Navzdory buřičství učenec staré školy

Kniha českého myslitele Zdeňka Neubauera (1942–2016) Hledání společného světa. Úvahy o filosofii a proměnách vědění by mohla přispět k jeho dalšímu poznání života a díla a navazuje na výběr z roku 2007 O počátku, cestě a znamení časů. Neubauer byl obtížně uchopitelný vědec a filozof, jehož mnozí považovali za otce celé intelektuální generace. Divý, zasmušilý, otevřený, vznětlivý a geniální muž chodící zpravidla bos ulicemi i krajinou byl bezprecedentním fenoménem.

Neubauer přesahoval hranice svého původního vědeckého oboru biologie a posunoval představy o dnešním muži vědoucím (intelektuálovi) a moudrém (filozofovi). Nejnovější kniha vybraných studií, respektive esejů a úvah z různých časových period, pak představuje klíč k Neubauerovu chápání, prožívání i reflektování světa.

Především inspirativní

Neubauer vystudoval biologii, zabýval se zejména mikrobiologií, a v letech 1967 až 1970 působil na Mezinárodní laboratoři pro genetiku a biofyziku v Neapoli, kde se soustředil na studium „bakterio fága lambda“ – teoreticky významného bakteriálního viru. Byl extravagantní i avantgardní, ale především inspirativní. Jevil se jako pochodeň milující otevřený prostor, ve kterém ozařuje potemnělé okolí. Pro některé odpůrce však mohl být příliš neurčitě plamenný, ale tak tomu u silných osobností bývá.

Po návratu z Itálie graduoval roku 1971 na FFUK v oboru filozofie a v této době také začal publikovat – texty převážně na rozhraní filozofických a biologických oborů, a většinou v samizdatu nebo v zahraničí, jež často podepisoval jako Sidonius. V roce 1982 opustil univerzitu a živil se jako programátor v podniku ČKD, kde našlo azyl mnoho disidentů.

V roce 1990 obnovil „Rádlovu“ katedru filozofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kterou pak řadu let vedl jako docent a od roku 1992 jako profesor. A zde působil jako pedagog i po svém penzionování. V roce 2001 získal Cenu VIZE 97, v roce 2008 Cenu Toma Stopparda za esejistiku.

Žitý světonázor

Snad vše, co Neubauer dělal, bylo pozoruhodné, významné a zpravidla i oceňované. Měl charisma mudrce i kumpána, geniální paměť i jazykovou výbavu. Neubauerova činnost je zjevnější s odstupem času a s přibývajícími souvislostmi vývoje. Byl zvěstovatelem globálních změn – nejen vědeckých paradigmat, proměn vědomí lidstva či přesněji řečeno, transformace mezinárodního společenství schopného reflektovat a postupně formulovat zlomovou dobu.

Neubauerova osobnost fascinovala žitým světonázorem, i když vedl jobovský zápas coby mnich, mystik i rytíř. Selský rozum i smysl pro mystiku, respektive náboženský vhled, se v něm přirozeně mísily. Návrat k požitkovému i „úžasnému“ extatickému světu, který nalézá cestu z bludiště nekonečných intelektuálních interpretací, byl jeho postoj.

„Cítíme se ohroženi. Na jedné straně vidíme, jak základní kulturní a duchovní hodnoty, politické výdobytky staletí, ba i obyčejná lidská slušnost bere zasvé. Na druhé straně nás zavaluje děs z toho, co zvyšující se vyčerpávání přírodních zdrojů, devastace přírody a populační exploze přivedly lidstvo na pokraj ekologické katastrofy v planetárním měřítku. Tváří v tvář takovým skutečnostem se ovšem zdá duchovní ohrožení člověka něčím druhořadým.

Tato bezmocnost nás nutí orientovat se na problémy ohrožení duchovního, usilovat alespoň o obranu člověka a jeho lidství, tj. o přežití lidských hodnot. Činíme tak studiem, diskusemi, psaním, a přitom bolestně pociťujeme, že místo činů se zabýváme neplodným intelektualismem, provozujeme pouhou filozofii.

Tvrdím ale, že záchranu lze očekávat především uvnitř radikální změny našeho vztahu k jsoucnu, k přírodě. Tedy právě na poli myšlení, oné ,pouhéʽ filozofie.“ Takto zdánlivě paradoxně vidí a definuje situaci Neubauer v eseji Chiliasmus a eschatologie aneb partnerství s přírodou z roku 1972.

Věčné téma a východisko

Eschatologie – teologická nauka o věcech posledních – a chiliasmus – křesťanské očekávání Boží pozemské říše, před níž musejí nastat zásadní pozemské změny – je věčné a naléhavé Neubauerovo téma a východisko. A tradiční rysy chiliasmu – pocit ohrožení a sdílení hrůzy a blížícího se konce „shnilého“ veškerenstva – jsou doprovázeny znameními na nebi i na zemi. Pro případně zdárný (včasný) přerod (vědomí a svědomí) lidstva je však tentokrát nezbytný podíl každého jedince.

„Smysl, o který přitom jde, je to, co se musí vykázat ze sebe a to zde a nyní. Hledat smysl člověka znamená tázat se, jakou hodnotu člověk, každý z nás, vytváří, nese a žije, jaké je to poslání a jak je mu práv. Nevystačíme si s rozumováním, musíme vidět.“ V tomto kontextu je třeba chápat Neubauerovo nenápadné, ale klíčové „píšu o tom, co vidím“. Je neuvěřitelné, že tento intelektuál, chodící encyklopedie znalostí klasických pramenů, ustál svody „rozumování“.

Neubauer hlásal, že „vztahování se k celku se děje v myšlení“, a tvrdil, že „nejde o to, zda se tato příprava děje spekulací, rozjímáním, vzděláváním, nebo tvůrčí činností; musí se však dít na poli smyslu, ve vztahu k celku jsoucna a v naprosté služebnosti tomuto celku“. V tomto smyslu se pojí Neubauerovo souznění s klasickou vzdělaností i s praxí a konkrétní časovostí, čímž se stával mostem mezi minulostí a přítomností.

Novodobý poutník

„Filozofie začíná údivem a údiv je pozitivně laděný otřes, je potkáním a setkáním,“ zdůrazňoval Neubauer. Proto nepřekvapuje, že byl novodobým poutníkem, neúnavným chodcem, přestože byl limitován svým tělesným handicapem – omezenou tělesnou citlivostí a hybností. A tato umanutost navzdory nepříznivému osudu se jevila extrémně.

Neubauer byl na jedné straně strhujícím „vůdcem/příkladem“ – archetypem mudrce. Na druhé býval považován za náboženského i filozofického (vitalistického) fanatika, k čemuž přispíval i svými deklaracemi. Navzdory nepřehlédnutelnému buřičství byl učencem staré školy – obdivovatelem Aristotela, Darwina a Nietzscheho se všemi klady i zápory.

Hlouběji definovat tohoto filozofa „tělesnosti“, tuto rozkročenou postavu a její zjevnou identitu, se neodvážili ani jeho nejbližší přátelé. „Leckdo ho považoval za (polovičního) šílence, leckdo za génia,“ ohlíží se v nekrologu Zdeněk Kratochvíl – Neubauerův přítel a v jistém, a také akademickém smyslu žák/oponent i nástupce.

A svého inspirátora nastiňuje: „Přes všechnu rozervanost a buřičství miloval klasické kánony učenosti a znal je, ať už šlo o Homéra nebo o Kanta, a kupodivu také o latinskou tradici (Vegilia, Augustina). Četl je však mnohdy po svém, nějaký důvod k tomu většinou našel. Proto bylo velice nejasné, jestli je Zdeněk klasický učenec, nebo filozofický anarchista.“

Výkřiky a vzdechy

Další Neubauerův známý Václav Cílek o něm napsal: „Díky tomu, že Ivan Havel vždy s radostí dával lidi dohromady, tak počátkem devadesátých let kolem Zdeňka Neubauera jako přirozeného středu věcí vzniklo něco jako ,družina filozofickáʽ. V podstatě se jednalo o pokračování platónské akademie, která se formovala ještě za disentu... Považuji či považujeme Zdeňka Neubauera za největšího českého filozofa poslední třetiny 20. století a počátku 21. století.

Byl to malý, klopýtavý muž, který často chodil bos. V rukách i nohách měl po obrně málo citu. Byl srdečný. Emoce dával najevo – často společensky nevhodné – výkřiky a vzdechy. Přednášet začínal pomalu a někdy nejistě, ale pak se dostával do transu a strhával posluchače až do omámenosti.

Zdeněk po sobě nezanechal žádnou školu a doufám, že něco podobného ani nevznikne. Stejně tak by neměla být publikována ani většina z toho, co Zdeněk napsal.“ Takový, snad překvapivý závěr koresponduje i s Neubauerovou oblíbenou citací Platóna: „Poznání je erotický vztah a není radno jej vystavovat veřejnému prostoru, či dokonce vnucovat jiným.“

Posun k aktuálnímu času

Renesanční bytost Neubauer byl přítelem a vyznavačem především francouzského křesťanského filozofa Paula Ricoeura, vábilo ho však i Nietzschovo dílo Tak pravil Zarathustra, řadu podobností lze objevit s teistickým existencionalistou Gabrielem Marcelem či Martinem Buberem a jejich otevřeností k dialogu, popřípadě pokoru i lásku nebo vztaženost k Bohu a odpovědnost k celku, jako měl Karl Jaspers a další.

Vedle této „čisté“ filozofie se v Neubauerovi usazovala a vyvíjela láska i zkušenost s biologií. V tomto ohledu se jeho „učení“ posunuje k aktuálnímu času. V eseji Gaia – návrat bohyně z roku 1992 se tyto skutečnosti začínají artikulovat. Výchozím bodem je kniha Jamese Lovelocka Gaia. Živoucí planeta z roku 1988.

Neubauer vnímá knihu následovně: „Lovelockova teorie GAIA byla původně uvedena jako hypotéza. Nyní ji její zastánci označují za teorii. Světového ohlasu si však Gaia vysloužila svým majestátním mytickým vzezřením nejstarší bohyně – rodičky veškerenstva, nikoliv jako hypotéza, teorie či východisko pro ekologický výzkum.

Vědecký názor na svět přivodil ztrátu důvěry k přirozené zkušenosti, a tak člověku zahradil přístup k přirozenému světu. Díváním se na skutečnost jako na mrtvou objektivní realitu vyloučil ze zřetele nejen bohy, ale s nimi i sám Život – nehledě k smyslu, vědomí, subjektivitě. Jak se druhé tisíciletí chýlí ke konci, lze sledovat návrat mnoha představ přirozeného, mytického světa, které věda dosud vykazovala mimo oblast pravdy.“

Změna vnímání skutečnosti

Neubauerova kniha už svým názvem naznačuje jeho další pozice a východiska. V eseji Postmoderna jako renesance z roku 1993 mimo jiné píše: „Zkušenost současného člověka se vyznačuje nepřehlednou mnohotvárností a chaotickou proměnlivostí. Její rozličné podoby – politická, náboženská, poznávací, tvůrčí – postrádají společného jmenovatele. Svět jako by se rozpadl.

Leč s poznáváním každé mezeklade se ipso facto nějaké za:věroučným doplňkem křesťanského chiliasmu byl ,život budoucího věkuʽ. Rovněž současná, postmoderní verze, ,skonání věkůʽ přirozeně vyvolává hnutí hlásající příchod věku nového (New Age), jehož nejrůznější podoby a rozvrhy klíčí na troskách starého, odcházejícího světa.

Vědeckou pravdu tak potkal stejný osud jako pravdy křesťanské. Skutečnost, kterou popisuje věda, už dávno přestala být bezprostředně vnímatelně přítomná. Svět objektivní reality se ukázal světem lidsky neobývatelným.“ Zdeněk Neubauer cítil, předvídal a zvěstoval svým životem i dílem naléhavou změnu vědomí a vnímání skutečnosti, jež se začíná dít.