale automaticky neznamená, že to není pravda.
Ještě zbývá naděje, že Žantovský měl na mysli svobodu uměleckou, svobodu uměleckého vyjádření. Pak bych s ním souhlasil, neboť nepochybně i v demokratické společnosti leckdy platí staré římské „Quod licet Iovi, non licet bovi“.
Vystrčí-li někdo na veřejném místě na kolemjdoucí holý zadek, nebo začne-li jim sprostě nadávat a urážet je, způsobí si tím pravděpodobně potíže. Ohlásí-li to předem na radnici jako uměleckou performanci, mohou se úředníci ošívat, ale zejména když bude oznamovatel známý umělec, je pravděpodobné, že mu to projde. A možná sklidí i potlesk veřejnosti, přestože ten zadek vystrkoval právě na ni, zatímco v prvním případě se bude tleskat spíše policistovi, který provokatéra sebere.
Dobré jméno a pověst
Stejně není jen přípěvkem do diskuse s islámem (pokud vůbec), odpověď na Žantovského otázku, „zda nevědomky a v dobré vůli nenahrazujeme stará pouta novými“. Mluví o „diktátu politické korektnosti“, v čemž se s mnohými shoduje. Bohužel například i s názory těch, kdo si myslí, že Cikán nemá co mluvit do toho, jestli se mu bude říkat Cikán nebo Rom, protože Cikánům se přece odjakživa říkalo Cikáni, nehledě na to, že každý diskutující zná nejméně jednoho Cikána, který odmítá pitomost, jakou je, že by se mu říkalo Rom.
„Přijít o dobré jméno“ neznamená nic jiného než přijít o dobrou pověst, stejně jako „udělat si jméno“ obvykle znamená vybudovat si dobrou pověst |
Vzdělanější nebo z předchozích diskusí protřelejší a nabiflovanější dodají, že i Mácha přece napsal „Cikány“, a nikoli nějaké Romy, a ještě sofistikovanější naznačí, že dohadování o tom či onom názvu nemilovaného etnika jen odvádí pozornost od vážnějších věcí, třeba od jeho sociálního postavení. Jako by ty věci šly od sebe oddělit!
Rčení „nomen omen“ platí, dokonce bylo ověřeno moderními poznatky z oboru sociální psychologie. Stejně jako jsou dobré a špatné adresy, jsou i dobrá a špatná jména. „Přijít o dobré jméno“ neznamená nic jiného než přijít o dobrou pověst, stejně jako „udělat si jméno“ obvykle znamená vybudovat si dobrou pověst.
Kritika „politické korektnosti“
Pojmenovat někoho tak či onak, politicky korektně či nekorektně, ve skutečnosti znamená také tak či onak zasahovat do jeho osudu – byť nepřímo. Tudíž módní kritika „politické korektnosti“, když ponechám stranou, že někdy jen neobratně maskuje útoky na konkrétní jednotlivce či skupiny, je de facto odmítáním ohleduplnosti a slušnosti – důležitých hodnot, s nimiž tato civilizace stojí a padá.
Módní kritika „politické korektnosti“ je de facto odmítáním ohleduplnosti a slušnosti – důležitých hodnot, s nimiž tato civilizace stojí a padá |
Napadat ohleduplnost a slušnost pod jejich pravými jmény by (zatím) šlo jen obtížně. Když jim však jejich jména vezmeme a nahradíme třeba „politickou korektností“ (leckdo dnes vypění při pouhém slovu politika v jakémkoliv mluvnickém tvaru), jde to mnohem snadněji.
Menšiny v současnosti nevyhlazujeme, to má Michal Žantovský pravdu, ale můžeme si být jistí, že se to už nikdy nestane? Nesledujeme snad i v Evropě a také u „nemuslimů“ opět nárůst antisemitismu, byť maskovaného jako antisionismus (opět ten trik se záměnou jmen a názvů)? Nevidíme snad, kolik takzvaně normálních lidí se připojuje k extrémistům táhnoucím proti Romům, třeba na základě vylhané kauzy jako před třemi roky v Břeclavi?
Copak si neuvědomujeme, že nacistické vyhlazování Židů by nebylo možné, nebo přinejmenším natolik snadné, kdyby ti nebyli staletími lidového antisemitismu, a nejen v Německu, ale v celé naší západní civilizaci, postupně zbaveni svého dobrého jména?
Jak nezemřít zbytečně
Je téměř nemožné objevit něco pozitivního na natolik děsivém, jako se stalo 7. ledna v Paříži. Povede-li však diskuse k závěru, že máme-li bránit hodnoty této civilizace proti vnějšímu útoku, musíme také mít co bránit, pak redaktoři Charlie Hebdo nezemřeli nadarmo.
Povede-li však diskuse k závěru, že máme-li bránit hodnoty této civilizace proti vnějšímu útoku, musíme také mít co bránit, pak redaktoři Charlie Hebdo nezemřeli nadarmo |
Pokud by jejich oběť vedla ke skutečné sebereflexi a následně k renesanci základních hodnot západní civilizace, k čemuž čas dávno uzrál, bylo by to rozhodně větší vítězství než vojenská porážka takzvaného Islámského státu.
Obávám se však, že obraz pařížského masakru, jakkoliv děsivého, uprostřed denního shonu a valících se rozčilujících událostí v obecném povědomí rychle vybledne a ztratí naléhavost a motivační náboj. Proto se žádná účinná reflexe neuskuteční, setrváme u starého a pohodlného „my a oni“, my dobří a oni zlí a další úpadek hodnot, na nichž je tato civilizace založena, jen usnadní vnějšímu nepříteli pokračovat v ničivém díle.
