Když člověku při toulkách přírodou zajede noha do mokřadu, těžko ocení, v jak vzácném terénu si zničil obuv. Ale pokud je to výletník, kterého tíží klimatická změna a dlouhé sucho, může mu být útěchou, že se urousal v jednom z nejlepších přátel zdravé krajiny. A důvodem ke smutku, že za uplynulých 60 let zmizelo z Česka asi 950 tisíc hektarů mokřadů; pro představu – Václavské náměstí má rozlohu čtyři hektary. Že se mokré louky, bažiny a močály, což jsou různé tváře mokřadu, musejí do vysušené české krajiny vracet, je už jasné a podporované vládou různými dotačními motivátory.
Jde o to, kam a jak zvlhčovače umisťovat. Vědci z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka (VÚV) se inspirovali v minulosti – vzali historické mapy a současná data, aby na reprezentativním vzorku ukázali, kde mokřady bývaly, co se z nich stalo, případně kolik je nových. V prvním sledu probádali Poodří, Pomoraví a Polabí.
Bilance zní: v roce 1843 bylo na zkoumaném území 5762 hektarů mokřadů čili 9,6 procenta plochy. V roce 2015 to bylo 54 hektarů čili 0,09 procenta, z toho je 24 hektarů nových. Plocha je stokrát menší. Polovinu mokrých luk a močálů nahradila orná půda – kvůli zemědělství tedy úmyslně likvidovaly.
Nečekat na iniciativu zemědělce
„Současný systém zemědělské výroby je postaven hlavně na dotacích, které se přidělují na jednotku plochy obdělávané půdy. Tento systém zemědělce nenutí k ochraně podmáčených lokalit, naopak vede k jejich opakovanému rozorávání. Za účelem získání dotací je na zamokřené ploše vyseta plodina, jež nemůže přinést smysluplný výnos,“ říká jeden z autorů projektu Pavel Richter. Cílem projektu je, aby se místopisný rodokmen mokřadů stal inspirací pro plánování krajiny, především pro obnovu prvků, které pomáhají udržet kýženou vláhu.
Jako garant odborného vymezení, co je mokřad a kde je vhodné ho budovat, působí Agentura pro ochranu přírody a krajiny. Podle vědců by bylo ideální, aby se nečekalo – jako je to nyní – na iniciativu zemědělce, ale aby ho stát pravidelně informoval, že má na pozemku mokřad nebo by ho snadno mohl mít a může čerpat podporu, když jej nechá být, místo aby z něj zkoušel „vyrazit“ chabý výnos. |
A když už jednou mokřad někde byl a nebrání tomu fatální důvody, třeba zástavba rodinných vil, má podle vědců smysl založit ekologický prvek právě tam. „Protože to, jak krajina vypadala v minulosti, bylo v mnoha ohledech lépe funkční než v současnosti,“ dodává Richter. U obnovených či nových mokřadů se výrazně změnil konkrétní typ, zatímco v 19. století šlo z drtivé většiny o mokré louky, z nichž se dá žnout třeba rákos, dnes převažují močály a bažiny.
Jako garant odborného vymezení, co je mokřad a kde je vhodné ho budovat, působí Agentura pro ochranu přírody a krajiny, s jejími posudky pracuje při udílení dotací ministerstvo životního prostředí i resort zemědělství. Agentura teď čeká, jak dopadne žádost o subvenci, kterou VÚV podal, aby mohl zmapovat historii mokřadů na území celé republiky – když vznikne, hodlá agentura s daty pracovat při vymezování močálů a mokřin na zemědělské půdě.
Podle vědců by bylo ideální, aby se nečekalo – jako je to nyní – na iniciativu zemědělce, ale aby ho stát pravidelně informoval, že má na pozemku mokřad nebo by ho snadno mohl mít a může čerpat podporu, když jej nechá být, místo aby z něj zkoušel „vyrazit“ chabý výnos. Zatím zkoumání cílilo na nížiny a pahorkatiny, řepařské a kukuřičné oblasti, protože tam lidská činnost zasahovala do podoby krajiny nejvíc. Má to důsledky – na vyprahlém poli, odkud se strouhami odvedla voda, aby se zasadily lány kukuřice či řepky, se koncentruje horko.
Krátký vodní cyklus
Klíčový je jev krátký vodní cyklus. Ten se vytrácí, když v krajině chybějí tůně, mokřady, nádrže, stromy, keře či zarostlá louka. V půdě pak není dost organických látek, proto je slabá a nezvládá zadržovat vodu, nepomáhá jí v tom různorodá zeleň. V takovém místě se sluneční energie neváže do vodní páry, jen ohřívá okolí. Rozpálená země a vzduch nad ní vyrovnávají teplotní rozdíly prudkými vichry či dešti. Naopak tam, kde se drží vlhkost, se energie ze slunce naváže do páry, nad chladnější oblastí zkondenzuje a zahřeje ho. Teplotní rozdíly se vyrovnávají místními přeprškami.
Krátký vodní cyklus. Ten se vytrácí, když v krajině chybějí tůně, mokřady, nádrže, stromy, keře či zarostlá louka. V půdě pak není dost organických látek, proto je slabá a nezvládá zadržovat vodu, nepomáhá jí v tom různorodá zeleň. V takovém místě se sluneční energie neváže do vodní páry, jen ohřívá okolí. |
Dohromady je to mírné klima, jak na ně Češi bývali zvyklí, ale poslední roky se přeučují spíš na extrémy. Zdejší způsob intenzivního hospodaření, který dovedli k neblahé dokonalosti komunisté, krátký vodní cyklus téměř zrušil. Močál v tom platí za užitečného spolupracovníka, je to velká přírodní houba. Když je vody moc, nasaje ji a nepustí, aby působila záplavy. Když v okolí chybí, lze jej využít coby reservoár. Spolyká také sedimenty a znečištění, díky čemuž se nedostanou dál do koryta řeky, z hlediska biodiverzity je to taková malá Noemova archa.
A ještě jeden bonus v rámci boje s klimatickou změnou – mokřady umějí vázat uhlík, o jehož neutrální bilanci teď celá Evropa usiluje do roku 2050. Schopnost zadržet uhlík se liší podle klimatu a chemických vlastností, ale obecně lze říct, že v mírném pásu, kam Česká republika spadá, se kumulace prvku pohybuje mezi 0,2 a 1,2 tuny ročně na jeden hektar. Naopak když se mokřad odvodní či naruší, začne uhlík pouštět ven.
„To je v podmínkách České republiky aktuální, velké množství mokřadů mírného pásu tu bylo odvodněno pro potřeby zemědělství a také lesnictví. Jedním ze způsobů, jak snížit množství skleníkových plynů, které unikají do atmosféry, je zvýšení obsahu půdní organické hmoty, která se ve velké míře vyskytuje zejména v mokřadech,“ popisuje Richter.
Zmizení přírodní houby
Mokřady jsou na organickou hmotu bohaté, když je nikdo nevysušuje, a odhaduje se, že celosvětově je v nich uloženo 35 procent suchozemského uhlíku, tedy toho, který není v atmosféře. O to vážnější je zpráva, že tato přírodní houba mizela v uplynulých desetiletích všude ve světě, přičemž v Evropě byla degradace nejhorší. Ve 20. století zaniklo celosvětově 1,9 milionu kilometrů čtverečních – zhruba rozloha Mexika nebo 24násobek ČR. Na obnovu nebo vybudování mokřadů přispívá ze svých rozpočtů ministerstvo zemědělství a také životního prostředí, každé v jiném aranžmá.
Mokřady jsou na organickou hmotu bohaté, když je nikdo nevysušuje, a odhaduje se, že celosvětově je v nich uloženo 35 procent suchozemského uhlíku, tedy toho, který není v atmosféře. O to vážnější je zpráva, že tato přírodní houba mizela v uplynulých desetiletích všude ve světě, přičemž v Evropě byla degradace nejhorší. |
Resort zemědělství je zohledňuje v rámci plošných plateb na hektar, od roku 2016 zahrnul mokřady do krajinných prvků, jež se nesmějí poškozovat či rušit, od čehož se odvíjí výše platby, přímo jejich budování speciálním titulem však nepodporuje. „Od té doby evidujeme přes 280 mokřadů s celkovou výměrou téměř 200 hektarů,“ sdělil mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Dotační balík na obnovu a tvorbu mokřadů spravuje resort životního prostředí, ale neodlišuje ve statistice mokřady od tůní nebo malých nádrží, protože jejich revitalizační funkce je obdobná.
Část peněz jde z evropských, část z národních peněz. „Dohromady je to od roku 2014 zhruba 655 ‚mokřadních‘ projektů za celkem miliardu a 62 milionů korun,“ uvedl ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO). Tůně a mokřady se obnovují v místech, kde bývaly, ale zároveň ne všude, kde bývaly, je lze obnovit – místo může být zastavěné či proměněné v pole. U všech projektů se posuzuje, je-li dané místo pro takovou „přírodní houbu“ vhodné, lokalita musí být podmáčená, mít vysokou hladinu spodní vody či trvalý přítok, ideálním podložím je rašelina a hodí se mírný svah.
