Nejnovější slova německé kancléřky Angely Merkelové možná nelze trefněji označit než jako „vyjádření“. Po jejím projevu se pozvolný odchod od jádra postupně mění v klus následovaný úprkem. To, co na začátku roku vypadalo jako politická úlitba s časově omezenou platností, nabralo po Fukušimě obrátky a v uplynulých dnech se proměnilo v tsunami, jež hrozí v krátké době smést celou německou jadernou energetiku. Zdánlivá diskuse zastánců a odpůrců jádra se přes noc změnila v politický diktát. A problémem už není, zda, ale jak rychle jádro zanikne.
Cena elektřiny
I na ČESKÉ POZICI bylo možné fundovaně posoudit, co by takový krok znamenal. Jaké změny by byly nutné nejen z hlediska systému, ale i investiční náročnosti. A co by „zezelenání“ energetiky znamenalo pro koncové ceny elektřiny. Pokud takovou úvahu zasadíme do širších souvislostí, je nutné klást otázky po míře konkurenceschopnosti a tempu rozvojové dynamiky německého hospodářství, na němž z větší části závisíme.
Zdá se, že se takové otázky staly zbytečnými. Německo se již zjevně rozhodlo. Od politického rozhodnutí je jen krůček k formulaci nových legislativních opatření. Kdyby se nás to netýkalo, mohli bychom vše z povzdálí pozorovat jako princ Drsoň. Potíž spočívá v tom, že se nás to velice týká. A hned v několika ohledech.
Tím prvním je export energií. Německo bude nepochybně potřebovat stále víc elektřiny, ale přechod z jádra na zelený model představuje určité časové období, kdy se bez jejího importu neobejde. Stejně bude třeba zásobovat uhelné elektrárny, které po omezenou dobu musejí nahradit výpadek již odstavených kapacit jaderných. Co to udělá s ČEZ a s územními limity těžby uhlí, ví Bůh.
Další německý požadavek
Horší je to s dalším německým požadavkem. Jádro se pro ně stalo natolik odpudivým, že nadále nelze nechat sousední státy žít v jaderném bludu. Požadavek celkového útlumu jádra v Evropě, zejména pak v zemích sousedících s Německem, se zdá být hloupým žertem, kdyby nebyl myšlen tak vážně.
Jádro se pro Německo stalo natolik odpudivým, že nadále nelze nechat sousední státy žít v jaderném bludu
Aby bylo jasno, nepatřím k obdivovatelům jaderných technologií a nepodporuji výstavbu jaderných elektráren. Nedovedu si však představit, jak vláda kteréhokoli členského státu Evropské unie vnutí svou představu vládě jiného suverénního státu. Před 20 lety, kdy vypukl česko-rakouský spor o Temelín, řekl tehdejší ředitel ČEZ rakouským partnerům, že pokud trvají na zastavení výstavby Temelína a současně chtějí pokračovat v dovozu elektřiny, nechá každý elektron pocházející z jaderné elektrárny natřít na červeno, aby bylo možné importovat pouze „nejadernou“ elektřinu.
Zda to úplně pochopili, nevím. Před dráty si jsou všechny zdroje elektrické energie rovné. Pokud tedy hodlá Německo nadále dovážet naši elektřinu, což v rostoucí míře nepochybně musí, bude se muset smířit s tím, že většina jí bude z Temelína.
Otázky bez odpovědí
Německá „výzva sousedům“ může společně s Rakouskem trochu zesílit kombinovaný tlak na Českou republiku. Německo však také sousedí se Švýcarskem a Francií, se státy, které dost podstatnou měrou založily svou energetiku na využití jádra. Těším se zejména, jak na tuto výzvu zareaguje francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Navzdory tomu je však nutné bedlivě sledovat další vývoj. Němci jsou pro nás příliš důležitými partery, než abychom nad dalším vývojem shovívavě mávli rukou. Pozorní bychom měli být zejména k dalšímu vývoji ve vztahu k Evropské unii.
Začne to novými evropskými bezpečnostními standardy, na které většina nynějších zdrojů nedosáhne?
Může se nejaderné Německo postupně transformovat v nejadernou Evropu? A pokud ano, jak rychlý to bude proces? Začne to novými evropskými bezpečnostními standardy, na které většina nynějších zdrojů nedosáhne? Změny v Německu vykazují vysokou akceleraci, jak silný však bude brzdný potenciál Francie? Zatím je to spíš řada otázek, na které chybí jakákoli odpověď. Myslím si však, že ji budeme znát dříve, než nám bude milé.
