Pro mnoho Čechů Velikonoce začínají a končí pondělím. Aniž bych chtěl snižovat hřejivý pocit mužů z dobře vykonané pomlázky, je to zatraceně málo. Co je vlastním obsahem velikonočních oslav? Co se ve společnosti odehrává, vytrácí-li se povědomí o pravé povaze Velikonoc?
O Velikonocích si připomínáme zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Mnozí nevěřící se při takové zmínce ošívají. Jako by křesťanům nestačilo, že se zmocnili Vánoc, teď nám ještě tunelují svátky jara! Ti bystřejší však vědí, že bez Velikonoc by nebylo Vánoc, že bez události Kristova vzkříšení by nebylo proč slavit ani jeho narození.
Proč slavit narozeniny dítěte, jež se v dospělosti „vyznamená“ tím, že náhle opustí tesařskou dílnu a následující tři roky hlásá příchod Božího království, přičemž jde ve svých kázáních tak daleko, že se s ním ztotožňuje? A když už si jeho věrní posluchači opravdu myslí, že je tím slíbeným Mesiášem, jenž vysvobodí židovský národ z římského područí, je zajat a potupně ukřižován. Blázen? Podvodník?
Narušený soulad
Pokud nepřijmeme za věrohodnou třetí variantu, že je ve skutečnosti tím, za koho se vydával – Bohem, který se stal člověkem –, není sebemenší důvod, proč se koncem prosince dojímat nad betlémskými jesličkami. Co je však božského na tom nechat se lapit, mučit a přibít na dřevo kříže? Má-li být Ježíš z Nazareta Bohem, určitě bylo v jeho moci plány svých nepřátel překazit.
K pochopení Ježíšova příběhu je nejprve nutné se zamyslet nad situací, v níž se člověk existenciálně nacházelPrávě to očekávala od tohoto muže většina Židů, kteří do něho vkládali nejen obecně lidské, ale především politické a mocenské naděje. Kristovo ukřižování je kamenem úrazu i pro muslimy. Ježíš je pro ně prorokem, a tedy pouhým člověkem. Podle nich tělo visící na Golgotě mezi dvěma lotry patřilo jiné osobě.
K pochopení Ježíšova příběhu je nejprve nutné se zamyslet nad situací, v níž se člověk existenciálně nacházel. Pro koho nejsou první kapitoly Bible pouhými alegoriemi či texty na úrovni Starých pověstí českých, ví, že počáteční soulad mezi Stvořitelem a vrcholem jeho stvoření, člověkem, vážným způsobem narušil praotec veškerého lidského pokolení Adam.
Cesta oběti
Adamův hřích spočívající ve vědomém a dobrovolném rozhodnutí určovat, co je dobré a co zlé – v tomto ohledu byl Adam, respektive biblický had, vulgo otec lži, zakladatelem mravního relativismu –, představuje urážku nekonečně dobrého a ve všech myslitelných i rozumem neproniknutelných aspektech dokonalého Původce všeho bytí. K řádu stvoření však patří i spravedlnost, a proto každé provinění proti zásadě „každému, co jeho jest“, vyžaduje vině přiměřenou satisfakci. Ontologická propast mezi člověkem-tvorem a Bohem-Stvořitelem je ale pouhými lidskými silami nepřekročitelná.
K dokonalosti Boží však náleží také Láska (velké počáteční písmeno odkazuje k ničím neomezené, tedy absolutní „míře“ této vlastnosti), a proto nenechává Bůh člověka napospas věčnému míjení se cílem, pro nějž ho stvořil. Z toho důvodu tím, kdo mohl onu propast mezi hříšným tvorem a jeho Tvůrcem přemostit, mohl být jen ten, kdo je současně člověkem i Bohem. V tomto světle se představa Boha, jenž se stal člověkem (Vánoce), aby na sklonku svého pozemského života přinesl za lidstvo smírnou oběť a jejím prostřednictvím přemohl plod Adamova pádu, smrt (Velikonoce), nejeví nikterak nesmyslná.
Cestou ke Kristovu vzkříšení je však cesta křížová, cesta oběti. Bez oběti není plnosti života. To platí pro jednotlivce, rodinu i společnost jako celek.Cestou ke Kristovu vzkříšení je však cesta křížová, cesta oběti. Bez oběti není plnosti života. To platí pro jednotlivce, rodinu i společnost jako celek. Přemýšlíme-li o mravních příčinách dnešní hospodářské či politické krize, těžko se ubránit dojmu, že souvisí s úpadkem smyslu pro oběť. Ochota k oběti – k rezignaci na život dle většinou nepřiznaného přesvědčení, že jsem pomyslným středem vesmíru – je základním předpokladem pro harmonický život rodiny. A bez stabilních rodin, založených na věrném a celoživotním sdílení dobrého i zlého, trpí celá společnost i stát.
Důsledky poklesu porodnosti
Absence ochoty k oběti má i své číselné vyjádření, jež spočívá v trvajícím poklesu porodnosti. K pouhé reprodukci společnosti je třeba, aby se jedné ženě narodilo v průměru 2,1 dítěte. V Česku a v dalších evropských státech je v současné době plodnost hluboko pod touto hranicí. Snad nejhůře jsou na tom Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, země s vážnými hospodářskými problémy.
Španělsko má přitom víc než 20procentní strukturální nezaměstnanost a bez práce je téměř každý druhý Španěl pod 25 let. A nedávno schválená úsporná opatření v Itálii, kde je finanční podpora rodin nejnižší v členských zemích eurozóny, se ještě více dotknou peněženek mladých párů s dětmi. V obou případech nelze tedy očekávat, že by se nejvytíženějším zdravotnickým zařízením staly zrovna porodnice.
Pokud si euroelity prosadí vznik Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), a tedy i přerozdělovací unie, bude největší sanační břemeno spočívat na Německu. Demografický vývoj německé společnosti však není o nic pozitivnější než ostatních členských států eurozóny. Nenastane-li nečekaný baby-boom, průměrný věk německého obyvatelstva vzroste do roku 2050 ze současných 44 na 51 let. Počet Němců starších 60 let vzroste z 26 na 40 procent. Procento žen ve fertilním věku (15 až 49 let) klesne z dnešních 45 na 34 procent.
Neochota mít větší počet dětí však není vysvětlitelná jen nepříznivými hospodářskými ukazateliProtože se po roce 1970 nepodařilo žádný rok dosáhnout potřebné míry plodnosti, nelze očekávat, že německá ekonomika poskytne dostatečné množství zdrojů na financování dluhů cizích států. Není proto v silách stárnoucí německé společnosti zachránit jižní státy eurozóny. Během poměrně krátké doby totiž bude řešit, jak zajistit alespoň minimální penze svým stále početnějším seniorům.
Morální a duchovní sterilita
Neochota mít větší počet dětí však není vysvětlitelná jen nepříznivými hospodářskými ukazateli. Sterilita biologická je totiž v našem případě, s výjimkou párů, jejichž neplodnost má zdravotní příčiny, plodem sterility morální a duchovní. Jak to souvisí se životem celé společnosti? Inu, společnost bez dětí je společností bez budoucnosti. A i v tom má Ježíšův velikonoční příběh mnoho co říci.
K smrti odsouzený, zhanobený a ztlučený Vykupitel končí před zraky svých nejbližších v hrobce poskytnuté Josefem z Arimatie. Mezi těmi, kdo jím nyní opovrhují, je i nemálo těch, kteří ho o Květné neděli, poslední před Velikonocemi, vítali v branách jeruzalémských palmovými ratolestmi a voláním: „Hosana Synu Davidovu!“ S výjimkou své matky, několika dalších žen a apoštola Jana ho všichni opustili.
Ostatní apoštolové se po Ježíšově odsouzení rozutekli. Svatý Petr, první papež v dějinách, dokonce Krista třikrát zapřel. Vše se zdálo ztracené, jako by život již pro ně neměl smysl. Rozmáhající se deziluzi sice žádný z dalších apoštolů neřešil stejně jako Jidáš, jenž ze zoufalství nad vlastním selháním zvolil špagát, navzdory tomu však převládl hluboký zármutek a rozčarování.
O tom, že Panna Maria nedoufala nadarmo, svědčí hlavní událost velikonočního rána. Kristus vstává z mrtvých a jizva vzniklá na počátku lidských dějin je zacelena.
Po velkopátečním ukřižování, při němž se chvěla země a zčernala obloha, přichází Bílá sobota, den, kdy se víra v naplnění Ježíšova příslibu soustředí do srdce jediné osoby – jeho matky, Panny Marie. (Proto je sobota v křesťanské tradici dnem jí zasvěceným.) O tom, že nedoufala nadarmo, pak svědčí hlavní událost velikonočního rána. Kristus vstává z mrtvých a jizva, vzniklá na počátku lidských dějin, je zacelena.
Vzkříšený „Rabbi“ se ukazuje svým nejbližším a svěřuje jim a jejich prostřednictvím i nám celý poklad víry. Po 40 dnech je opouští, aby se jednou, až se dnové naplní, vrátil jako slavný soudce celého lidstva. O Letnicích (50. den po vzkříšení) sesílá apoštolům Ducha svatého, čímž se začínají psát dějiny Církve. Lidé opět mohou kráčet po cestách Páně jak zde na zemi, tak po celou věčnost.
Pomlázka je až v pondělí
Vraťme se nyní k myšlence o společnosti bez budoucnosti. Kdo se do časů budoucích zahledí sub specie aeternitatis, s vírou, že vzkříšený Kristus udává jak směr, tak především cíl, lépe pochopí i smysl a potřebu oběti v životě vlastním a lidstva jako celku.
Budoucnost celé Evropy, jejíž duchovní, kulturní i politický příběh je bez porozumění uvedeným souvislostem jen obtížně pochopitelný, se odvíjí od toho, zda se k velikonočnímu poselství po desetiletích bloudění navrátí. Pro nás Čechy a Moravany platí pochopitelně totéž. Dokonce i pro hráče našeho daviscupového týmu a jejich fanoušky, kteří Velký pátek, Bílou sobotu i Boží hod velikonoční stráví v O2 areně.
No jo, já zapomněl, Velikonoce, toť přece pomlázka. A ta je až v pondělí!
