Kauza Nagygate, jak by se dala odvozeně nazvat lavina událostí spojených s rozkrýváním klientelistických vazeb na současnou vládu, přináší každou chvíli nové informace. Moje poznámky se budou vztahovat k těm z nich, které mají přece jen trochu konkrétnější kontury.
Proč si premiér a předseda ODS Petr Nečas sám sebe nemůže vážit? Protože exministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) odstoupil, když jeho tehdejšímu náměstku Vladimíru Šiškovi bylo sděleno obvinění za korupci. A Nečas výslovně prohlásil, že si pana Drábka za to velmi váží. Zato sebe zřejmě v úctě nemá. Jeho, ale i naše škoda.
Někteří komentátoři soudí, že trestněprávní orgány ovlivňují řízení státu, které by se však mělo odehrávat povýtce politicky. Nevyřčeně, vskrytu, lze vycítit ozvěnu staršího Nečasova výroku, že policejní plukovníci nebudou rozhodovat, kdo sedí ve vládě.
Můžeme konstatovat, že byl policií zadržen vedoucí Úřadu vlády, vedoucí kanceláře premiéra, ředitel a jeden další pracovník jedné zpravodajské služby. Všichni ostatní zadržení jsou soukromníci. Nelze proto připustit myšlenku, že by nepřítomnost těchto lidí, kteří mohou často z různých příčin (dovolená, nemoc, školení) chybět na pracovišti, mohla ovlivnit chod státu. Taková vláda by měla zmizet z povrchu zemského už jen z tohoto důvodu.
Smrákání nad vrcholnými politiky
Televizní moderátorka Daniela Drtinová položila v jednom rozhovoru pěknou otázku. Zda politici nejsou již natolik mimo realitu, že neustále naříkají nad „teatrálností“ policejního zásahu (tu však podle mého soudu způsobilo mediální vyznění, nikoliv samotná, velmi úsporná činnost policie), místo aby jim vadilo, že se s velkou pravděpodobností (na níž se shodl celý příslušný řetězec trestněprávních orgánů) na úrovni vlády odehrávala trestná činnost.
Členové různých evropských vlád se vzájemně zastávají a apriori odmítají jakoukoliv „kriminalizaci“
V této souvislosti lze zmínit zajímavý fenomén – „kruhovou obranu“ členů různých evropských vlád, kteří se vzájemně zastávají a apriori odmítají jakoukoliv „kriminalizaci“. Nejde jen o bývalou ukrajinskou premiérku Julii Tymošenkovou, jejíž spolupachatel byl sice v USA odsouzen za praní špinavých peněz, ale ona sama je vydávaná za světici, protože se to politicky hodí.
Evropské vládní kruhy velmi nelibě nesou například islandským lidem vznesené trestněprávní konsekvence za činnost tamější vlády. Žádné souhlasné komentáře z úrovně nějaké vlády také nedoprovázely odsouzení slovinského expremiéra Janeze Janši. O tom, jak se vztekle mrská stíhaný bývalý italský předseda vlády Silvio Berlusconi, netřeba snad ani mluvit. Zdá se, že se nějak začíná smrákat nad vrcholnými politiky!
Odpovědnější chování politiků
Trestní odpovědnost by měla být naopak u vrcholných politiků zdůrazněna. Tím by byl dán nepřehlédnutelný podnět k jejich odpovědnějšímu, ba dokonce vzorovému chování. Vždyť se sami – slovy předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové – nazývají „volenými elitami“!
U vrcholných politiků by měla být zdůrazněna trestní odpovědnost. Tím by byl dán podnět k jejich odpovědnějšímu chování.
Uvážlivější jednání by přibrzdilo jejich legislativní třeštění – potřebujeme redukovat, nikoliv zvyšovat počet zákonů – a umožnilo, aby veškeré své činnosti dodali i obhajitelný dějinný rozměr. Tím by se současně postavila hráz fenoménu, který kanadská novinářka, spisovatelka a aktivistka Naomi Kleinová nazývá „šokovou doktrínou“.
Dle této její doktríny je obyvatelstvo vystaveno přívalu, doslova tsunami informací – skutečně či jen zdánlivě životně důležitých –, a proto nemá kapacitu reagovat na provádění některých nevratných změn.
Jedno epicentrum, tři kauzy
Kauza spojená se čtvrteční policejní razií se skládá ze tří částí, personálně spjatých šéfkou premiérova kabinetu Janou Nagyovou.
- První část se týká nelegální činnosti vojenských zpravodajců.
- Druhá uplacírování vzpurných poslanců, kteří „dostali rozum“.
- A třetí organizování klientelisticko politických sítí.
Právem se zdá, že těžištěm je ona třetí část, která však bude nejméně došetřená. Je totiž otázkou, podaří-li se vůbec dozvědět všechna ta složitá zvěrstva. A když se povede získat nějaký přehled, zda se to pak podaří zadokumentovat natolik, aby to obstálo před soudem. Ale boj s monstrem je čestný.
Druhá část se zdá diskutabilní, protože i za odměnu umístění poslanci, kteří rezignovali na poslanecký mandát, si mohou svou mzdu v dozorčí radě zasloužit, mohou tam reálně odvést dobrou práci. Nabízelo by se, že korupce nastává, je-li umoudřelý (odstoupivší) poslanec saturován nikoliv z partajní pokladny (nebo od partajního sponzora), ale ze státních peněz. Ale ani toto hledisko nevyhovuje úplně ve všech případech. Může pak vzniknout dojem, že toto obvinění je vzneseno z důvodu „změknutí“ premiéra, který je ve skutkovém ději také zmíněn, ale (ještě) nebyl vyšetřován.
Nejhůře však dopadli vojenští zpravodajci.
Nelogická struktura Vojenského zpravodajství
Zopakujme, že byli zadrženi tři pracovníci Vojenského zpravodajství (VZ), z toho jeho jeden bývalý a jeden současný ředitel. A Kalouskové a Nečasové, jen co jim trochu otrnulo, spustili tirádu, že policie svým postupem zhanobila celou zpravodajskou službu a že se to zatýkání mělo – když už – provést „jinak“. Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda se dokonce podělil se svým „know-how“: nejprve by měli být ti zpravodajci potichoučku odvoláni a teprve za několik týdnů – zřejmě aby měli dost času na začištění stop – by přišla na řadu policie.
Vojenské zpravodajství se nelogicky skládá z vojenské rozvědky, vojenské kontrarozvědky a speciálního útvaru „601“
Ještě jednou: naši „vrcholní“ politici se domnívají, že „fatální“ (!) poškození České republiky nastalo zatčením dvou generálů. Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý však výslovně prohlásil, že se nestalo nic, co by ČR poškodilo. Problém vidí v tom, co se stalo. A čím to bylo způsobeno.
Vojenské zpravodajství se totiž zcela nelogicky skládá z vojenské rozvědky, vojenské kontrarozvědky, a speciálního útvaru „601“ – dálkového průzkumu. Je to jako když pejsek a kočička vařili dort. Šestsetjednička nemá nic společného s činností obou zpravodajských částí, jejichž způsob práce je ovšem také odlišný.
Zlepšení je nutné
V případě těchto dvou zatčených generálů-ředitelů, kteří jsou původem z oné „601“ (kde si vedli velmi dobře), pak nastala situace, že byli jmenováni do postu, o němž neměli lautr žádnou představu. Tím se prý stalo, že neměli zažitou ani příslušnou legislativu, jestli se to vůbec dá nějak omluvit, a proto vyrobili na první pohled komickou, z profesního hlediska však „těžkou botu“.
I když v čele Vojenského zpravodajství byli „lidé z Marsu“, ještě to neznamená, že by nestálo za nic
V této souvislosti je však nutné říct, že i když v čele VZ byli „lidé z Marsu“, ještě to neznamená, že by tato zpravodajská služba jako taková nestála za nic! Můžeme poukázat na komentář k výroční zprávě Vojenského zpravodajství za rok 2011, která mnohé naznačuje.
Nesporné je, že po této aféře bude třeba leccos ve zpravodajském systému vylepšit. Současně by se ale mělo dbát na starou poučku, že ve zpravodajštině jsou nejcennějším statkem právě lidé. A všechno to nutné nápravné konání okolo VZ by se mělo odehrát důkladně, ale důstojně.
Mezinárodní ostuda
Ten skandál, to zhanobení České republiky v zahraničí, všechno to má svůj původ jinde. Není totiž sporu – a řekl to sám advokát Nagyové Eduard Bruna –, že nastalo, co se zdálo absurdní. Premiérova kancléřka vyslovovala před ředitelem Vojenského zpravodajství různá přáníčka, a ten si myslel, že to jsou jen půvabně sdělované rozkazy od premiéra. To je zřejmě jádro onoho vyjádření Nagyové, jímž by ráda vzbudila dojem, že se „prakticky“ trestné činnosti nedopustila. Uvidíme, jak se na to prakticky bude tvářit soud.
Premiérova kancléřka vyslovovala před ředitelem VZ přáníčka, a ten si myslel, že to jsou jen půvabně sdělované rozkazy od premiéra
O co šlo? Premiér Nečas prohlásil, že odmítl policejní ochranu. Nicméně se prý několikrát stalo, že v jeho okolí „bylo identifikováno nebezpečí“. Probral to se svými přáteli i s představiteli bezpečnostní komunity. A pak prý kombinací nedorozumění a služební horlivosti mohlo nastat, že bylo postupováno tak, jak být nemělo – VZ konalo zcela mimo svou zákonnou působnost.
Premiér tím narážel na činnost Vojenského zpravodajství okolo sebe a své rodiny – paradoxně ve chvíli, kdy jeho (ex)kancléřka ústy svého právníka zase tvrdila, že premiér „o ničem nevěděl“. Snažila se všechno vzít na sebe. Nečas tedy neměl nic vědět o aktivitě VZ! Ale on se jako malý kluk snažil věc nějak „vysvětlit“. Už toto je mezinárodní ostuda.
Fatální konsekvence
Jedna fatální konsekvence tu však je. Když premiér okolo sebe „identifikoval nebezpečí“, nepožádal o asistenci ochrannou službu, ale poklábosil o tom se známými. Tím dal najevo velkou nedůvěru k policejní ochrance. Tu ale běžně poskytujeme všem zahraničním návštěvám! A premiérovi není dobrá! Vážíme si vůbec našich hostů?
Nečas naznačil, že o „identifikovaném nebezpečí“ mluvil se zpravodajci. Ti mu však fyzickou ochranu poskytnout nemohli a nemohou.
Jenomže vědomosti, skutky ani slova premiéra Nečase už vůbec nelze brát vážně. On naznačil, že o „identifikovaném nebezpečí“ (nejsem asi sám, koho by k smrti zajímalo, jak na to premiér přišel) mluvil se zpravodajci. Ti mu však fyzickou ochranu poskytnout nemohli a nemohou. Od toho jsou právě ti policisté.
Produktem zpravodajských služeb jsou však pouze informace. V praxi by to pak mohlo znamenat, že by se premiér jako první dozvěděl, kdo co spáchal, přežil-li by to ovšem sám. Zpravodajské služby totiž nosí téměř výhradně špatné zprávy. Ty jsou ovšem v takové situaci doslova platné jako mrtvému zimník.
