Podpora další tuzemské těžby uranu by dle Zprávy o aktualizaci státní energetické koncepce vydané ministrem průmyslu Martinem Kocourkem měla „umožnit stabilizaci zajištění paliva pro jaderné elektrárny“. To by byla pravda, kdyby se do reaktoru mohl rovnou lopatkou přikládat polotovar zvaný žlutý koláč.
Tak tomu však není. Neexistuje žádná přímá vazba mezi těžbou surového uranu a palivem do reaktoru. Jsou to dvě obchodní komodity, jež samostatně vstupují na trh. A taková je i dosavadní praxe. Vytěžený uran kupuje na základě dlouholetých smluv někdo úplně jiný než dodavatel paliva. Veškeré palivové články do všech českých reaktorů dodává ruská akciová společnost TVEL, stoprocentně vlastněná státem. Na odběr surového uranu společnost Diamo v minulosti uzavřela kontrakt s německou společností Urangesellschaft. V současnosti Diamo veškerý vyrobený uranový koncentrát prodává skupině ČEZ. Smlouva platí do roku 2014.
Nevydírat občany kvůli kšeftu
Proto by byl tlak na starosty a obyvatele oblastí, v nichž se nacházejí chráněná ložisková území s uranem, aby umožnili těžbu a nenarušovali bezpečnost dodávek paliva a nebrzdili rozvoj jaderné energetiky, pouhým vydíráním. Vlastnictví jakéhokoli množství surového uranu totiž nezaručuje České republice nezávislost na dodavatelích jaderného paliva.
Na falešný mýtus o provázanosti těchto dvou „uranových“ oblastí podnikání upozornil nezávislý jaderný expert Dalibor Stráský. Ten bývával energetickým poradcem ministrů životního prostředí, ti nejnovější však neprojevili zájem o jeho služby a krmí se navzájem mýty. Našli si ho tedy Rakušané a od příštího měsíce bude antiatomovým pověřencem spolkové země Horní Rakousy.
Uran je takzvaný vyhrazený nerost, jehož ložiska si stát dle zákona musí chránit – i před vlastníky pozemků nad ložiskem. Chráněné ložiskové území nelze nevyhlásit, ale neexistuje ani žádná povinnost je vytěžit. Může být ponecháno dalším generacím i léty ztratit na významu, když chráněný nerost pozbude výjimečnost a žádanost.
Vlastnictví jakéhokoli množství surového uranu totiž nezaručuje České republice nezávislost na dodavatelích jaderného paliva
Pokud se však žlutý koláč – stejně jako jiné koláče – prodává na trhu, o výhodnosti, či nevýhodnosti těžby bude rozhodovat předpokládaná rentabilita. Žádný „vlastenecký“ nátlak na obce, aby šly těžbě vstříc, nemůže přicházet v úvahu.
V současné době se žlutý koláč nakupuje zhruba za 130 dolarů (2200 korun) za kilogram. Investor musí zvážit, vrátí-li se mu ohromné investice do průzkumu ložisek a do těžby. Na obcích pak je posoudit, zda se jim to za povinné poplatky za těžbu vyplatí. Tedy pozměnit krajinu, ztratit polnosti, objíždět rozlehlé území, jež zaberou těžební sondy při chemické těžbě, nebo těžní věž, halda a důlní hospodářství při těžbě klasické.
V první řadě by žádná těžba nesměla zlikvidovat cenná přírodní území na povrchu či zásoby pitné vody v podzemí. Není žádný rozumný důvod zničit krajinu kvůli nejistému kšeftu. Ani kvůli vlastenecké nálepce, s níž by mohl přispěchat stát.
Už máme dost těžby uranu
Ve vzduchu visí snaha přestěhovat uranovou těžbu z vyrubané Rožné na Vysočině k Českému Dubu a ke Stráži pod Ralskem. Ředitel státního podniku Diamo Jiří Jež o tom řekl Lidovým novinám: „Pokud uvažujeme o další těžbě, tak by nejvíc přicházela v úvahu právě strážská oblast. Ruda je tam v dobré kvalitě – takových ložisek na světě moc není. Požádali jsme o ochranu ložiska, jak nám ukládá zákon, impuls k těžbě však musí dát vláda.“ A dodal: „Myslím, že se určitě těžit bude. Jsou to zásoby až za 500 miliard korun, to by si pod zemí žádný stát na světě ležet nenechal. Otázka je však kdy. Podle mě to dříve než za desítky let nebude. To musí lidem nejdřív vypnout mrazáky a zhasnout televize.“
Do nejvydatnějších lokalit Kotel-Osečná a Ploučnice se tlačí i australští prospektoři z česko-australské společnosti Urania Minning. Už podruhé krátce po sobě žádají o povolení geologického průzkumu. Odmítnutí jednoho z dřívějších ministrů životního prostředí jako by nebylo. Počítají snad s tím, že méně zkušený současný ministr jim to spíš podepíše?
Ať dostane možnost průzkumu kdokoli, město Český Dub je odhodláno se proti tomu bránit. Odmítá přijmout jakékoli rozhodnutí orgánu veřejné správy, který by v budoucnu takovou těžbu umožnil. Zdůrazňuje, že má povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů, a proto nemíní polevit. Zrovna tak Osečná a osada Kotel.
Do nejvydatnějších lokalit Kotel-Osečná a Ploučnice se tlačí i australští prospektoři z česko-australské společnosti Urania Minning
Důsledky chemické těžby mají lidé u Stráže pořád před očima. Kontaminace těžbou stále dosahuje 24 kilometrů čtverečních. V letech 1967 až 1996, kdy bylo další vtlačování kyseliny sírové do vrtů ukončeno, tu nastala největší kontaminace podzemních pitných vod v české historii. Na ploše 628 hektarů bylo navrtáno víc než devět tisíc sond do hloubky 220 metrů. Jedněmi sondami byla vtlačována kyselina, druhými odčerpáván uranový výluh. Dosud jsou v podzemí čtyři miliony tun rozpuštěných kontaminantů. Proto se stále čerpá, aby se jedovaté látky nešířily.
O podobnou budoucnost na sousedním území nikdo ze zdejších občanů nestojí. Zejména, když by vytěžený uran nebyl zárukou pro kvalitní palivo.
Co přinese východní vítr
Na Slovensku uranovému mýtu á la Kocourek ani nepodlehli, ani jím neohlupují občany. U obce Kurišková mají jedno z největších zmapovaných uranových ložisek na světě s nejkvalitnějším nálezem uranové mineralizace s vysokou kovnatostí. Do těžby se tam hrne kanadská společnost Tournigan Energy, ale slovenský ministr hospodářství Juraj Miškov řekl: „Stát! Slovensko žádnou těžbu uranu v nejbližší době neplánuje.“ Nemusí. A Česko snad musí?
Možná bude muset, uvažuje Josef Jadrný, představitel občanského sdružení Naše Podještědí. Při stálých kontaktech s „jaderníky“ nabyl přesvědčení, že v Temelíně očekávají ruské vítězství. A to by se dle něho promítlo i do směřování státního Diama a do další těžby. „Největším nebezpečím pro Podještědí by byli Rusové v Temelíně,“ myslí si Jadrný.
