Kniha Daniela D. Eckerta Světová válka měn. Euro, zlato, nebo jüan – která z měn se stane nástupcem dolaru? mapuje dějiny, současnost i možné budoucí scénáře světových měnových trhů. Je uvedena výmluvným citátem z antické Sofoklovy tragédie Král Oidipus: „Tušení nemáš o tom, jak hluboko jsi klesl.“
Eckert, vystudovaný historik a novinář, který se v německém deníku Die Welt a nedělním listu Welt am Sonntag specializuje na ekonomiku, vystupuje poněkud neskromně v pozici soudobého slepého věštce promlouvajícího uvedenými slovy k Oidipovi. Zpráva, kterou Eckert přináší, zní podobně osudově: právě se nacházíme na bojištích třetí světové války. Proč o ní média neinformovala?
Tři scénáře
Projevy násilí se mění a už dávno na sebe nemusejí brát podobu krvavých lázní. Boje se ze zákopů přesunuly na měnové trhy, na nichž zuří sice trochu inkognito, ale o to silněji. Výsledky měnových bojů však budou mít na každodenní životy, společenské, geopolitické i hospodářské uspořádání podobný převratný vliv jako války 20. století. Nebojuje se totiž o nic menšího než o nástupnictví po kdysi všemocném, ale nyní smrtelně zraněném americkém dolaru. Možné scénáře jsou tři.
- Na hrobě amerického dolaru bude tančit nenasytný a bojechtivý čínský jüan.
- Dosud není ani vyloučen druhý scénář: poslední důstojné rozloučení by se mohlo odehrát v režii mírumilovného eura.
- Klíčovou roli v novém ekonomickém uspořádání však může sehrát i černá labuť 21. století. V tom případě by byl hrob vkusně vyzdoben zlatými reliéfy.
Eckert začíná popisem fenomenální cesty amerického dolaru na pozici světové měny. Jeho odrazovým můstkem byla první světová válka. Poté, co z vyčerpané Evropy odešli američtí vojáci, dolar v ní zůstal, aby je připomínal. Celkově totiž USA během čtyř válečných let transferovaly přes Atlantický oceán dvanáct miliard dolarů. A byla to mimo jiné i finanční síla dolaru, která státům Dohody zajistila vítězství.
Zlomová událost
Oficiálně začalo americké století až po druhé světové válce, kdy vstoupil v platnost takzvaný brettonwoodský měnový systém. Americký dolar hrál nyní roli světové měny, jehož směnitelnost za zlato byla ostatním státům garantovaná – byl považován za stejně dobrou značku jako zlato. Do druhé poloviny 20. století USA vstupovaly velkolepě: z 50 procent se podílely na světové průmyslové produkci a disponovaly dvěma třetinami světových rezerv zlata. Nikdy předtím ani nikdy potom neměla jediná mocnost před ostatními ekonomikami natolik výrazný náskok.
V současné době USA opouštějí to, co evropští státníci rádi posměšně nazývali kovbojským kapitalismem. Ze snadného zadlužování se stala alternativa k evropskému sociálnímu státu.
Dolarové slunce nad Evropou přineslo velké překvapení – rychlé zotavení a růst německého hospodářství. Zatímco německá ekonomika neustále rostla a exportovala, začínala se ta americká na konci šedesátých let proměňovat na největší chrám konzumu v dějinách. Z původně nejvýznamnějšího světového producenta a tahouna ekonomiky se stal spotřebitel. První vlaštovkou se v nových USA staly německé volkswageny, které se v šedesátých letech začaly prohánět po amerických silnicích.
V roce 1971 se odehrála zlomová událost. Tehdejší americký prezident Richard Nixon vyhlásil „smrt brettonwoodského uspořádání“. Dolar přestal být směnitelný za zlato, čímž se světové ekonomiky vydaly na cestu k současnému systému plovoucího měnového kurzu. Dolar se stal stejně „papírovým“ jako každá jiná měna a jako s každou jinou měnou se s ním i zacházelo. Řečeno jinak, byl vydán libovůli politiků, kteří mohli peníze kdykoli vytisknout.
Démonické dolary
Tím se plně rozvinul divoký konzum. Zatímco ještě v sedmdesátých letech byly USA největším světovým věřitelem, v polovině osmdesátých se z nich stal největší dlužník. S tím je spojen problém démonických dolarů, jak je nazývá Eckert.
V zemích vyvážejících zboží do USA se hromadí dolary, které vzhledem k jejich množství nelze přeměnit v aktiva či ve služby, a tím se jich zbavit. Démonické dolary namísto toho putují světem a hledají, kde by spočinuly. Jejich zastavení však bývají vrtošivá, a svět proto začínají ohrožovat bubliny v cenných papírech, nemovitostech či v umění, které mohou způsobit dosud nevídané finanční pohromy.
Síla čínské měny jüanu spočívá z velké části v moci čínských politiků regulovat její hodnotu. Tato regulace však ničí americkou a evropskou ekonomiku.
V současné době USA opouštějí to, co evropští státníci rádi posměšně nazývali kovbojským kapitalismem. Ze snadného zadlužování se stala alternativa k evropskému sociálnímu státu. Rizika zadlužování jsou totiž postupně zespolečenštěna – připsána státu topícímu se v dluzích. A právě v tomto bodě jeden příběh končí a začíná druhý.
Nástup Číny
Americký dolar totiž dávno dosáhl vrcholu svých možností a velkou část moci předal do čínských rukou. Dálkové ovládání americké ekonomiky leží v sejfech čínské centrální banky. Ta je s devizovými rezervami ve výši 2,5 bilionu dolarů skutečným majitelem amerického bohatství a držitelem největší státní pokladny v dějinách. A zde začíná i to, co Eckert nazývá měnovou válkou.
Síla čínské měny jüanu spočívá z velké části v moci čínských politiků regulovat její hodnotu. Tato regulace však ničí americkou a evropskou ekonomiku. Čína totiž systematicky podhodnocuje vlastní měnu, čímž získává konkurenční výhody pro své exportéry. A aby si je udrželi, neváhá čínská centrální banka intervenovat na devizovém trhu a skupuje ve velkém dolarů za jüany, které si sama tiskne, čímž uměle udržuje nepřirozeně nízký směnný kurz vlastní měny. Západní dodavatelé nemají šanci kvůli této konkurenci obstát, což na vlastní kůži pocítili němečtí výrobci fotovoltaických panelů.
Výsledkem manipulace s měnovým kurzem jüanu je odprůmyslnění Západu a současně s ním i vysávání blahobytu ze západních zemí. Čína však disponuje podstatně mocnější zbraní, kterou Eckert označuje za finanční obdobu atomové bomby. Kdyby se Čínská lidová republika (ČLR) začala svých devizových rezerv postupně zbavovat (jinak to ani není při daném množství možné), USA by se okamžitě začaly zmítat ve smrtelné křeči. A hodnotu by ztrácelo i zbylé americké bohatství v čínských sejfech.
Řecké problémy ukázaly, že z hesla konvergence nevzešel žádný Konvergistán, ale Chiméristán založený na více či méně důmyslném obcházení maastrichtských kritérií
Z tohoto hlediska mohou ekonomové tvrdit, že by šlo o zcela iracionální rozhodnutí. Zemřou-li závislé USA – v tomto případě jde o závislost na dluzích –, umře s nimi i jejich dealer. Kouzlo dějin však spočívá v tom, že státy nejednají racionálně, a už vůbec ne ve vypjatých dobách. Frontální útok na dolar by proto byl stejně iracionální jako válečné konflikty v minulých stoletích.
Role eura
Jakou roli v tomto kontextu hraje euro? Dle Eckerta je evropská měna výsledkem konkurenčního souboje francouzské a německé ekonomiky. Či spíše francouzským vítězným výkřikem nad úspěchem učinit z kvalitní německé marky i vlastní projekt. Tradiční francouzsko-německé soupeření však přetrvá dodnes.
Stejně jako se Francie těšila na Evropskou měnovou unii (EMU), protože oslabí silnou německou markou a jejím prostřednictvím si přivlastní německý hospodářský zázrak, volá i nyní francouzský prezident Nicolas Sarkozy po podpoře zadlužených států eurozóny. A stejně jako se Němci do posledního okamžiku bránili společné měně, proslavila se i německá kancléřka Angela Merkelová ještě na počátku roku 2010 rozhodným ne zásahu do řeckého hospodářství, čímž si vysloužila si přezdívku madame non.
Euro by mohlo, pokud se v budoucnu bude držet vlastních směrnic vedoucích k rozumnému hospodaření, tvořit mírovou linii mezi ochabujícím dolarem a posilujícím jüanem
Řecké problémy ukázaly, že z hesla konvergence, které znělo v devadesátých letech, nevzešel žádný Konvergistán, ale Chiméristán založený na více či méně důmyslném obcházení maastrichtských kritérií. Mezi nejméně nápadité státy přitom patřili již v roce 2004 Řekové, kteří při vstupu do EMU dodali nepravdivé údaje o své finanční situaci. Další vývoj známe. Nebyli to však ani zdaleka jen Řekové, kteří v sobě objevili americkou vášeň pro půjčky, jimiž si vystlávali již tak štědrý sociální stát.
Mírová linie
Reakce Evropské unie je obdobná jako ta americká. Jsou zespolečenštěny dluhy, což nevyhnutelně nivelizuje ekonomiky členských států EU. Navíc se tím účinně zamezuje jakékoli zbytkové motivaci zopakovat to, k čemu měla EMU směřovat – k vytvoření stejně silné měny, jakou byla v minulosti německá marka.
Navzdory tomu má dle Eckerta euro výhodu, kterou mu nelze upřít. Je však paradoxně ve válečné atmosféře problematická. Eckert srovnává Evropu s kvazi impériem ve středověku – Svatou říší římskou. Ta ale nebyla ani říší, ani římskou a už vůbec ne svatou. Právě v neobratnosti až těžkopádnosti se však může projevit síla evropského nedochůdčete. Postrádá sice síly k útoku, ale bránit se dokáže obstojně.
Euro se proto může stát stejně jako čínská zeď, jež byla vybudovaná v době, kdy Čínu nenapadlo na obranu proti nájezdníkům nic lepšího, obrannou měnou s mírovou misí. Dokonce by euro mohlo, pokud se v budoucnu bude držet vlastních směrnic vedoucích k rozumnému hospodaření, tvořit mírovou linii mezi ochabujícím dolarem a posilujícím jüanem.
Zlato jako černá labuť
Eckert označuje zlato kvůli jeho nečekanému návratu do nejvyšších měnových sfér za černou labuť 21. století. Jeho síla spočívá a bude spočívat v rezistenci vůči inflaci a v neoblomnosti k pokusům politiků manipulovat měnovými kurzy. Koneckonců sláva zlata začala upadat, když byl objeven sociální stát. A o stabilní měnu přestal být zájem.
Síla spočívá zlata a bude spočívat v rezistenci vůči inflaci a v neoblomnosti k pokusům politiků manipulovat měnovými kurzy
Monetární disciplína, kterou před rokem 1914 zlatý standard vyžadoval po státech, se stala neúnosnou pro vlády, jež si za hlavní cíl stanovily vybudování sociálního státu. Ocitá-li se ten nyní na křižovatce, může i zlato, do kterého ještě před několika lety investovali jen podivíni, získat na měnovém trhu významnou novou funkci. Jeho hlavní výhodou nadále bude neutralita vůči politickým zásahům, a proto lze očekávat, že se může stát kovem 21. století, do nějž by se sám Eckert neobával investovat.
V případě vývoje dalších měn je dle Eckerta stále více otázek než odpovědí. Rozhodně však lze tvrdit, že demarkační linie v boji o budoucí vládnoucí měnu dnes vede mezi směnným kurzem dolaru a jüanu. Eckert je současně přesvědčen, že kdyby Čína vyklidila svá hlavní bojiště a přehodnotila postavení jüanu k dolaru, vyvolalo by uvolnění kurzu čínskou obdobu Marshallova plánu. Spojovat takové naděje s ČLR, která ráda připomíná, že pro svůj rozvoj žádá klid dvě stě let, který si nárokoval i Západ, je iluzorní.
Faktem však zůstává, že Čína prošla za uplynulých 30 let vývojem, na který Západ potřeboval oněch dvě stě let. Proto je dle Eckerta jisté zatím jediné: kdo má moc nad měnou, může přerozdělovat blahobyt, aniž by musel mobilizovat jedinou divizi. V tomto smyslu je měnová politika totéž co světová. A to si Čína i díky svým napěchovaným sejfům dobře uvědomuje.
Světová válka měn. Euro, zlato, nebo jüan – která z měn se stane nástupcem dolaru?
(Weltkrieg der Währung: Wie Euro, Gold und Yuan um das Erbe des Dollar kämpfen, FinanzBuch Verlag 2010)
AUTOR: Daniel D. Eckert
VYDAL: Grada, Praha 2012
ROZSAH: 232 stran
