Na každoroční Mnichovské bezpečnostní konferenci minulý víkend německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) v nedávno vzniklé vládě velké koalice křesťanské unie (CDU/CSU) a sociální demokracie prohlásil: „Německo je příliš velké, aby komentovalo světovou politiku od postranní čáry.“
Se staronovým šéfem diplomacie ladil i úvodní projev německého prezidenta Joachima Gaucka. Ten se v něm jasně vyjádřil pro větší angažmá sílícího Německa na mezinárodní scéně. O týden dříve přišla s návrhem na silnější zapojení této země do mírových misí ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU). Jsme svědky opravdové změny kurzu německé zahraniční politiky? Ptá se Zuzana Lizcová.
„Německá bezpečnost se hájí i na Hindúkuši,“ nechal se na jaře 2002 slyšet při obhajobě tažení do Afghánistánu tehdejší ministr obrany Peter Struck (SPD). Bránit se ale musí i v afrických pouštích a savanách, jak vyplývá z nejnovějších vyjádření německých politiků. Destabilizace značné části Afriky by totiž podle současné šéfky tohoto resortu von der Leyenové měla pro Evropu zničující důsledky.
Proto je třeba posílit německou přítomnost zejména v Mali a rozpadající se Středoafrické republice, a tím pomoci bývalé koloniální mocnosti Francii, která se v regionu silně angažuje a je přetížená úkoly. Jen včasný zásah přímo na místě může zabránit šíření násilí, terorismu a obrovské vlně uprchlíků ve Středozemním moři.
„Násilné konflikty se více přiblížily Evropě a s ohledem na Ukrajinu se na evropský kontinent vrátily,“ shrnul ve svém mnichovském projevu změnu mezinárodní situace za čtyři roky, kdy dlel v opozici, dnešní německý ministr zahraničí Steinmeier.
Německá vláda by se neměla soustřeďovat jen na posílení vojenských misí, ale zahájit i celkovou diplomatickou ofenzívu
Pro Spolkovou republiku Německo (SRN), ekonomického i politického vůdce Evropy, to podle něho znamená jediné – musí se v zahraniční politice projevovat rozhodněji a koncepčněji než dosud a přicházet s konkrétními návrhy a pomocí při řešení krizí. Musí iniciovat budování společné evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, o které se dosud jen mluví. Větší zapojení od Německa jako od velké a ekonomicky silné země prý oprávněně žádají i jeho spojenci.
Diplomatická ofenzíva
Prakticky totéž jako od Steinmeiera zaznělo i v zahajovací konferenční řeči německého prezidenta. Podle Gaucka prožívá Německo dobrá léta, nemělo by však usnout na vavřínech, ale myslet spíše na to, jak si prosperitu zajistit i do budoucna. Gauck je přesvědčen, že jeho země jako otevřená ekonomika silně profituje na současném globálním uspořádání, a měla by se proto více snažit být jeho garantem.
Dle Gaucka Němci před řešením složitých otázek dosud příliš často uhýbali a za jejich bezpečnost a hospodářský vzestup dlouhá desetiletí ručili spojenci. Nyní přichází čas dluh splatit a převzít svůj díl zodpovědnosti – samozřejmě v součinnosti s partnery z NATO a Evropské unie.
Německá vláda by se přitom neměla soustřeďovat jen na posílení vojenských misí, ale zahájit i celkovou diplomatickou ofenzívu. Podle předsedy zahraničního výboru Spolkového sněmu Norberta Röttgena (CDU) by SRN mohla využít například svého vlivu a dobrého jména na Blízkém východě, kde se v uplynulých letech rozhořelo hned několik krizí.
Německo se v uplynulých letech do žádných vojenských „dobrodružství“ nepouštělo. Aktuální problémy za něj řešili jiní.
Opoziční Strana zelených však žádá konkrétní kroky jiného druhu – například navýšení počtu syrských uprchlíků, které bude Německo ochotné přijmout. Zdá se, že v řadách politické elity převládá názor, že je téměř 70 let od konce druhé světové války a čtvrt století po pádu berlínské zdi čas začít hrát na mezinárodní scéně roli, která zemi této síly a velikosti přísluší.
Kultura vojenské zdrženlivosti
Podle Steinmeiera by SRN chtěla aktivněji působit i v rámci OSN. Berlín patří mezi největší přispěvatele organizace a dlouhodobě se snaží získat stálé místo v Radě bezpečnosti. Zájem o ně projevoval i v podstatě slabý ministr zahraničí Guido Westerwelle z liberální FDP, který řídil německou diplomacii v uplynulých čtyřech letech – pod jeho vedením ztratil resort na významu.
Podle kritiků neměl Westerwelle zpočátku pro řízení ministerstva potřebné zkušenosti a navíc se o zahraniční politiku ani příliš nezajímal. Klíčovou evropskou agendu, zejména řešení krize eura, převzala sama kancléřka Angela Merkelová a její lidé. V mimoevropských záležitostech, zejména ve vztahu k turbulentnímu Blízkému východu a severní Africe, si pak Westerwelle svázal ruce důsledným prosazováním „kultury vojenské zdrženlivosti“.
Pod jeho vedením se Německo téměř vrátilo do doby jeho slavného předchůdce a spolustraníka Hanse-Dietricha Genschera (ministr zahraničí v letech 1974 až 1992), k takzvané „diplomacii šekové knížky“. Německá vláda v uplynulých letech podporovala nové mise svých spojenců jen finančně či logisticky a pomáhala řešit humanitární otázky a výcvik místních rekrutů. Do žádných vojenských „dobrodružství“ se nepouštěla. Aktuální problémy za Německo řešili jiní.
Nesouhlas veřejnosti
To se německé vládě vymstilo zejména při řešení krize v Libyi na jaře 2011. Tehdy se Berlín v pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN zdržel hlasování v otázce zřízení bezletové zóny a vojenské intervence proti režimu Muammara Kaddáfího, čímž se obrátil zády ke svým nejbližším spojencům – USA, Francii a Velké Británii – a vysloužil si od nich zničující kritiku.
K „vojenské zdrženlivosti“, kterou si německé vlády ukládají od konce druhé světové války, se samozřejmě hlásí i ministr Steinmeier. Jen zdůrazňuje, že nesmí být považovaná za podnět k pasivitě a že je nutné umět v mezní situaci z humanitárních důvodů nasadit i armádní jednotky.
Poptávka po aktivnějším zapojení Berlína do světové politiky a do řešení nových krizí existuje od části politického establishmentu, voličů i německých spojencůNavzdory silným vyjádřením na Mnichovské bezpečnostní konferenci se do toho ale německá vláda zatím příliš nehrne. Tento týden schválila navýšení svého (nebojového) kontingentu v Mali z maximálně 180 na 250 mužů a přislíbila, že do kolabující Středoafrické republiky pošle celý jeden lékařský letoun. Zatím tedy zřejmě nehrozí, že by Německo začalo do krizových oblastí překotně vysílat své vojáky. Zahraniční mise jsou drahé.
V německé vládě sedí sociální demokraté, jejichž levé křídlo podobné akce tradičně neschvaluje a pacifisticky je naladěna i značná část voličů. Podle aktuálních průzkumů je proti navýšení počtu německých vojáků v zahraničí (dnes téměř pět tisíc) více než 60 procent Němců. Mnozí mají pochybnosti například o výsledcích německého angažmá v Afghánistánu a považují zásahy v muslimských zemích za marnou snahu o nepřirozený import evropských politických a kulturních tradic.
Poptávka po aktivnějším zapojení
Současně jsou však i v německých médiích cítit obavy z destabilizace širokého pásu zemí od Mali přes Libyi a Egypt až k Íránu. Objevují se články o mladých, navenek dobře asimilovaných muslimech, kteří odjíždějí z Německa bojovat do Sýrie. Velkou odezvu vyvolala i tragická smrt několika set uprchlíků u italského ostrova Lampedusa loni na podzim.
Volání po větší samostatnosti Německa v bezpečnostní politice zesílilo také kvůli stále aktuální aféře okolo americké Národní bezpečnostní agentury (NSA). Poptávka po aktivnějším zapojení Berlína do světové politiky a do řešení nových krizí existuje od části politického establishmentu, voličů i německých spojenců. Zdá se, že o něm budeme v příštích letech více slyšet i v mimoevropském kontextu.
Vzhledem k historickým i politickým souvislostem však půjde spíše o opatrné pootočení kormidlem než o razantní změnu kurzu. Naznačila to ostatně minulý týden i kancléřka Merkelová. „Německo se musí vměšovat,“ řekla po setkání s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem. Současně ale dodala, že Berlín chce nadále pokud možno uplatňovat spíše svůj politický vliv: „Jen vojensky nevyřešíte žádný konflikt.“
