Německo sleduje mezinárodní trend ohrožující demokratický systém

Loni v září se v Německu odehrály parlamentní volby, po nichž následovala na německé poměry neobvykle dlouhá, několikaměsíční jednání o vládě, jejichž výsledkem byla obnova velké koalice křesťanských stran CDU/CSU a sociální demokracie (SPD) v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou. Rok po volbách je bilance jejího vládnutí více než rozpačitá.

Problémy německé společnosti čekají na řešení, a proto je velká koalice kritizovaná nejen v Německu, ale i v zahraničí, a to především taktika Merkelové je „vysedět“. Britský historik Niall Ferguson, který přednáší na kalifornské Stanfordově univerzitě, kancléřce doporučuje, aby odstoupila, což měla učinit již dávno. Zejména její vinou je totiž dnes Evropská unie v žalostném stavu.

Růst preferencí populistů

Podle Fergusona Merkelová zareagovala pozdě na finanční krizi, a proto trvala v Evropě déle než v USA. Evropa neměla žádnou koncepci, jak se vyrovnat s destabilizací Blízkého východu po arabském jaru, což byla jeden z příčin migrační vlny. A nekontrolované otevření hranic v roce 2015 přispělo ve Velké Británii k vítězství stoupenců brexitu. Britský deník Guardian pak považuje politiku Merkelové za hlavní důvod, proč se v Itálii dostali k moci euroskeptičtí populisté.

Také na druhé straně Atlantiku se postoj k Merkelové změnil. V roce 2016 z ní deník The New York Times udělal lídryni svobodného světa. Za dva roky však v témže listu komentátor Bret Stephens ve svém článku uvedl důvody, proč by měla odstoupit. Evropský projekt ekonomické liberalizace je technokratický a přeregulovaný. Rozhodnutí Merkelové otevřít migrantům hranice a poté požadovat po ostatních Evropanech jejich přerozdělování, bylo poslední příčinou výhry brexitu.

Německo je sice ve výborné ekonomické kondici, ale pravicovým populistům rostou volební preference, protože Merkelová posunula svou Křesťanskodemokratickou unii (CDU) do leva, čímž uvolnila prostor na pravici. A Stephens svůj článek končí: „Zdá se, že na Merkelovou se bude vzpomínat jako na kancléřku, která rozvrátila Evropskou unii.“

Otázkou je, proč se změnil názor na Berlín, k němuž se ještě donedávna upínala naděje, že bude konstruktivně řešit problémy Evropy a svobodného světa. Klidné a uvážlivé jednání Merkelové dlouho poskytovalo jistotu a stabilitu, v průběhu třinácti let, kdy je kancléřkou, se ale proměnil nejen svět, ale i Německo. Její vyčkávání, jak se věci vyvinou, mohlo mít krátkodobě pozitivní a uklidňující dopad, ale dlouhodobě zvětšovalo neřešené problémy.

Eroze tradičních politických stran

Po finanční krizi se v Evropě a v USA odehrála v politice změna. Nastoupil nový typ politika, který nemusí být mladší než ti odcházející, ale vyznává odlišný politický styl. Barack Obama, Donald Trump a Emmanuel Macron nebyli jen kandidáty na amerického, respektive francouzského prezidenta, ale představují i politický program, který lze vyjádřit chytlavým sloganem.

Tradiční politické strany erodují a nové politické subjekty se stále častěji nazývají hnutími, čímž se distancují od současného establishmentu. Po období technokratů a expertů nastává čas charismatických osob, které slibují, že začnou konečně jednat. Apeninský poloostrov může pomoci pochopit změny v současné politice.

Itálie je často považovaná za zemi automobilového designu, kulinární kreativity a elegantní módy, což však zakrývá skutečnost, že i politika se v ní inovativně vyvíjí a v minulosti určovala trendy, které se rozšířily po celém světě. Když se v roce 1994 stal Silvio Berlusconi premiérem, nebyl brán vážně. Podle většiny analýz šlo o další výkyv italské politické kultury a prosakovaní zbytků fašismu, který část italské společnosti dosud nepřekonala.

Problém fašismus však spočívá v tom, že jej lze obtížně definovat. Na rozdíl od marxistických stran, které se označovaly za komunistické, jej neměla většina hnutí, kterým se fašismus přisuzoval, v názvu. Co je nebo představuje fašismus, proto určují především jeho odpůrci. V Itálii, kde nebyl zdiskreditován stejně jako v Německu, znamená pro mladou generaci jednu z legitimních politických možností, přičemž fašismus 21. století není stejně dogmatický jako na začátku 20. století a používá digitální technologie.

Absence ideologie

Berlusconi proto nepředstavoval renesanci italského fašismu, ale vznik nového politického modelu, jejž následovali například Viktor Orbán, Donald Trump či Vladimir Putin. Společným rysem těchto politiků silné ruky je voličská podpora, protože díky svým schopnostem rozumějí lidu a slibují splnit jeho přání. Letošní italské parlamentní volby pak naznačují, že Itálie je zase o krok vpřed.

Nejnovější italskou inovací je Hnutí pěti hvězd (M5S), které v březnových parlamentních volbách získalo nejvíce hlasů – 32,6 procenta. A je skutečně hnutím, nikoliv politickou stranou. Na jeho začátku byl internetový blog komika Beppeho Grilla, který pranýřoval italskou politiku, přičemž jeho kritika časem přerostla ve spontánní regionální iniciativy, které se začaly organizovat, aby řešily lokální problémy.

M5S vyznává digitální demokracii, která má odstranit systém politických stran a překlenout distanci mezi voliči a zkorumpovanými elitami. O programu se diskutuje ve virtuálním prostoru a kandidáty do voleb určuje hlasování na internetu. Hnutí odmítá všechny snahy ho ideologicky definovat a různorodost lokálních iniciativ a regionálních problémů znemožňuje jeho politické zařazení – není levicové ani pravicové.

Společným jmenovatelem je především kritika zkorumpovaného systému, evropského projektu a mezinárodního kapitalismu. Důležitá je na rozdíl od prolhanosti politického establishmentu poctivost vlastního názoru, který lze bez cenzury vyjádřit na internetu a má přednost před odborností.

Spojení M5S s pravicově populistickou Ligou bylo v zahraničí tvrdě kritizované, ale jde o nepochopení, jak hnutí funguje. Absence ideologie umožňuje jeho zástupcům spojit se s kýmkoliv bez ohledu na jeho politický program, a kdo jim v danou chvíli pomůže prosadit i malou část požadavků. Ideologická nevyhraněnost digitální demokracie nahradila demokracii zastupitelskou a umožnila spolupráci s Ligou.

Kontrolovaná demontáž systému

Německá politika se vyvíjela jinak než ve zbytku Evropy. Na přelomu století se Merkelová stala předsedkyní CDU a po pěti letech byla zvolena kancléřkou. Skutečnost, že jako první žena a navíc politička z východního Německa, však zakrývá, že její cesta k moci se vymykala standardům německé politiky po druhé světové válce. Někteří komentátoři její styl považují za kontrolovanou demontáž dosavadního systému, kdy jsou normy a tradiční mechanismy výkonu moci náhle, podle momentální situace, vyřazeny.

Když na konci 20. století Merkelová instinktivně vycítila, že její učitel Helmut Kohl je politicky oslaben, situaci využila. V článku v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Kohla kritizovala a vyzvala CDU, aby se od něho distancovala. Její převzetí postu předsedkyně CDU připomínalo obejitím stranických mechanismů přes média spíše puč než trpělivou práci s voličskou základnou.

Zvolením Merkelové kancléřkou se změnil i kancléřský úřad – jeho důležitost se zvýšila v důsledku rostoucí evropské integrace. Další nárůst její moci pak byl spojen s prakticky permanentní krizovou situací – po finanční krizi následovala krize eurozóny, kterou vystřídala migrační krize, přičemž kancléřský úřad se stal přirozeným řídícím centrem. Kancléřka se stala dominantní postavou a koaliční partneři, ať svobodní demokraté (FDP) nebo SPD, ztráceli jak v praxi, tak u veřejností význam.

Změna oproti 20. století

Pro kancléřský styl Merkelové je typické opomíjení vnitrostranické diskuse, rozhodnutí o postoji ke krizi eurozóny nebo o otevření hranic migrantům. Změna oproti 20. století spočívá v tom, že dříve by taková rozhodnutí v rámci politického systému nebyla možná, protože vyvažující soukolí koaličních dohod, Spolkového sněmu (Bundestagu) a Spolkové rady (Bundesratu) by tento politický styl neumožnilo.

Merkelová posunem CDU do leva sice „odzbrojila“ SPD, ale současně otevřela prostor na pravém okraji politického spektra, jejž vyplnila Alternativa pro Německo (AfD). V důsledku sporu s CSU kvůli odlišným názorům na migrační krizi obě strany téměř ukončily spolupráci.

Situace se vyostřila počátkem letošního léta, kdy šéf CSU a ministr vnitra Horst Seehofer chtěl, aby migranti registrovaní v ostatních členských zemích EU nebyli vpuštěni do Německa a uplatňovalo se německé i unijní právo. Merkelová nesouhlasila a předpokládalo se, že Seehofer skončí.

Spor se podařilo zažehnat, ale další zatěžkávací zkouškou budou zemské volby 14. října v Bavorsku. Průzkumy předpokládají pokles voličů CSU, jež se sice rétorikou přibližuje AfD, ale ta navzdory tomu posiluje. Pokud se CSU nepodaří obhájit většinu v bavorském parlamentu, tento trend nejen zesílí, ale povede k ještě větším rozepřím s CDU. Ale ani pokud ji znovu získá, nebude jednání Merkelové s ní snadné, protože CSU bude mít dostatek sebevědomí, aby požadovala změny v migrační politice.

Bezpečnost jižní hranice

Již staří Římané věděli, že pokud má být jižní hranice římské říše bezpečná, musejí kontrolovat obě strany Středozemního moře. Evropská unie sice není říší, nýbrž společenstvím, do kterého se vstupuje dobrovolně, ale problém bezpečnosti její jižní hranice je stejný jako ve starověku.

Merkelová neustále zdůrazňuje, že dává přednost dialogu, ale například podle rakouského poslance za Stranu svobodných (FPÖ) Reinharda Bösche by Evropa, pokud v Libyi nebo v jiné africké zemi nevzniknou zóny, kam se budou vracet migranti zadržení ve Středozemním moři, měla vojensky zasáhnout a vytvořit zóny pro migranty s pomocí ozbrojených sil. Odhlédneme-li od toho, že návrh na vojenskou intervenci přichází ze země, která od druhé světové války trvá na neutralitě, je hlavní překážkou k takovým akcím odpor Německa a nedostatečné schopnosti jeho armády.

Berlín balancuje mezi vůdčí rolí vyplývající z ekonomické síly a počtu obyvatel Německa a neochotou se vojensky angažovat v zahraničí. V letech 2011 a 2012 bylo Německo členem Rady bezpečnosti OSN a při hlasování o bezletové zóně v Libyi a o opatřeních na ochranu civilistů s ní deset zemí souhlasilo a pět se zdrželo hlasování, mezi nimi Německo. Po šesti letech je situace podobná. V Sýrii se schyluje k útoku na poslední povstalecká území odporu a Západ se obává, že syrský prezident Bašár Asad použije i chemické zbraně.

V takovém případě USA, Francie a Velká Británie hodlají vojensky zasáhnout, a proto se Washington Berlína zeptal, zda může počítat s německou účastí. Merkelová byla vstřícná, ale ví, že koaliční partner SPD nebude se zahraniční vojenskou intervencí souhlasit. Navíc ji podmiňuje mandátem OSN, čehož však kvůli ruské podpoře Asada nelze dosáhnout. Země, která ale chce převzít vůdčí roli, musí mít nejen dostatečné vojenské kapacity, ale i odhodlání své představy prosadit.

Trumpovo vyhrožování

Na mezinárodní scéně má Německo problémy nejen na východě, ale nově i na západě. Na Východě jsou dva státy, jimž německá zahraniční politika neustále věnuje pozornost – Turecko a Rusko –, přičemž v uplynulých letech se velmi zhoršily vztahy Německa s Tureckem. Situace se začala zhoršovat v roce 2016, kdy Spolkový sněm odsouhlasil rezoluci označující vyvražďování Arménů v Osmanské říši v průběhu první světové války za genocidu.

Po neúspěšném pokusu o vojenský puč v červenci téhož roku bylo v Turecku uvězněno několik německých novinářů tureckého původu a o rok později Německo přesunulo vojáky bundeswehru z letecké základny Incirlik do Jordánska poté, co bylo německým poslancům několikrát znemožněno je navštívit.

Na Rusko jsou po anexi Krymu uvaleny sankce, které zatím všechny zúčastněné země dodržují, ale zástupci německé ekonomiky, pro které představuje Rusko důležitého obchodního partnera, nevynechají žádnou příležitost, aby dali najevo nespokojenost, a přejí si jejich zrušení.

Na Západě USA již od prezidenta Baracka Obamy přesunují pozornost od transatlantického společenství k Tichému oceánu a k Asii. Po zvolení Trumpa prezidentem je ochlazení transatlantických vztahů ještě viditelnější a pro současnou americkou vládu není ve vztahu s Německem žádné ekonomicko-politické téma nepřekročitelnou červenou linií. Trump často kritizuje německý obchodní přebytek a v případě bezpečnosti se ptá, proč má americký daňový poplatník financovat obranu Německa před Ruskem, s nímž Berlín buduje plynovod Nord Stream II.

USA jsou nejen partnerem v NATO, ale i hlavním garantem evropské bezpečnosti a důležitým obchodním partnerem. Trumpovo vyhrožování, že uvalí cla na německé automobily, je bráno v Německu vážně a znervózňuje šéfy automobilového průmyslu. Německo americký trh potřebuje a stejně důležitá je i americká ochrana obchodních cest na moři, kterou Německo ani žádná jiná země nejsou zatím schopné zajistit.

Silná proruská lobby

Turecko je členem NATO a v současnosti propadá do stále větší ekonomické krize. Navzdory všem politickým sporům nemá Německo na jeho ekonomické a politické destabilizaci zájem. Dodržuje totiž dohodu s EU a výměnou za finanční pomoc brání migrantům v cestě do Evropy. Tato situace ale umožňuje vydírání Evropy, a především Merkelové, která byla hlavním iniciátorem dohody s Ankarou.

Zmíněný ekonomický propad Turecka není v německém zájmu ze dvou důvodů. Za prvé proto, že představuje finanční riziko pro německé banky, které mají v Turecku podle Bundesbanky pohledávky ve výši 21 miliard eur. A za druhé proto, že by mohl vést k dalšímu sbližování Turecka s Ruskem a Čínou, což není v zájmu Německa ani Západu.

Vztahy Německa s Ruskem překrývá konflikt na Ukrajině a německá vláda dodržuje západní politiku sankcí, což však nebrání regionálním politikům zaujímat jiné postoje. Například Armin Laschet, ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska v rozhovoru pro týdeník Die Zeit varoval před démonizací Ruska a dodal, že v průběhu studené války byla spolupráce s Ruskem v civilních oblastech lepší než dnes.

Kromě sympatií v ekonomické sféře má Rusko v Německu silnou lobby, v jejímž čele stojí Německo-ruské fórum, jehož předsedou je bývalý ministerský předseda Braniborska a šéf SPD Matthias Platzeck. Za zmíněný Nord Stream II usilovně lobbuje někdejší kancléř Gerhard Schröder, přičemž tvrdě kritizuje Brusel i USA.

Moskva je také často podezírána z kyberútoků na německou ekonomiku a Spolkový sněm, ale Berlín potřebuje Rusko k řešení syrského konfliktu. Moskva má na Damašek vliv a hrozí, že ofenziva syrských vládních sil s cílem dobýt poslední povstalecké území vyvolá další migraci.

Dezorientovaná bezradnost

Podle nejnovějších průzkumů by ve volbách získala křesťanská unie CDU/CSU necelých 30 procent a AfD by se 17 procenty o jedno procento předstihla SPD. Ta vyvolává dojem dezorientované bezradnosti a její odcizení tradičním voličům má původ ve Schröderových reformách. Agenda 2010 byl soubor opatření k reformě sociálního systému a pracovního trhu, což prolomilo zkostnatělé struktury a zvýšilo konkurenceschopnost. Jedním z důsledků však jsou relativně nízké platy v poměru k celkové ekonomické úrovni a vysoké produktivitě.

Reformy výrazně přispěly k tomu, že se Německa na rozdíl od jižní Evropy v podstatě nedotkla finanční krize, ale globalizace a deregulace postihly nejvíce tradiční voliče SPD. Ta se snaží oslovit co nejširší voličské spektrum, čímž však konkuruje Merkelové, která tuto disciplínu mistrovsky ovládá, a současně nenabízí jasné téma ani politickou vyhraněnost.

Před loňskými volbami vedení SPD dlouho snášelo taktizování tehdejšího předsedy Sigmara Gabriela a svého kandidáta na kancléře Martina Schulze představilo až v lednu 2017, pouze osm měsíců před volbami. Nejasnost okolo kandidáta a tematická nevyhraněnost SPD zjednodušila středovým a protestním voličům volbu a poslala je do náruče CDU a AfD.

Eroze pravolevého spektra je evidentní, což v Německu ukazují dvě nová hnutí. V minulosti již vznikla nová politická uskupení, například Strana zelených (Die Grünen) v 80. letech nebo Levice (Die Linke) v prvním desetiletí tohoto století, ale v rámci politického systému – neodmítala jej. Alternativa pro Německo a levicové hnutí Aufstehen (Povstaňme) představují změnu.

Alternativa pro Německo vznikla jako protest proti společné měně euro a Aufstehen nechce být stranou, ale digitálním hnutím, jež nabízí levicovým voličům socialistické přerozdělování a odmítá masovou migraci. Tím se liší od SPD a Strany zelených, které mají otevřené hranice v programu. V Německu tak se zpožděním nastává odklon od koalic velkých stran spolupracujících s malou stranou k politické scéně složené z úzce zaměřených uskupení s maximálním volebním potenciálem okolo 20 procent.

Odhalená nespokojenost

Německo sleduje mezinárodní trend, jenž ohrožuje demokratický systém. A dvě hnutí, která jej odmítají, a všeobecná nespokojenost s politikou, zejména ve východním Německu, jsou teprve začátek. Symptomatické jsou nepokoje v Chemnitzu, bývalém Karl-Marx-Stadtu, které vypukly po smrtícím útoku nožem, za který jsou stíháni dva migranti, u nichž není jasné, jak se jmenují, a jaká je jejich národnost.

Přes sociální sítě byly rychle zorganizovány demonstrace, v nichž hráli důležitou roli pravicoví radikálové. Média zdůrazňovala, že se nesmí dopustit paušální odsuzování, a připomínala, že v Německu není pro netoleranci místo. V Chemnitzu se mezi tím každý den konaly demonstrace, a zatímco se média o útoku již v podstatě nezmiňovala, do popředí se dostalo nebezpečí fašismu v Německu. Jen komentátor Henryk Broder v deníku Die Welt poznamenal, že vedle kultury vítání je také třeba diskutovat o kultuře nožů.

Strašení fašismem sice patří do repertoáru německé mediální a politické scény, ale pravicovým radikálům dlouho nevěnovaly pozornost. Ti ale vytvořili organizační struktury, které jsou schopné rychle mobilizovat stoupence. Mají vlastní nakladatelství i intelektuální základnu, k jejímž nejznámějším představitelům patří Götz Kubitschek.

Demonstrací v Chemnitzu se zúčastnili nejen místní neonacisté, ale i pravicoví radikálové ze zbytku Německa, aukázaly, že největším problémem není nástup fašismu – demonstrovalo několik tisíc lidí z celé společnosti –, ale selhání právního státu. Neonacisté hajlovali před policisty, kteří jen bezradně přihlíželi. Dav ovládl ulice a televizní divák viděl, že po ztrátě kontroly hranic, nekontroluje německý stát ani veřejný prostor. Chemnitz odhalil nespokojenost ve východním Německu a pocit, že stát je slabý, demokratický systém se rozpadá a politici neřeší potíže.

Východní Němci

Příčiny odcizení postkomunistické části Německa Berlínu jsou tři. Za prvé, kulturní a politická dominance západního Německa. Ve vrcholných postech velkých firem, justice a školství nejsou v podstatě žádní východní Němci. Šéfové jsou importovaní ze západního Německa a v politice i do druhé a třetí řady.

Za druhé, mnoho východních Němců si od sjednocení slibovalo návrat ze sovětského područí do demokratického Německa. To je pro ně domovem v hranicích národního státu, což je v rozporu s představou západoněmeckých elit, jež se chtějí zbavit nepříjemné minulosti rozpuštěním Německa v Evropě bez hranic.

Východní Němci se nechtějí Německa vzdát kvůli národnímu státu, ale dlouho postrádanému domovu, a jsou přesvědčeni, že za minulost si vytrpěli dost ve vězení Německá demokratická republika. Přání samostatně rozhodovat o svých věcech ve vlastním domě naráží na aroganci nepřipouštějící diskusi a dogmatické vnucování migrantů, které nechtějí, jim připomíná komunistický režim.

Odchod Merkelové

A za třetí, tvrzení, že migrace vyřeší nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, nedává v době automatizace smysl a je obzvlášť hořké po ekonomickém propadu v důsledku sjednocení Německa. Od roku 1989 opustilo Sasko okolo 750 tisíc převážně vzdělaných obyvatel. Ti aktivnější odešli z ekonomických důvodů do západního Německa.

U těch, co zůstali, převládl pocit, že patří v obou systémech k poraženým. Odsuzování z Berlína, že jsou netolerantní a špatně integrovaní do demokracie, jejich odcizení politickým elitám po více než 25 letech, kdy byli často nezaměstnaní a přeškolovaní, jen zvětšuje.

Zbývá problém z úvodu, kdy by měla Merkelová opustit politiku. Prvním datem je po 14. říjnu, pokud bavorské volby skončí debaklem CSU. Elegantnější by byl červenec příštího roku, kdy jí bude 65 let a ve státní správě se často odchází do důchodu.

Ať už však bude její odchod dobrovolný nebo vynucený, zapíše se do dějin jako kancléřka, za níž se podstatně změnilo stranické spektrum a z německé společnosti se stalo multietnické společenství vedle sebe existujících kulturních světů, které někdy více, jindy méně respektují právní stát a německou ústavu.