Ekonomie je společenská věda, kterou její příbuzné společensko-vědní obory dlouho považovaly za nejpokročilejší. Ještě v roce 2006 se takto vyjádřil například americký profesor sociologie na Kalifornské univerzitě Jonathan Turner. Podle něho je ekonomie „nejsoudržnější“ – panuje v ní relativní shoda na vhodnosti vědecké orientace, roli aktivismu a ideologie ve vědeckém zkoumání, nejlepších metodologiích, nadřazenosti mikro-, respektive makroúrovně analýzy či na nejdůležitějších tématech bádání.
Soudržnost umožňuje ekonomii vystupovat jednotně navenek a uvnitř se soustředit na řešení problémů místo věčného uvažování o základních otázkách. Kromě toho je schopná vyjadřovat své výsledky v komplikovaných matematických modelech, což jí přidává na důvěryhodnosti, protože matematika je ztělesněním „tvrdé vědy“ par excellence.
Takto o ekonomii neuvažovalo jen mnoho politologů či sociologů, ale i samotní ekonomové. V českých podmínkách je například známý pokus o přejmenování Fakulty sociálních věd UK na Fakultu sociálních věd a ekonomie, který byl jedním z projevů pocitu výjimečnosti, jemuž se ekonomové oddávali.
Zklamání a marnost
V roce 2014 je nálada odlišná. Ekonomové navzdory své soudržnosti a využití matematiky nedokázali předpovědět finanční a hospodářskou krizi. Pocit zklamání a marnosti přetrvává v ekonomické vědě dodnes.
Ekonomové navzdory své soudržnosti a využití matematiky nedokázali předpovědět finanční a hospodářskou krizi. Pocit zklamání a marnosti přetrvává v ekonomické vědě dodnes. |
Dokladem budiž článek ekonoma Pavla Kohouta, který opakuje slavný výrok o ekonomii jako neradostné vědě. Podle něho se ukazuje, že ekonomie je zhruba na úrovni medicíny před objevem krevního oběhu a že dva základní typy ekonomických modelů, makroekonomické a finanční, nepřinášejí adekvátní vysvětlení tržních událostí.
Podobně pesimisticky vyznívá i reakce ekonoma Václava Rambouska. Podle něho „ekonomie možná z plenek nikdy nevyroste“, protože jevy, které se snaží vysvětlit, jsou příliš komplexní, a je otázkou, zda ekonomii vůbec nazývat vědou – koneckonců, dodnes není zcela jasné, co způsobilo velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech 20. století. Z čeho tento pocit krize vyrůstá?
Neutrální doporučení
Ekonomové chtěli být schopní svými matematickými modely doporučit správné kroky ekonomickým či politickým aktérům. V ideálním případě by ekonom měl být schopný říct ministru financí či guvernéru centrální banky: uděláš-li toto, výsledek bude následující, pokud tamto, dospěješ k tomuto výsledku.
„Neutrální“ či „bezhodnotová“ doporučení ekonomů se měla stát spolehlivou mapou, na jejímž základě by bylo možné volit alternativní způsoby jednání |
„Neutrální“ či „bezhodnotová“ doporučení ekonomů se měla stát spolehlivou mapou, na jejímž základě by bylo možné volit alternativní způsoby jednání. Typickým příkladem je tradiční teorém volby mezi inflací a nezaměstnaností, podle kterého aktéři hospodářské politiky státu mohou – na základě svých hodnot – volit buď snižování nezaměstnanosti za rostoucí inflace, nebo preferovat cenovou stabilitu a smířit se s vyšší nezaměstnaností.
Pocit krize u ekonomů pramení z toho, že selhali v naplňování tohoto úkolu. Krizi vůbec neviděli přicházet, a tudíž ani nedokázali předložit správnou mapu pro jednání vedoucí vládní a ekonomické představitele. Je ale skutečně čeho litovat? Domnívám se, že nikoli. Věnujme se odvrácené tváři ekonomie, z jejíhož selhání jsou Kohout a Rambousek ve svých článcích tolik zklamáni.
Historická zkušenost
Nárok poskytnout spolehlivou a „neutrální“ mapu pro jednání politiků a bankéřů poněkud připomínal (a leckdy stále připomíná) snahu stát se ředitelem vesmíru. Nebyla by ale už jen možnost existence takového ředitele velmi neradostná? Kam by se poděl celý prostor nejistoty, který se sice obtížně snáší, ale jenž dává našim rozhodnutím „šťávu“? Vždyť snahu přehlédnout prostor celé společnosti a někam ji řídit známe z historické zkušenosti. Uchytil se pro ni pojem „totalita“.
Snahu přehlédnout prostor celé společnosti a někam ji řídit známe z historické zkušenosti. Uchytil se pro ni pojem „totalita“. |
Netvrdím, že ekonomie, jak ji známe z vysokých škol a z jejích analýz a doporučení, je stejná jako komunistická „totalita“, nebo že by se neměla snažit snižovat nejistotu rozhodování. Ale měla by konečně reflektovat meze svých možností. Už francouzský myslitel Blaise Pascal (1623–1662) věděl, že uznání vlastních mezí je největším výkonem rozumu.
Ve filozofii se během uplynulého století dospělo k reflexi této Pascalovy teze, a proto je dnes mnohem skromnější než například v době německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804). Tento vývoj by mohl něco sdělit i ekonomii. Není možnost vytvoření validní a neutrální predikce pouze předsudkem, který vytváří falešné aspirace na roli, která hraničí se známým „poručíme větru, dešti“?
Dlouhá naivita
V komplexních systémech, jako je společnost, jak se obává Rambousek, nejsme schopní přesné predikce vytvářet. Není v našich možnostech vytvářet vědění, které by dokázalo tuto komplexitu kopírovat a předvídat, co se stane. Důsledky však nemusí být natolik temné, jak se obává Kohout – že ekonomie je „neradostnou vědou“.
Ekonomie není neradostnou vědou, protože nedokáže připravovat spolehlivé a neutrální predikce, ale proto, že se tak dlouho naivně domnívala, že to dokáže |
Spojení neradostná věda původně použil skotský spisovatel a historik Thomas Carlyle (1795–1881) v reakci na předpověď anglického ekonoma Thomase Malthuse (1766–1834), podle níž bude přírůstek anglického obyvatelstva natolik rychlý, že přírůstek produkce potravin jej nestačí vyrovnávat, a proto populace nikdy nevybředne z chudoby. Ekonomie byla neradostnou vědou, protože předpovídala chudobu. Jaký byl ale osud této předpovědi?
Nevyplnila se. Máme kvůli tomu snad držet smutek? To, že se Malthusova predikce nesplnila, nepovažuji za tragédii, ale za dobrou zprávu. Svého času se ekonomie stala neradostnou vědou, protože její předpovědi selhaly. Také dnes má šanci se vymanit z pozice neradostné vědy tím, že její předpovědi selhávají. Ekonomie totiž není neradostnou vědou, protože nedokáže připravovat spolehlivé a neutrální predikce, ale proto, že se tak dlouho naivně domnívala, že to dokáže.
Zřeknutí se odpovědnosti
Tato naivita nespočívá jen v domněnce o možnosti vytvořit validní predikci v komplexní společnosti. Snad ještě naivnější je předpoklad „neutrality“ těchto predikcí. Ekonomie je specifickým úhlem pohledu, který pod rouškou své „neutrality“ skrývá hodnocení všech jevů pouze s ohledem na jejich ekonomické aspekty.
Výroky dnešních politiků, že v tomto případě nejde o otázku ideologie pravice nebo levice, ale dobrého, nebo špatného řešení, jsou symptomem zřeknutí se odpovědnosti |
Tato redukce není špatná, dokud si od ní uchováváme odstup. Jakmile ale začneme věřit, že je nějak „objektivní“ nebo „bezhodnotová“ – což ekonomie stále tvrdí –, začíná se rodit problém. Začínáme příliš bezproblémově věřit ve snadné řešení problémů a svou odpovědnost přesunujeme na hypotetickou „objektivitu“ ekonomické analýzy.
Všechny výroky dnešních politiků, že v tomto případě nejde o otázku ideologie pravice nebo levice, ale dobrého, nebo špatného řešení, jsou symptomem tohoto zřeknutí se odpovědnosti. Aspekty problému, které nejsou striktně ekonomické či technické (morální, náboženské, umělecké, filosofické), jsou pak automaticky vylučovány jako nedůležité.
V tom spočívá specifické nebezpečí plíživé ekonomizující totalizace, kterou v politice v uplynulých letech nelze nevidět a k níž ekonomie svými údajně neutrálními analýzami bezesporu přispěla. Tím nezpochybňuji přínosy ekonomických analýz, pouze upozorňuji na jejich nezamýšlené důsledky.
Zákaz myšlení
Pokud ekonomie ve veřejném prostoru přispívala mimo jiné k vyprazdňování veřejné debaty pod rouškou neutrality, ve sféře vzdělání byly důsledky jejího přesvědčení o možnosti vytvářet validní neutrální predikce horší. Vychvalovaná soudržnost se na ekonomických školách projevuje mimo jiné v zákazu myšlení – zajišťuje, že cíl i metoda bádání jsou předem relativně jasně vymezeny a neexistuje možnost o nich pochybovat. Akt pochybností pak může být i tvrdě trestán.
Vychvalovaná soudržnost se na ekonomických školách projevuje mimo jiné v zákazu myšlení |
Příklad je mezinárodně uznávaná kniha Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, která nebyla ani započítána jako dizertační práce, ačkoli její kvality průměrné dizertační práce z ekonomie vysoce přesahují. Zřejmě v ní nebylo dost grafů (takže to není ekonomie) a vůbec i její cíl – zpochybnění současného ekonomického mainstreamu – byl nepřijatelný.
Zatímco třeba sociologie poskytuje ohromný prostor pro svobodu bádání, pokud byste jako ekonom chtěli zkoumat třeba myšlení německého filozofa a kritika klasické ekonomie Karla Marxe (1818–1883), jednoho z největších ekonomických myslitelů všech dob, dočkali byste se pravděpodobně hanlivé nálepky „marxisty“. (Sedláček ve své knize příznačně Marxe nerozebírá, jakkoli je to vzhledem ke struktuře knihy naprosto nelogické – zřejmě dobře cítil „nálady“ ekonomů a snažil se „nepřestřelit“. Marně.) Soudržnost ekonomie se tím nakonec projevuje jako totalitární.
Konec soudržnosti
Současné pochyby ekonomů o smyslu ekonomie jsou proto také její velkou příležitostí. Dle mne ale není cestou pouze se snažit zpřesnit dnešní modely. Krize by měla přivádět ekonomy k reflexi mezí vlastních možností a k myšlence plurality.
Předpokladem je, že to, čemu se ve společnosti říká „totalita“, se v ekonomii přestane vychvalovat pod názvem „soudržnost“ |
Ekonomie má dnes příležitost se opět nadechnout čerstvého vzduchu a poohlédnout se, co celou tu dobu, co se ekonomové snažili „ředitelovat svět“, dělali politologové, sociologové, filozofové a jejich další humanitní kolegové.
Předpokladem je, že to, čemu se ve společnosti říká „totalita“, se v ekonomii přestane vychvalovat pod názvem „soudržnost“. Možná, že při takovém umožněném zkoumání lze narazit na leccos zajímavého, co by ekonomii mohlo vysvobodit z jejího neradostného modelu. A nemusí to být jen dílo německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900) Radostná věda.
