Prezident Miloš Zeman během třídenní návštěvy Karlovarského kraje v úterý debatoval se studenty gymnázia v Ostrově. Během diskuse mimo jiné přednesl tři námitky proti jmenování profesorů: „Převoditelnost funkcí profesorů z jedné univerzity na druhou, mezi rektory a kandidáty na profesory mohou vznikat osobní antipatie a sympatie a navíc v mnoha případech jsou rektoři docenti a pak by bylo absurdní, aby jmenovali profesory.“ Zemanovy námitky komentuje ministr školství v demisi Dalibor Štys.
KOMENTÁŘ Dalibora Štyse / Fakt, že se u nás děkanem nebo rektorem může stát člověk, který není ani profesor, ale dokonce ani docent, je ve světě skutečně unikátní. Za první republiky řídil vysokou školu sbor profesorů a rektoři se vcelku samozřejmě vybírali mezi nimi. Řešením by bylo posílení role profesorů v akademických senátech a zavedení pravidla, že pouze profesor může být děkanem nebo rektorem veřejné vysoké školy.
To, že mezi vedením školy a profesory mohou vznikat antipatie, je známo, a možná nejlépe to ilustruje situace na Vysoké škole ekonomické, kde její děkan docent Miroslav Ševčík dává výpověď vcelku dobře publikujícímu a mezinárodně známému profesorovi Josefu Šímovi. To v každém případě ukazuje, že profesor je u nás standardním zaměstnancem.
Mimochodem, rektor nemá žádnou pravomoc jakkoliv zasáhnout. Může děkana Ševčíka odvolat nebo poslat před disciplinární komisi, ale odkladný účinek to nemá. Prvorepublikový zákon tento problém řešil ve dvou rovinách: při jmenování stačilo, aby kandidát dostal dvoupětinovou menšinu hlasů, a prezident mohl profesora jmenovat na základě své úvahy. Profesor měl stálé místo, z nějž mohl být odvolán jen na základě disciplinárního řízení.
Poslední věc, přenositelnost profesur, je složitější. I za první republiky byla profesura nepřenositelná. Docentura neznamenala nic jiného než oprávnění přednášet na vysoké škole. Vysoké školy ale i tehdy narůstaly a začaly jmenovat stále větší počet mimořádných profesorů, kteří měli, až na stálé pracovní místo a možnost rozhodovat o řízení vysoké školy, postavení podobné jako řádní profesoři. Byli to čekatelé na profesuru.
Pokud bychom se striktně drželi požadavku, aby vše, co je přenositelné, garantoval stát, neměl by být přenositelný ani titul docentaK získání dnešního titulu docenta se paradoxně požaduje, aby dotyčný již přednášel na vysoké škole. I z hlediska toho, že docent může garantovat studijní program, je zřejmé, že jeho postavení se spíše podobá postavení mimořádného profesora. Docenty jmenují o své vůli vysoké školy. Pokud bychom se tedy striktně drželi požadavku, aby vše, co je přenositelné, garantoval stát, neměl by být přenositelný ani – a zvláště – titul docenta.
Návrh, který jsem projednával s jednotlivými poslanci ve sněmovně, navrhoval, aby profesory jmenoval ministr školství, přičemž ministerstvo školství by působilo především jako odvolací orgán a garantovalo správní procedury jmenování. Vedle toho by bylo prezidentem republiky jmenováno několik (do celkového počtu maximálně 100) státních profesorů s širokými právy a neodvolatelných, vybíraných mezinárodní vědeckou radou. V akademických senátech by byla zřízena kurie profesorů.
Postavení docentů by se neměnilo, ale zajisté by bylo vhodné se nad ním zamyslet. Pokud by profesoři jmenovaní „jen ministrem“ byli v postavení dřívějších profesorů mimořádných, docenti by se přirozeně vrátili do postavení osob s právem přednášet, nikoliv s právem vysokou školu řídit.
- Související článek ČESKÉ POZICE: Docenti ve frontě: Kdy se dočkají své profesury?
