Tato fotografie není, čím se jeví, pouhou momentkou. Zachycuje španělského cyklistu Alberta Contadora, jak v nedělním podvečeru vítězně projíždí cílem slavné Vuelty, dovršuje spektakulární návrat po skončení dopingového trestu. Víc než momentku nebo historický dokument ze snímku dělá sedm zdvižených prstů. Znamená to počet vítězných grand tours (počítají se mezi ně Giro d‘Italia, Tour de France a Vuelta a Espana), které si El Pistolero zařízl na pažbu.
Jenže v oficiálních zdrojích najdeme podstatně jinou informaci, a to že vyhrál těch závodů jenom pět. Tituly šampiona z Tour de France 2010 a Giro d‘Italia 2011 se mu nepočítají, neboť o ně přišel kvůli dopingovému nálezu. Contador to tak nechápe. A co víc, má potřebu to neskrývaně sdělovat.
Mezitím se za Atlantikem smaží v dopingové lázni další fenomenální cyklista. Jmenuje se Lance Armstrong a je zjevně podobného názoru. V srpnu americká antidopingová agentura USADA oznámila, že je vinen a že přijde o všech sedm titulů z Tour de France, jež získal od roku 1998. Mainstreamová média včetně většiny českých to papouškovala jako hotovou věc, a tak člověk jen zírá, když o čtrnáct dní později na konferenci o boji proti rakovině Armstrong suverénně vystoupí: Jmenuji se Lance Armstrong. Vypořádal jsem se s rakovinou, mám šťastnou rodinu a zdravé děti a – ano - vyhrál jsem sedmkrát Tour de France. Vymalováno. Také Armstrong má připraveno svých sedm prstů.
A nejen to. Povážlivé množství světových cyklistů na rozhodnutí USADA reagovalo v tomtéž duchu: Pro mne Armstrong je a zůstane nedostižným sedminásobným vítězem Tour, bez ohledu, zda bude nezpochybnitelně usvědčen.
Takže buď jsou antidopingové výbory a jejich výroky pro srandu králíkům, anebo se dotýkáme hlubších vod.
Proč nechodí kanály?
Prostší povahy chtějí mít vše jasné, ale budou zklamány. Vždyť co je vůbec v otázkách dopingu jasné? Jedině to, že je zakázán. Vše ostatní je celá desetiletí předmětem diskusí, sporů mezi lékaři, právníky i sportovními diplomaty. Proč vlastně nedopovat? Co už je doping a co je ještě fyziologicky odůvodněný podpůrný zásah do organismu? Kdo a jak má doping kontrolovat? Jak přísné mají být tresty? Kdo je uděluje? Jaké jsou šance na odvolání? Kdo nahradí sponzorům ztráty? Je to spravedlivé?
Ani případy Armstronga a Contadora nejsou prosté různých pochybností. Armstrong nebyl ani jednou pozitivně testován a USADA ho až po mnoha letech „odsoudila“ na základě nepřímých důkazů. Contador zase argumentoval, že anabolický steroid se dostal do jeho těla z kontaminovaných steaků.
Jenže žádný z odborných argumentů nakonec samozřejmě neobstojí před tím hlavním: Je to zakázáno. Je to sportovní pravidlo, na něž všichni dobrovolně přistupují. A stejně dobrovolně přistupují i na antidopingové regule včetně závazku podřídit se rozhodnutí antidopingových agentur a sportovních federací.
Prostší povahy by snad myslely, že Armstrong a Contador budou chodit kanály a číšníci jim budou plivat do polévky. Místo toho ukazují sedm prstů.
Prostší povahy by snad myslely, že Armstrong a Contador budou chodit kanály a číšníci jim budou plivat do polévky. Místo toho ukazují sedm prstů a statisíce sportovních fanoušků je víc než podporují, milují je. Nesetkávají se jen s morálními odsudky, ale i s nepředstavitelnou popularitou. Contador si jeden den vymění hlavní fotografii na facebookové stránce a už druhý den se to líbí 20 tisícům lidí (mimochodem jeho stránka nasbírala 455 tisíc lajků).
V případě Armstronga je dokonce rezervovaná nejen fandovská veřejnost, ale i Světová cyklistická unie (UCI), která má „pachatele“ potrestat. Stále ještě neautorizovala rozhodnutí antidopingové agentury a dokonce tvrdí, že našla cestu, jak vyřešit případ po svém. Prezident UCI Patrick McQuaid oznámil, že na jednání, které se sejde 19. září, navrhne rozsáhlou amnestii pro hříšníky nedávné minulosti. Nazývá to tlustou čarou za érou, která byla poskvrněna dopingem, a ujišťuje, že UCI se stále bude pohybovat v rámci světových antidopingových pravidel. Ale smysl tím nezmění: V situaci, kdy se po dopingu pátrá hluboko do minulosti a nikdo neví, které vzácné zvíře uvízne v síti za měsíc, jde o pokus zabránit rozkladu.
Strážci dobrých mravů mohou oprávněně namítat: Jak může vycházet vstříc dopingovému hovadství právě UCI? Zrovna UCI, jež má dbát na neposkvrněnost! Možná to bude tím, že neposkvrněnost není to jediné, nač má UCI dbát.
A jsme v oněch hlubších vodách. Co by byl rituál špičkového sportu bez Pistolerů? Už někdy někdo slyšel obdivné vyprávění, jak na horu jménem Tourmalet s odstupem za nějakými parchanty dojel na desátém místě ten nezapomenutelný Pan Poctivý? Proč lidé „parchantům“, kteří skončili před ním, odpouštějí? Možná nám sportovní vrcholy krom hodnot rytířského soupeření zprostředkovávají i jeden archetypální příběh: o tom, jak smrtelník může proměnit sebe sama, zdokonalit se nad veškerou představivost, stát se v jistém smyslu polobohem a co za to zaplatí. Co za to platí, je většinou tajemství.
Otázka čistoty a špíny je právě v tomto příběhu druhořadá. Také Odysseus, Iásón nebo Bilbo Pytlík dosáhli svého i pomocí lsti. A tak i Contador nebo Armstrong si mohou dát beztrestně na štít svých sedm prstů; v očích příliš mnoha lidí, kteří mají rádi sport, jsou neporazitelní navzdory strážcům mravů a výborům. Byli na tom kopci první.
