Nedopusťme sjednocení sazby daně v EU

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

V předběžném návrhu budoucí koaliční dohody v Německu se nachází návrh z dílny SPD na harmonizaci minimální daně z příjmů firem v Evropské unii. Nejde tedy o harmonizaci systému výpočtu daňového základu, ale přímo o harmonizaci minimální sazby. Vypadá to na vyhlášení války daňové konkurenci mezi státy. Šlo by o něco, co není samozřejmé ani v mnohé federaci. Pokud se tento požadavek uchytí, jaký má být názor České republiky? A co by na to řekli například v Irsku, kde si svého svobodného práva danit firmy nízko velmi cení?

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Nekoncepční i nebezpečný tah

Zmíněný návrh dobře ilustruje, jak se vnitrostátní politické problémy důležité země mohou nesystémově promítnout na celoevropské úrovni. Ladit sazby při zcela rozdílných definicích daňových základů či množství národních a sektorových výjimek je stejně moudré jako nápad uzákonit jednotnou maximální rychlost vozidel, ale nechat na řidičích, zda pojedou vlevo či vpravo. 

Tento princip stavby odshora se Evropě již jednou zle vymstil – zavedení eura bez stabilizačních mechanismů pro špatné časy byla téměř smrtelná chyba, s jejímiž následky se EMU i EU doposud potýká, a vše ještě není zcela dořešeno.

Nápad zavedení jednotné minimální sazby je nebezpečný i tím, že bude motivovat země k zavádění dalších výjimek a specifik do výpočtu základu daně. Bude mít tudíž zcela kontraproduktivní dopad na jednotný trh, který se bude více fragmentovat v důsledku užití méně transparentních výjimek. Zatímco procentní sazbu si umí srovnat každý absolvent základní školy, finanční dopady různých pravidel se často nedají jednoduše spočítat, natož pak seriózně porovnat výhodnost podnikatelských záměrů při pohybu výroby mezi více státy.

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Sjednocení sazby se braňme zuby nehty

Harmonizace pravidel ekonomického života je přínosná jen tehdy, pokud výrazně zjednoduší život – firmám, nebo spotřebitelům; nejlépe všem. Proto jsem zastáncem myšlenky harmonizovat způsob, jakým se počítá základ daně z firemního zisku. Firmám podnikajícím ve více zemích Evropy taková harmonizace ušetří náklady na výpočet daní.

Zisk má ale tu zvláštní vlastnost, že se v rámci dané nadnárodní společnosti dá pomocí nafixlovaných převodních cen snadno přesunout do zemí s nižším daňovým zatížením. Harmonizovaný daňový základ by proto byl ještě přínosnější v případě, že by sečetl zisky dané firmy ve všech zemích a před samotným výpočtem daňové povinnosti by je přerozdělil mezi různé země podle vhodně vybraných ukazatelů aktivity firmy v těchto zemích – například podle počtu zaměstnanců. Tento způsob zdaňování by alespoň rámcově vrátil zisky zpátky do zemí, kde vznikly, a nenápadné přesuny zisku ve snaze o neférovou minimalizaci daňové povinnosti by tak ztratily smysl.

Výše uvedená chvála se ovšem týká pouze harmonizace daňového základu. Naopak se rozhodně netýká harmonizace samotné daňové sazby. Zaprvé, tato harmonizace firmám už život nijak zvlášť neusnadní: sazba je totiž jen číslo, kterým se vynásobí základ, a vynásobit základy v několika různých zemích několika různými sazbami, namísto jedné společné, je úkon na pár buněk v excelu.

Zadruhé, daňové sazby jsou jedním z mocných nástrojů národní hospodářské politiky. Harmonizace sazeb by jednotlivým státům tento nástroj vyrazila z ruky. A to by bylo rozhodně špatně. Například česká ekonomika v tuto chvíli potřebuje jako sůl masivní investice do automatizace a digitalizace, a to v soukromé i veřejné sféře. A konkrétně soukromá sféra se u každého investičního projektu dívá na výnos po zdanění. Harmonizace daně ze zisku by v českém případě znamenala téměř jistě zvýšení sazby této daně, takže okruh projektů, které české soukromé sféře dávají smysl, by se zákonitě zúžil. A to naše ekonomika rozhodně nepotřebuje a potřebovat nebude. Dá se to říct i tak, že harmonizace sazby daně ze zisku by českou ekonomiku uvrtala ještě hlouběji do pasti středního příjmu.

Harmonizace základu daně ze zisku tedy smysl dává, ale harmonizaci sazby by se Česko mělo rozhodně bránit zuby nehty. Naši zástupci v Bruselu tedy musejí dávat velký pozor, aby se to první nestalo trojským koněm pro následné prosazení i toho druhého.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Federalizace není centralizace

V evropském integračním procesu se vyvinul zvláštní nelogický odpor ke všemu, co se dá nazvat federalismem. Tento odpor způsobuje, že má-li se postoupit dále od konfederačních institucí a jiných příliš volných vztahů, skáče se přímo k prvkům centralizovaného státu. To pak podporuje pocity, že federalizace je totéž jako centralizovaný stát. To je nejen matení pojmů, ale i nebezpečný protimluv, kterého je nutno se zbavit.

Ve funkční federaci nebývá jednotná minimální daň. Místo toho je fiskus federální oddělen od fisku státního (respektive provinčního či zemského), jako jsou odděleny odpovědnosti federace a států (provincií či zemí). Federace tedy vybírá daně podle svých principů v celé federaci víceméně stejně, zatímco její složky tak činí podle svých potřeb. Tento princip zajišťuje jak adekvátní účast všech na financování federace, tak specifika jednotlivých složek (včetně případné daňové konkurence).

Představitelé členských států Evropské unie místo toho, aby takto jednoduše evropské instituce zorganizovali, původně zavedli systém financování běžný v konfederacích (tedy tak, že členské státy přispívají ze svých rozpočtů do společného rozpočtu podle daných pravidel). Unie však je více než konfederace, takže vzniklý systém není v souladu s potřebami .

Česká republika má určitě teď setrvat v odporu k myšlence společné minimální daně. Nebude sama. V delší perspektivě bychom však měli rehabilitovat myšlenku řádné federace s řádnými federálními institucemi. To by značně zjednodušilo struktury, na jejichž složitost si každý stěžuje, a usnadnilo by to obranu specifických práv a odpovědností jednotlivých států, jako je tomu v úspěšných fungujících federacích. Takové návrhy, jako je „harmonizovaná minimální daň“ by se pak zřetelně jevily jako nepřijatelné centralizační pokusy, jimiž jsou.

Zároveň by si možná někteří čeští protifederalizační mudrlanti začali konečně uvědomovat, že federalizace nejen neznamená centralizaci, nýbrž naopak státy před centralizací může úspěšně ochraňovat, jako to většinou činí v úspěšných federacích.

Pavel Kohout, Partners

Sny levičáků

Harmonizace daňových sazeb je vlhkým snem evropské levice. Podle její ideologie všechno zlo pochází z toho, že stát nemá dostatek peněz. Ve skutečnosti západoevropské státy vybírají na daních rekordní objemy peněz, které nemají precedent v mírové době. Dříve stát vybíral tolik peněz jen přechodně, během válek. Ale ani sumy v rozmezí 40 až 50 procent HDP nestačí na provoz sociálního státu, který by vyhověl představám evropských levičáků. Je tedy nutno danit více, čím více, tím lépe.

Z hlediska občana by daňová „harmonizace“ představovala kartelovou smlouvu. Představte si, že se telekomunikační operátoři, banky, elektrárny, vodárny a plynárny v celé EU spojí a zavedou „harmonizované“ sazby. Samozřejmě s bohulibým zdůvodněním: je třeba více investovat, zákazník si zaslouží lepší péči, vše pro klienta atd.

Pokud by se vám harmonizace poplatků za služby líbila, pak by se vám jistě líbila i harmonizace poplatků za služby, které poskytuje stát. Mimochodem, švýcarská ústava harmonizuje daně z příjmů mezi kantony: obsahuje ovšem horní hranici, kterou daňové sazby nesmí překročit. Švýcaři mají ve své zemi ústavně zakotvenou daňovou konkurenci. Zajímavý námět.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Rozhoupat se k řešení

Pojďme si říci kontext. Už je to totiž téměř dva roky, kdy se na světlo světa poprvé vynořila takzvaná kauza Panama Papers. Série odhalení, jak známí politici, podnikatelé, jejich přátelé a příbuzní účelově zakládali firmy v daňových rájích, jen aby se vyhnuli placení daní. Od té doby se však mnohé nezměnilo. Propojení velkého byznysu s politikou a zvyšování nerovnosti ve společnosti stále přetrvává a my se nemůžeme divit, že místo řešení se objevily jen další důkazy asocálního chování nejbohatších vrstev – LuxLeaks, Paradise Papers.

Evropská komise sice přišla s ambiciózním návrhem, který měl pomoci situaci řešit. Představila směrnici o společném a konsolidovaném základu daně z příjmů právnických osob (tzv. CCCTB – Common Consolidated Corporte Tax Base). Řada zemí, včetně České republiky, se však k tomuto návrhu postavila zdrženlivě. Naše ministerstvo financí pod vedení bývalého ministra financí a dnešního předsedy vlády v jedné osobě dokonce chvíli lavírovalo nad přijetím negativního postoje k celé věci. Nic na tom neměnila ani nezávislá studie Ústavu účetnictví a daní Mendelovy univerzity v Brně, ze které jsme se měli možnost dozvědět, že přijetím tohoto návrhu by Česká republika každoročně vydělala až šest miliard korun navíc.

Německé SPD došla trpělivost a chce v boji proti daňovým rájům zajít ještě dál, než navrhuje samotná Evropská komise. Tomu se nelze divit, trpělivost měla už dávno dojít i ostatním politickým stranám napříč politickým spektrem. Vždyť členům Evropské unie ročně zmizí v daňových rájích až 1,5 bilionu korun. Německo přichází na daních v přepočtu o 435 miliard korun a Česko podle posledních uveřejněných dat deníku Süddeutsche Zeitung dokonce až o 148 miliard korun ročně.

Můžeme řešit, jestli harmonizovat systém výpočtu daňového základu nebo třeba zavést přímo minimální daňovou sazbu. Nebo oboje. Každopádně představitelé států by se měli konečně rozhoupat k řešení. Vždyť na současném systému tratí především veřejný sektor, a tím my všichni. Stát musí být schopen zajistit lidem bezpečnost, vzdělání, zdravotní péči. To ale bez financí, které si nejbohatší díky svým možnostem ukrývají před zraky berních úřadů kdesi u rovníku, prostě nejde.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Reakce libertariána

Reakce na podobné návrhy ze strany libertariána, proto i notorického euroskeptika, je víc než jasná. Zde jen připomenu, že EU, jak snad naznačuje i Macháčkova otázka, již brzo bude více integrované společenství než například autentická federace typu USA. Je-li tomu tak, mohl bych se i já zamyslet, zda by nestačilo, kdyby pro nás vláda v Bruselu vyjednala autonomii na úrovni švýcarského kantonu.

Aktuální téma je však o dost jiné. Především se blíží obroda německo-francouzské harmonizační lokomotivy, a to za podmínek ztráty britské protiváhy a rostoucího polsko-maďarského sebevědomí. Ani nemluvě o probíhající sebevraždě našich demokratických politických stran, jak ji můžeme sledovat hned od jejich zdrcující porážky v demokratických volbách.

Dominik Stroukal, Liberální institut

Staré země EU trestají nové země

Harmonizace daní je politicky chytrý tah, ale ekonomická sebevražda. Pokud bychom se chtěli toho přirovnání držet, je to ekonomické sebepoškozování. Už nyní nemůžeme jako členský stát Evropské unie snížit DPH, pokud bychom chtěli. Myslíme si, že prodej plenek nebo důležitých léků by neměl být trestán dodatečnou daní? Máme smůlu, trestat musíme. Myslíme si, že by lidé neměli být odrazování od práce a firmy od zaměstnávání tím, že daněmi lidem snížíme mzdy a firmám zvýšíme náklady? Možná to už brzy nepůjde.

Člověk by očekával, že západní svět bude chránit své hodnoty přesně naopak – harmonizací maximální výše daní. Děje se ale přesný opak. DPH můžeme mít klidně 90 procent, ale nemůžeme ho nemít.

Pokud bychom to samé chtěli i pro daň z příjmu právnických osob, jak navrhují v Německu, dotkne se to samozřejmě jen některých zemí. A shodou okolností nikoli Německa, které má téměř třicetiprocentní zdanění firem. Ani Francie nebo Belgie, které daní firmy ještě více. Dotkne se to Maďarska, Bulharska, Irska a dalších zemí, které se snaží lákat firmy tím, že jim berou méně.

Je to politicky velmi chytrý tah. Návrh projde, protože je koaličním kompromisem. Na nikoho se nebude ukazovat. Následně projde velmi snadno v EU. Členské země ho přijmou, i když to bude znamenat zvyšování daní, protože musí. A budou říkat, že s tím nemohly nic udělat, což je pravda. Lidé nebudou vědět, proti komu se mají bouřit. Německu? EU? Vlastní vládě? Všichni budou mít dobrou výmluvu.

Kde budou chtít firmy následně sídlit? V Praze nebo v Bruselu? V Sofii nebo v Berlíně? Při stejných daních je pro firmy samozřejmě mnohem lepší sídlit v Bruselu, Belgii nebo Paříži. Daňové „ráje“ nakonec nemusí ani vybrat více daní a jen přijdou o významné zaměstnavatele a ekonomickou aktivitu. Daňová „pekla“ jedním jednoduchým krokem získají více peněz na daních a firmy do svých zemí.

Ekonomicky jde o zbytečné sebepoškozování. Tím, že lidem bereme jejich peníze, si prosperitu nekoupíme. Ani dluhy nám to nezaplatí. Pokud bychom chtěli zvýšením daně z příjmů právnických osob zaplatit důchody, museli bychom je zvednout na 90 procent a doufat, že žádná firma neuteče.

Jediné, co se stane, je nižší ekonomická činnost. Více přerozdělování. Nižší tlak na zodpovědnost politiků při nakládání s cizími penězi. Větší rozdíly mezi novými a starými členskými státy. Pokud by k tomu opravdu mělo dojít, musíme okamžitě žádat o výjimku. Nehledě na to, kdo bude o vlády, musíme ho k tomu donutit. Nebude to v jeho zájmu, ale bude to v zájmu nás všech.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Ponechání daňové soutěže dává stále smysl

Téma harmonizace daňových parametrů a pravidel v integrující se Evropě je staré přibližně 50 let. Po dílčím úspěchu sblížit daňové parametry v případě DPH a spotřební daně (případně srážkové daně z výnosů finančního majetku) nedošlo za celá ta léta v podstatě k žádnému posunu u přímých daní, byť pokusy v tomto směru byly. Poprvé k nim došlo v reakci na irské parametry korporátní daně, další se objevily po rozšíření EU po roce 2004 – prakticky všechny „nové“ země operují se sazbami korporátní daně, které jsou na nižší úrovni, než činí průměr EU. V sazbách korporátního zdanění je v poslední době patrné, že i daňové systémy ve „starých“ zemích EU tomuto tlaku, mnohdy k velké nelibosti, podléhají.

Z Německa, Francie či zemí Beneluxu se již poměrně dlouho line výraz „férové či spravedlivé korporátní zdanění“. Jeho obhajoba byla velmi silná v prvním desetiletí tohoto milénia, pak jej však přehlušily příznaky a dopady krize – jak dopady krize mizí, téma se opět dere vzhůru.

V současnosti toto představuje vedle pravidel pro volný pohyb pracovníků jednu z nejsilnějších součástí munice „starých“ států vůči těm „novým“. Základem diskuse je prospěšná snaha uplatnit v rámci EU jednotný model pro stanovení daňového základu korporátní daně, jehož smyslem je nejen srovnat podmínky, na základě kterých daňová povinnost vzniká, ale který představuje též velmi žádoucí nástroj k zabránění daňových manipulací, optimalizací a arbitrárního chování. Přestože v pracovních dokumentech formulujících návrh této směrnice není jediné slovo o harmonizaci sazeb, tuto materii, se tam někteří účastníci diskuse o tomto tématu snaží umně propašovat v podobě potřeby sblížení sazeb či stanovením její minimální výše.

V dané chvíli je třeba smysluplné argumentace, jež obhájí snahu harmonizovat daňový základ, ale prozatím dá ruce pryč od snahy unifikovat sazby. Argumentace by zřejmě měla být založena na faktu, že rozdíly v ekonomické výkonnosti jednotlivých součástí EU stále ještě neumožňují, aby byly korporátní daně sjednoceny (případně výrazně přiblíženy), neboť tento krok by mohl být z pohledu žádoucí reálné konvergence kontraproduktivní.

Méně rozvinuté státy si prostě ještě nemohou dovolit přerozdělovat v relativním vyjádření srovnatelný podíl HDP jako státy, které jsou mnohem bohatší, a vůbec by tak neměly činit cestou vyššího zdanění produktivních aktivit, které tuto prosperitu a konvergenci zajišťují. Z pohledu zemí s nízkými sazbami je však současně vhodné si uvědomit, že jejich úroveň je jen jedním z řady prvků, které ve svém celku tvoří kvalitu podnikatelského prostředí v příslušné zemi. Vymahatelnost práva, korektnost prostředí, administrativní náročnost a mnoho dalších patří mezi ně. A pokud tyto parametry budou zaostávat za západními standardy, ani nulová sazba korporátní daně těmto zemím nepomůže k vyšší podnikatelské a investiční aktivitě.