Na Západ se vrátila kola dějin. A točí se na plné obrátky

V současné Evropě se objevují tři významné trendy. Prvním je snaha Evropské unie etablovat se jako stát, respektive pseudostátní entita – evropský hegemon. Druhým je posilování vlivu Německa v EU. Třetím pozvolný úpadek západní aliance. Pro Česko mohou mít zásadní důsledky.

Současná EU naplňuje znaky tvořícího se hegemona. De iure je mezinárodní organizací, fakticky ovšem připomíná stát. Její vrcholní politici navrhují posun přesnětímto směrem. Představitelé Evropské komise (EK) i Evropského parlamentu (EP) vyzývají k posílení evropských institucí, rozšíření jejich kompetencí i principuvětšinového hlasování.

Evropská komise se nechová jako nestranný úřednický sbor, ale ryze politický orgán, který má své priority. Trvalá je snaha zavést nějakou podobu evropské daně, nejnovější pak jepokus navázat kohezní fondy na dodržování právního státu. Apetit evropských institucí po nových kompetencích je obrovský.

Nemožnost flexibilní integrace

Samozřejmě platí, že pány smluv jsou členské státy. Nenalhávejme si však, že Brusel, tedy instituce EU a lidé v nich, neprosazují své zájmy a představy. Možná na své straně vždy nemají znění smluv, ale jsou u zdrojea mohou významně ovlivňovat agendu. Mají proto výhodu před národními ministry, kteří se nejen mění, ale mají i jiné starosti.

Proces rozhodování je neprůhledný a politická odpovědnost obtížně přiřaditelná. Vzpomeňme takzvané spitzenkandidáty při minulých evropských volbách a navázání jmenování předsedy EK na výsledek voleb do EP. Dynamika politického vývoje a zdánlivá opodstatněnost tohoto požadavku vedly k jeho prosazení, přestože jej členské státy EU nepodporovaly.

Argument, že „EU jsme my, tak co si stěžujeme“, je tak sice pravdivý (a Česko by mělo být v evropské diplomaciivskutku viditelnější, jako je maďarský premiér Viktor Orbán nebo rakouský předseda vlády Sebastian Kurz), ale značně zjednodušuje. Jednotlivá ustanovení Smluv jsou často gumová a umožňují kreativní přístup. Například bojem proti diskriminaci (oblíbené politiky EU) lze proniknout i do oblastí, které jsou jinak ve výlučné pravomoci členských států, například pracovní právo.

Všechny instituty a výklady evropského práva stejně jako rozhodování Soudního dvora EU směřují k větší integraci a centralizaci. Flexibilní integrace prakticky není možná a členské státy EU mohou své kompetence revokovat pouze vystoupením. To je však pro ně nevýhodné, protože by nakonec skončily ve slabší pozici. V praxi by v podstatě zůstaly členy EU, ale nic by neovlivňovaly.

Zásadní střet

Zřejmě nejdůležitější je, že EU disponuje přesvědčením o vlastním poslání a univerzalistickou levicově liberální ideologií, kterou prosazuje dovnitř i ven. Stala se projektem postnárodním, multikulturním, globalistickým, univerzalistickým a technokratickým. Evropská unie se nehlásí ke křesťanské Evropě, její historii a národům, ale vzývá abstraktní hodnoty, jako je diverzita, inkluze, tolerance.

Trefně současnou EU popsali dva její vrcholní představitelé – předseda EK Jean-Claude Juncker a Guy Verhofstadt, šéf frakce Aliance liberálů a demokratů pro Evropu v EP. První označil hranice za nejhorší výmysl v dějinách, druhý koncept dominantní kultury za odpudivý. Komisař pro migraci Dimitris Avromopoulos pak na serveru Politico vyjádřil přesvědčení, že masovou migraci nelze zastavit, pouze moderovat.

Za těchto okolností si je třeba uvědomit, že současný status quo je obtížně udržitelný. Dvě nedávné krize – eura a migrační – EU překonala, ale nevyřešila. V obou případech musí nastat prohloubení integrace a posílení většinového rozhodování, nebo rozvolnění a dezintegrace. To si uvědomují zastánci i odpůrci další integrace.

Na ustavování USA nebo císařského Německa v 19. století lze vidět, že dvě protikladné koncepce státoprávního uspořádání spolu nemohou dlouhodobě koexistovat. V obou případech byl střet vyřešen silou. V EU to nebude vojenskou silou, ale spíše kombinací ekonomických, politických a právních nástrojů. Zásadní střet, zda se EU posune ke státu, nebo se stočí ke konfederaci, se blíží. První vlaštovkou budou volby do EP příští rok.

Německá dominance

Německo se stalo dominantním státem EU, čímž byla popřena základní teze a předpoklad evropské integrace – parita Německa a Francie. Ta je dnes nadále rétoricky udržovaná představiteli obou států, ale jde o iluzi. Tři události ji vychýlily ve prospěch Německa. První bylo sjednocení Německa, které se zpočátku snažili překazit francouzský prezident François Mitterrand a britská premiérka Margaret Thacherová, politici, kteří neztratili smysl pro tragiku dějin ve prospěch sentimentality.

Druhou bylo rozšíření EU o země střední a východní Evropy, které se hospodářsky napojily především na Německo. Třetí zavedení eura, což Německo strukturálně posílilo na úkor Francie a jižního křídla EU. Německá dominance je měkká a v zásadě skrývaná, Němci však budou v pokoušení ji stále více využívat. Již dnes lze říct, že Německo vnutilo Evropě svou představu eura a svým jednáním určilo průběh migrační krize v roce 2015. Navíc ideologie EU nejvíc odpovídá německým elitám.

Historicky to byla Francie, která viděla evropskou integraci jako prostředek k posílení vlastní váhy. Německo však tuto její roli převzalo a je v ní mnohem úspěšnější. Návrat Německa do pozice evropského hegemona je paradoxní, protože evropská integrace jej měla spoutat. Německo EU přerůstá – namísto evropského Německa směřujeme k německé Evropě.

Poslední šance Macron

Zásadní význam bude mít, jak se Francie vyrovná se skutečností, že evropský projekt se obrátil proti roli, již mu přisoudila. Paříž musí vidět, že nejpozději od zavedení eura Francie tahá ve vztahu k Německu za kratší konec provazu. Málokterý evropský národ má přitom stejně silný smysl pro vlastní národní zájmy jako Francie a mnohokrát to dokázala i v EU.

Současný francouzský prezident Emmanuel Macron je možná poslední šancí, jak udržet francouzsko-německé spojenectví. Jeho pompézní evropanství a velké plány reformy EU odpovídají politice jeho předchůdců k Německu a jsou jen dalším pokusem, jak Německo více spoutat a zapojit do evropských struktur. Pokud Němci Macronovi podstatně neustoupí, může po něm přijít tvrdá reakce (ať zprava nebo zleva), která zásadně změní francouzskou evropskou politiku – podobně jako dnes v Itálii.

Němečtí politici si to uvědomují, navzdory tomu kancléřka Angela Merkelová nemůže Macronovi příliš ustoupit – německé zájmy jí to nedovolují. Francie a Německo mají odlišné představy o euru a fungování eurozóny. Bude fiskální unie, nebo nebude? Střet může být oddalován, ale spor bude gradovat.

USA a EU

Třetím trendem je pozvolný úpadek západní aliance. USA a EU se dostávají do střetu v mezinárodním obchodu, ochraně klimatu, dohodě s Iránem a ve vztazích s Ruskem, Čínou a Izraelem. Nejde jen o konkrétní zájmy, obě strany Atlantiku rozděluje představa o mezinárodním řádu, mezinárodních vztazích a státní suverenitě.

Řada komentátorů tento rozkol považuje za dočasný a vyvolaný zahraniční politikou Donalda Trumpa. Ten však pouze zvýrazňuje dlouhodobý trend. Namátkou si stačí vzpomenout na vyjádření Victorie Nulandové, náměstkyně ministra zahraničí pro Evropu v Obamově vládě, z uniklé soukromé konverzace za ukrajinské krize: „…and, you know, fuck the EU“ (ať se jde EU vycpat).

Americká frustrace z nedostatečných výdajů Evropanů na obranu, kteří přitom rádi USA okopávají kotníky a EU prezentují jako alternativu k nim, existuje od devadesátých let a graduje. Evropské pohrdání Bushovou vládou lze srovnat se současnou situací. Postupné odcizování USA a Evropy je oboustranné a dlouhodobé. Z hlediska realpolitiky není nepředstavitelné, že USA jednoho dne začnou považovat EU za potenciálního soupeře.

NATO

Ano, máme tu NATO jako institucionální vyjádření západního spojenectví. Navzdory tomu je NATO především vojenská aliance, která rozpadem SSSR přišla o jasně definovanou sdílenou hrozbu. Tuto skutečnost je třeba mít na paměti, protože žádná vojenská aliance v historii nepřežila ztrátu společného nepřítele.

Jednání současného Ruska vedlo k utužení NATO, stále ovšem platí, že pro někoho je to hrozba (Pobaltí), pro někoho riziko (střední Evropa), pro někoho vítaný obchodní partner (Německo, Itálie) a pro někoho autokracie, se kterou se lze dohodnout na porcování Sýrie (Turecko).

Budoucnost NATO proto závisí na jediné skutečnosti – postoji člena, bez kterého by neexistovalo, tedy USA. Dokud bude nástrojem naplňování amerických zájmů, budou ho Američané udržovat. Pokud ne, stane se skořápkou a Američané ho budou používat jako rezervoár k vytváření neformálních, leč skutečných aliancí, zejména s Velkou Británií a státy střední a východní Evropy.

Odlišné představy

Při úvahách o budoucnosti západní aliance je třeba si připomínat poučku lorda Palmerstona, jednoho z nejúspěšnějších ministrů zahraničí a dvojnásobného premiéra Velké Británie: „Aliance nejsou nikdy věčné, zájmy jsou.“ Bylo by chybou si nalhávat, že v případě Západu tato poučka neplatí. Kola dějin se možná v devadesátých letech zastavila, ale dnes se opět točí na plné obrátky.

Pod povrchem jde o to, že obě strany Atlantiku mají jinou představu o světovém řádu. USA se snaží vyrovnat s relativním úpadkem své moci ostřejším definováním vlastních zájmů a od spojenců očekávají skutečná spojenectví. Připravují se na multipolární svět, kde sice budou nejsilnější velmocí, ale nikoliv všemocnou. Jejich hlavním vyzyvatelem bude Čína, čemuž budou svou politiku stále více přizpůsobovat.

Evropané se upínají k liberálnímu světovému řádu a k tezi o konci dějin. Tento řád však byl možný jen díky totální hegemonii USA, která pomalu končí. Tato situace Evropanům vyhovovala, přestože ji s oblibou kritizovali. Míček je tedy na straně Evropanů, kteří by se měli smířit s novou realitou.

Jak se tyto tři trendy s jejich provázaností, souběhem a protiklady vyvinou, je otevřené. Ve hře je příliš neznámých. V případě jejich pokračování však poroste rozpor mezi EU vedenou Německem, na kterém Česko závisí ekonomicky, a USA, na nichž závisí bezpečnostně. To bude pro českou zahraniční politiku představovat zásadní výzvu. O potřebě si vyjasnit národní pozici a zájem v rámci debat o budoucnosti unie ani nemluvě.