Americký profesor John Relethford ve své dnes již klasické učebnici antropologie z roku 1990 The Human Species: An Introduction to Biological Anthropology (Lidské druhy. Úvod do biologické antropologie) tvrdí, že pojem rasy postrádá jakýkoliv vysvětlující potenciál a že jeho schopnost deskripce je značně omezená.
Ať už však je tento pojem z vědeckého hlediska jakkoliv mrtvý, v lidském jazyce je značně živý. Proč se převážná většina vědců domnívá, že je pojem rasa neužitečný, či dokonce prázdný?
Vývoj rasového paradigmatu
Tradiční rasové paradigma vycházelo z přesvědčení, že lidstvo lze rozdělit do několika skupin, které obývají odlišná území. Klasicky vyjádřil tuto myšlenku francouzský lékař François Bernier v eseji z roku 1684: „Existují čtyři či pět lidských ras, které se od sebe liší natolik, že toto rozlišení může sloužit k novému rozdělení Země.“
To, co je pro Evropana jasně hnědé, se může Jihoameričanovi zdát docela bíléSoučasní vědci namítají, že Bernier dospěl k tomuto názoru jen proto, že se na situaci díval z velké dálky. Rozdíl mezi rasami totiž není ani zdaleka natolik jednoznačný – bělost bílé a čerň černé mají mnoho odstínů. A kdo má určovat, kde končí bílá, začíná žlutá, a kde žlutá přechází v hnědou?
Bernierovi se sice tento předěl mohl jevit jednoznačně, ale jiné společnosti jej viděly jinak. To, co je pro Evropana jasně hnědé, se může Jihoameričanovi zdát docela bílé. Je-li řazení do rasových kategorií poněkud impresionistické, nemají konkrétní vlastnosti na základě struktury vlasů a množství pigmentů žádnou oporu.
Z hlediska „lidovějších“ dějin je pojem rasa odvozen od španělského slova „raza“, které se ve Španělsku od 15. století používá pro plemena koní. A současně se jím již krátce po jeho vzniku hanlivě označuje židovský původ. Tím v případě pojmu rasa poprvé nastává těsné sepětí biologie a kultury.
Pro další vývoj tohoto pojmu je pak klíčové, že tato nová klasifikace lidského rodu vzniká v době, kdy Kolumbus vyráží na svou objevitelskou plavbu. Dobyvatelé tím získají teritorium, kde pojem rasa začíná psát svůj příběh. Jeho další dějiny jsou od kolonizace po nacistické Německo známé – stala se z něj ideologická zbraň legitimizující použití zbraně skutečné.
Budoucnost bílého muže
Zastánci pojmu rasa mohou tvrdit, že neexistuje společnost, která by se nevymezovala vůči tomu, co považuje za cizí. S tím lze souhlasit, problém však spočívá v nepřekročitelnosti hranic archetypálních kategorií My a Oni. Například ve středověku existovalo rozdělení podle příslušnosti k víře. S pohanem pak bylo možné pracovat – mohl přestoupit na „naši“ víru, čímž byl „náš“.
Obavu v první řadě nevyvolává zmizení člověka se světlou pletí a rovnými vlasy, ale hrozba zániku kultury, jíž byl bílý muž mluvčímDle rasového pojetí, v němž rasa byla již ve svém raném použití spjatá s dědičností, je to však jinak. Nepřítel nezmizí převýchovou, ale až fyzickým odstraněním. Rasa je totiž spojená s tělesností, z níž se dotyčný nemůže vyvléct.
Po druhé světové válce byl pojem rasa z pochopitelných důvodů tabu. Nový život mu ale v uplynulých letech vdechly poplašné zprávy o budoucnosti takzvané bílé rasy. Obavu však v první řadě nevyvolává zmizení člověka se světlou pletí a rovnými vlasy, ale hrozba zániku kultury, jíž byl bílý muž mluvčím.
Německý týdeník Die Zeit loni věnoval zvláštní číslo konci bílého muže, čímž chtěl říct, že bílý muž se právě vyrovnává se třemi porážkami – od žen, imigrantů a zemí, které dlouhou dobu považoval za zoufale zaostalé. A redaktoři se při zpracování citlivého tématu nijak netajili, že budoucnost vidí nadějně nikoliv navzdory, ale díky těmto porážkám.
Německý většinový názor není stejně optimistický, o čemž svědčí fenomenální úspěch knihy Německo páchá sebevraždu německého bankéře a bývalého politika Thila Sarrazina. Ten v ní vyslovuje obavy o budoucnost německé bílé inteligence v důsledku muslimských přistěhovalců. Dle něho se totiž vyznačují omezenou vzdělavatelností, a bude-li se zvyšovat počet imigrantů, bude se snižovat inteligence Němců. Odborníci na demografii, dědičnost i inteligenci sice Sarrazinovy teze ostře kritizovali, navzdory tomu se z něho stal hrdina.
Nové hodnocení
Zajímavější než poplašné zprávy o zániku bílé rasy je však samotný pojem rasy, který původně vznikl z lidské potřeby vytyčovat hranice. Pozoruhodné pak je, že v době po druhé světové válce jsou společně s pojmem rasa odmítané i hranice. Evropské státy se hospodářsky propojují, ve výchově vítězí liberální proud neomezování a filozofové upozorňují, že hranice i identity jsou sociální a kulturní konstrukty. S nadsázkou lze tvrdit, že zbytky hranic padají s kulturní a sexuální revolucí šedesátých let 20. století.
V současnosti však i odstraňování hranic naráží na své meze. A dokonce i pojem rasy, jenž se vyznačuje natolik pohnutou historií, nachází zastánce, například amerického profesora filozofie Paula C. Taylora. Ten ve své knize Race. A Philosophical Introduction (Rasa. Filozofický úvod) rehabilituje propojení fyzického vzhledu a konkrétního sociokulturního prostředí, přičemž odmítá jakoukoliv hierarchizaci ras. Kategorii rasy nicméně považuje za užitečný hermeneutický nástroj k porozumění vztahům sociokulturních skupin.
S hranicemi, rasou a národem je spojená otázka národního státu a imigrace. V době po druhé světové válce se evropští politici i myslitelé od nacionalismu distancovali. K jeho novému hodnocení pak ve své knize Exodus. How Migration is Changing Our World (Exodus. Jak migrace mění náš svět) vyzývá profesor ekonomie na Oxfordské univerzitě Paul Collier.
Sdílená identita
Collier se domnívá, že z poklesu nacionalismu nevyplývá nižší míra násilí, ale naopak. A dle něho také neexistuje nadnárodní celek, který by dokázal vytvářet pocit sdílené identity. Ta je však podmínkou úspěšné spolupráce a důvěry obyvatel.
Výběr daní funguje nejlépe v zemích, ve kterých existuje smysl pro sdílenou identitu a jejichž obyvatelé mají pocit, že přispívají ke společnému díluObojí je pak důležité nejen pro kvalitu života, ale i pro natolik přízemní záležitost, jako je výběr daní. Ten totiž funguje nejlépe v zemích, ve kterých existuje smysl pro sdílenou identitu a jejichž obyvatelé mají pocit, že přispívají ke společnému dílu. Naopak přerozdělování v rámci nadnárodních celků – například Evropské unie – je značně problematické.
Ostatně, i samotná EU dospěla k názoru, že sdílená identita není jen nemravná myšlenka 19. století, což ukazuje její úmysl vytvořit si vlastní „velké vyprávění“. A lze jej chápat i jako významný posun v myšlení o hranicích a sdílené identitě – EU, která se prezentuje jako projekt založený na odmítnutí národních mýtů, si chce pořídit vlastní. Klíčové otázky pak znějí:
- Je to na úrovni nadnárodního celku možné?
- A pokud ano, proč sdílená identita menšího celku, jako je národ, ohrožuje, zatímco v případě nadnárodního celku nikoliv?
Anglické přísloví
Hranice mohou představovat nejen uzavřenou klec, ale i bezpečné zázemí. Až ony totiž člověku umožňují být s druhým – setkat se s ním. V tomto kontextu bychom se dle Colliera neměli obávat rehabilitace nacionalismu. Nemáme-li nic proti internacionalismu, jen obtížně lze zavrhovat nacionalismus, který je podmínkou společného úsilí národů.
Hranice národy nejen oddělují, ale i spojují, aniž by je slučovalyHranice národy nejen oddělují, ale i spojují, aniž by je slučovaly. Proto hranice není třeba chápat jen jako vymezování se vůči druhému, ale i jako vykročení k němu. V této souvislosti může dobře posloužit anglické přísloví „dobrosrdečnost začíná doma“. V něm však dávejme přednost „začíná“ před „doma“.
- Tento text vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
