Německý hospodářský zázrak u konce s dechem

Zdá se, že po mnoha letech pozitivních ekonomických informací z Německa se situace v této zemi obrací a začínají převažovat negativní výhledy do budoucna. Na začátku podzimu otevřel Ifo Institut für Wirtschaftsforschung v rámci Mnichovské univerzity prognostickou sezonu poklesem indexu pozitivních očekávání německých firem na příští rok.

Několik dnů poté oznámila Gesellschaft für Konsumforschung (Společnost pro výzkum trhu), že spotřebitelská nálada německého obyvatelstva výrazně poklesla. Současně se v médiích objevily pesimistické komentáře ohledně propadu německé ekonomiky do recese. Pozadu nezůstal ani knižní trh. Komentátor deníku Die Welt Olaf Gersemann na něj dodal knihu Die Deutschland-Blase: Das letzte Hurra einer großen Wirtschaftsnation (Německá bublina. Poslední hurá velkého hospodářského národa).

Shoda okolností

Od začátku 19. století rostl v Německu díky průmyslové revoluci blahobyt. Prakticky každá generace se měla lépe než ta předchozí, a to navzdory dramatickému poklesu během dvou světových válek. Pět až šest generací zažilo růst, který neměl v předchozích dobách obdoby. Generace, která se dnes nachází uprostřed pracovního života, se však ocitá na přelomu.

Během svého dětství v sedmdesátých letech 20. století sice zažila pozdní stadium německého hospodářského zázraku, ale od té doby její reálné příjmy neustále klesají. Ekonomický tlak na střední třídu se zvyšuje a nezaměstnanost se stala trvalým jevem. Podle Gersemanna růst všeobecného blahobytu definitivně končí a Německo začne zažívat stagnaci, a to v lepším případě.

Ještě počátkem letošního roku experti Bundesbanky předpovídali pro období 2014 až 2016 hospodářský růst okolo dvou procent ročně a není vyloučeno, že se tato prognóza navzdory ukrajinské krizi, válce na Blízkém východě a několikaleté krizi eurozóny splní. I pokud to však nastane, bude to na dlouho poslední období ekonomického růstu, tedy dle podtitulu Gersemannovy knihy „poslední hurá velkého hospodářského národa“.

Toto poslední hurá způsobila mimořádná shoda okolností a výjimečných faktorů, které však brzy pominou nebo dokonce začnou působit negativně. Německo se opět stane „nemocným mužem“ Evropy, jak ho koncem devadesátých let 20. století často označovala média na Britských ostrovech.

Německý lék

Německé hospodářské sebevědomí dnes nezná v Evropě mezí. Řecku a několika dalším krizovým zemím se společnou měnou euro je podáván německý lék – trpká směs drastických úspor. Gersemann však připomíná, že pýchu následuje pád. Projekt bývalého kancléře Gerharda Schrödera Agenda 2010 je dnes považován za jeden z pilířů úspěchu, protože se podařilo snížit nezaměstnanost z pěti milionů v roce 2005 na tři v uplynulých letech.

Podle odborníků sice díky reformám Agendy 2010 poklesla nezaměstnanost, ale nevysvětlují nárůst pracovních míst po roce 2005. Podle Gersemanna jej vyvolaly především příznivé okolnosti. Od přelomu tisíciletí se totiž ke globálnímu konzumu připojila stále početnější střední třída z rozvojových zemí i těch států, jež jsou na prahu vyspělých ekonomik.

Hlavním tahounem byla a je především Čína, jejíž hospodářský růst umožňuje rostoucímu počtu příslušníků střední třídy konzumovat německé výrobky. V této věci se ukázal výhodou pomalý přechod německého hospodářství k informační ekonomice a finančním službám, jejž však ekonomičtí experti často kritizují. Německý automobilový a strojírenský průmysl zcela vyhovoval čínskému hospodářskému růstu, navíc se mnoho konkurentů z USA a Velké Británie z tohoto trhu stáhlo v rámci transformace v ekonomiku služeb.

Dopady nízkých úrokových sazeb

Tento faktor posílil díky poklesu mezd v Německu, jež jsou dnes pod úrovní roku 1995, a jejich růstu v dnešních krizových evropských zemích. Na německé hospodářství měl dva dopady – poptávka po německém zboží v těchto zemích rostla a současně se stávaly jejich firmy stále méně konkurenceschopné. Tato situace dosáhla takových rozměrů, že Německo začalo do Řecka vyvážet dokonce rajčata, přičemž všechny západní země důležité pro německý export hromadily dluhy.

Dnes v rámci opatření k překonání finanční krize Německo profituje z extrémně nízkých úrokových sazeb na mezinárodních finančních trzích. Za současné německé hospodářské situace by měla být úroková sazba okolo čtyř procent, ale je prakticky nulová. Důsledkem je obrovská hospodářská konjunktura díky bezúročnému kapitálu.

Německý spotřebitel začal utrácet, protože nemá smysl spořit v bance, a současně jsou díky nízkým úrokům tisíce nezdravých firem udržovány uměle při životě. Ministerstvům financí spolkových zemí se daří snižovat míru zadlužení, přestože nešetří. Podle Bundesbanky ušetřil pokles úrokové sazby německému státu jen loni 37 miliard eur.

Nízké úrokové sazby však mají stejně jako každý doping i negativní účinky. Banky a pojišťovny se stávají nestabilními, podniky, které by měly zbankrotovat, přežívají. Ministři a úředníci ve finanční správě jsou díky růstu daňových příjmů lehkovážnější, občané zanedbávají zabezpečení na stáří a ve velkých městských aglomeracích se přehřívá trh s realitami.

Demografický propad

Časovanou bombou zůstává pro Německo demografie – rychle stárnutí jeho obyvatel. Od začátku století odcházely do důchodu početně slabší ročníky. V letech 2010 a 2011 pak dosáhly věku pro odchod do penze obzvlášť slabé poválečné ročníky 1945 a 1946. Z toho sice vyplývá úleva pro důchodový systém, ale současně roste finanční podíl aktivních obyvatel, kteří do něj přispívají.

Nejpozději na začátku příštího desetiletí začne růst počet důchodců a současně na pracovní trh přicházet stále početně slabší ročníky z přelomu století. Nejenže stále méně aktivně pracujících bude muset finančně zvládnout růst důchodců, ale s poklesem pracujících v ekonomice se sníží i její celková výkonnost.

Jednou z možností, jak tento deficit vyrovnat, je přistěhovalectví. Pouze k udržení současné situace by se však muselo ročně do Německa přistěhovat 400 až 500 tisíc kvalifikovaných mladých lidí, což je nereálné. Navíc lze imigraci jen obtížně předpovídat a ještě hůře nějak usměrňovat.

V důsledku uvedených trendů hlavní německé hospodářsko-výzkumné instituce počítají s tím, že rok 2017 bude zlomový. Po něm může německá ekonomika růst jen zvyšováním produktivity, jež z dlouhodobého hlediska tvoří základ vyššího blahobytu.

Pokles produktivity

Rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi nespočívá v tom, že by se ve vyspělých mnohem více pracovalo, ale že jejich vytvořená hodnota je několikanásobně vyšší. Problémem je německá produktivita. V osmdesátých letech 20. století byl její průměrný roční nárůst jen poloviční ve srovnání se sedmdesátými, kdy byl 2,1 procenta.

Ani sjednocení Německa v devadesátých letech nepřineslo impuls ekonomice a průměrný růst produktivity stagnoval na 2,2 procentech ročně. V letech 2000 a 2013 pak klesl na 1,3 procenta se sestupnou tendencí. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) předpovídá Německu do roku 2060 růst produktivity 1,1 procent ročně, přičemž u všech ostatních zemí OECD kromě Japonska má být vyšší.

Řešením tohoto problému je kombinace rozvoje moderních technologií a investic, které technický pokrok převedou do reálné ekonomiky. Zatímco podle Gersemanna technologický pokrok v zásadě nic nebrzdí, investiční nečinnost je hlavní potíží jak privátní, tak veřejné sféry.

Německá politika jako dříve

Nedostatek investic do infrastruktury je dnes v Německu vidět na každém kroku. Například je v havarijním stavu část dálniční sítě ve starých spolkových zemích či částečně nefunguje Kielský průplav, důležitý pro vnitroněmeckou vodní dopravu.

Privátní investoři sice investují, ale nikoliv v Německu. Dodavatel automobilového průmyslu Bosch otevřel vývojové centrum v rumunské Kluži, což zdůvodnil dostatkem kvalifikovaných mladých inženýrů. Privátní sféra tedy demografický propad v Německu zohledňuje v důležitých investicích.

Německá politika ale pokračuje po staru – místo o efektivní hospodářské politice se diskutuje o možnosti odchodu do částečného důchodu již v šedesáti letech či o zvýšení minimální mzdy. A sociální demokraté navrhují antistresový zákon.