Nigerijský prezident by neměl ignorovat problém Boko Haram

Po vraždě dvanácti karikaturistů francouzského týdeníku Charlie Hebdo 58letý nigerijský prezident Goodluck Ebele Jonathan rychle odsoudil islamistické teroristy. Vyvolalo to velkou kritiku. Nikoli za to, co řekl, ale neřekl. Ve stejnou dobu totiž ideologičtí souvěrci pařížských vrahů ze skupiny Boko Haram vyhladili celou vesnici na severovýchodě Nigérie a zanechali po sobě ulice plné mrtvol. Obětí tohoto zločinu nestály hlavě země za zmínku.

Boko Haram, která vede ve jménu radikálního výkladu Koránu ozbrojený boj s nigérijským státem od roku 2009, přepadla základnu vojáků v obci Baga u Čadského jezera tři dny po Novém roce. Děsivé zprávy o masakru civilistů, při němž podle odlišných odhadů přišlo o život 150 až 2000 osob, pronikly do médií 8. ledna. Až o osm dní později k tématu nigerijský prezident Jonathan promluvil – po návštěvě tábora, který v lokálním centru Maiduguri provizorně postavily místní úřady pro uprchlíky z Bagy.

Selhání

Útok přišel pro nigerijského prezidenta naprosto nevhod. Jen měsíc před plánovaným termínem voleb, které rozhodnou, zda bude ve svém postu pokračovat. Násilí se poté stupňovalo a vyvrcholilo dvěma neúspěšnými útoky extremistů na lokální metropoli Maiduguri.

Masakr v Baze Nigerijcům připomíná Jonathanovo největší prezidentské selhání – především na severu země není bezpečno. Boko Haram, jejíž jméno se do češtiny nejčastěji překládá „západní vzdělání zakázáno“, vraždí s výrobní efektivitou. Před zničením Bagy se počet jejích obětí odhadoval na pět tisíc.

Doby, kdy se Boko Haram soustřeďovala na vyhnání křesťanství ze škol a veškerý kulturní import z Evropy, dávno minuly. Nyní útočí na kostely, tržiště, umírněné muslimské kazatele, vojáky či na budovu OSN. Někdy nasazuje sebevrahy s výbušninou na těle, jindy komando se samopaly a granáty.

Většina tragédií se odehrává ve třech státech nigerijské federace, v nichž prezident Jonathan vyhlásil v květnu 2013 výjimečný stav. Ale několikrát skupina, jejíž počet členů se s nigerijskou přesností vyčísluje na pár stovek až několik tisíc bojovníků, udeřila i v hlavním městě Abuja a loni poprvé i v hospodářském centru Lagosu na pobřeží Guinejského zálivu.

Kromě toho v uplynulém roce Boko Haram své aktivity rozšířila i do sousedních zemí Kamerunu, Nigeru a Čadu. Od své dřívější guerrilové taktiky „udeř a uteč“, přešla k obsazování území.

Nešťastná reakce

Co vlastně Boko Haram složená především z příslušníků etnika Kanuri chce? Několikrát v přímém střetu porazila špatně vyzbrojenou a neschopnou nigerijskou armádu, vyhlásila chalífát, ovládla území o velikosti Belgie, ale na rozdíl od radikálů v Sýrii a Iráku se ani nepokusila vybudovat nějaké státní infrastruktury. Pokud za ně nepovažuje rozdávání šálů, aby se do nich podle rigidního výkladu islámských tradic ženy zahalily.

Od jeho vůdce abú Bakra Šekaua, který už byl pětkrát prohlášen za mrtvého, ale vždy se znovu objevil, se toho mnoho nedozvíme. Jeho „homevidea“ na internetu totiž plní jen krvežíznivá prohlášení, že vraždit mu činí potěšení a že likvidaci Bagy mu nařídil Pán. Jaký však má pro islamisty smysl vyhladit vesnici plnou muslimů?

Prezident Jonathan na to reaguje značně nešťastně – problém ignoruje. Když se loni v dubnu po únosu 276 dívek ze školy v obci Chibok, světová veřejnost existenci nebezpečných extremistů konečně zaregistrovala a prostřednictvím svých představitelů nabízela pomoc, jako by to Jonathana nezajímalo.

I po této katastrofě mu trvalo neuvěřitelné dva týdny, než se k ní aspoň vyjádřil. Jeho nulová aktivita (dodnes se neví, co se se školačkami stalo) vyvolala několik demonstrací. Jejich organizátory však první dáma Patience, jež na rozdíl od otce svých dvou potomků ostrými slovy nešetří, označila za členy Boko Haram, kteří usilují o svržení jejího chotě, a proto je třeba je zatknout.

Křesťan z etnika Idžaw

V mlčení prezidenta, který dva roky ani nenavštívil místa, kde vyhlásil výjimečný stav, se odráží rozdělení 180milionové Nigérie na geograficky i početně stejně velké části: křesťanský jih a muslimský sever. Tato skutečnost od vyhlášení nezávislosti Nigérie v roce 1960 komplikovala řízení země, protože politici z odlišných polovin země jsou vůči sobě abnormálně podezřívaví.

Jonathan je křesťan z etnika Idžaw, jež žije v deltě Nigeru, a proto se domnívá, že Boko Haram je nástrojem severských konkurentů, kteří mu chtějí zkomplikovat vládnutí. V tuto chvíli je třeba zmínit, jak se syn chudých výrobců kánoí a vystudovaný zoolog do nejvyššího postu dostal. Jak uštěpačně v jeho profilu píše BBC, není za tím žádná velká vůle či bažení po kariéře, ale to, že se – snad kvůli svým jménům Goodluck (Hodně štěstí) a Ebele (Boží přání) – vyskytoval ve správný čas na správném místě.

V roce 1999, kdy byl úředníkem s dobrou pověstí na odboru životního prostředí, ho přátelé z delty postižené ekologickými dopady těžby ropy, uprosili, aby kandidoval na viceguvernéra státu Bayelsa. Svého šéfa, který musel odejít kvůli korupčním obviněním, pak na guvernérském postu nahradil v roce 2005.

V tomto postu si muže bez výraznějších škraloupů a s velkou loajalitou všiml prezidentský favorit Lidově demokratické strany Umaru Yar’Adua. V roce 2007 si ho vybral za svého zástupce především proto, že se od něho neobával podrazu. A také proto, že byl na rozdíl od něho jižan. V pravicové straně, která řídí zemi od návratu demokracie v roce 1999, totiž platí pravidlo, že když je prezidentem muslim, musí mít po boku křesťana (a obráceně).

Obstojný správce

Nepříliš zdatný rétor Jonathan, který v záři reflektorů necítí dobře, byl přesně v duchu ústavy neviditelným. Jenže v květnu 2009 ho fatální nemoc Yar’Aduy náhle postavila do čela Nigérie. Národ si rychle začal zvykat na tmavý klobouk, který je Jonathanovým poznávacím znamením.

V prezidentském postu nebyl žádným inspirativním lídrem, ale ukázal se obstojným správcem. Také se vystříhal diktátorských způsobů, kterým na africkém kontinentě často podléhají i svobodně zvolení politici. Dočasný zákaz mezinárodních zápasů pro fotbalovou reprezentaci po jejím krachu na mistrovství světa 2010 byl v tomto ohledu výjimkou potvrzující pravidlo.

Poté, co dovedl ke konci původní Yar’Aduův mandát, si vůbec poprvé sám řekl o nominaci na důležitý post. Ve straně ji získal navzdory odporu části muslimských kolegů, kteří měli za to, že v čele kandidátky by měl zase být vyznavač Koránu. Volby, které navzdory mnoha nesrovnalostem a zmatkům mezinárodní pozorovatelé označili za nejdemokratičtější v nigerijské historii, především díky jednoznačné podpoře na jihu, s přehledem vyhrál. Zafungovalo využití jeho příběhu.

„Když jsem chodil do školy, neměl jsem boty ani brašnu. Někdy jsem jedl jen jednou denně. Za vzděláním jsem musel chodit kilometry a brodit se přes řeky. Neměl jsem elektřinu, studoval jsem pod lampičkou, ale nikdy jsem nezoufal. Spoluobčané, když jsem to mohl zvládnout já, vy to také dokážete,“ jásal Jonathan po svém triumfu.

Útok džihádistů

Hned Jonathanovu inauguraci přivítala Boko Haram útokem. Ale zatímco se sever Nigérie za jeho vedení propadá do chaosu, na jihu si připisuje body v kolonce mírotvůrce. Před deseti lety totiž všechny západní ambasády varovaly turisty před cestou do oblasti u ústí Nigeru do Atlantiku kvůli hrozbě únosu.

Povstalci, bandité a teroristé tady bojovali proti vládě, která jim nedokázala zajistit žádné příjmy ze všech milionů barelů ropy, jež se pod jejich domovy vytěžila. Poté, co se k vládě dostal jeden z jejich etnika, rebelové výměnou za amnestii složili zbraně a delta Nigeru ze zpráv rychle zmizela.

Platí to však pouze pro souš, pobřeží se naopak změnilo v rejdiště pirátů. Přepadání tankerů, odsávání jejich ropy i únosy posádek se v Guinejském zálivu stalo běžnou záležitostí. Tato oblast je proto pro námořníky mnohem nebezpečnější než vody okolo Somálska, které námořními bandity neblaze proslulo.

Nižší závislost na ropě

Podobně nejednoznačná je Jonathanova vláda i v jiných ohledech. Nigérie výrazně předstihla Jihoafrickou republiku v žebříčku Mezinárodního měnového fondu (MMF) jako největší ekonomika Afriky. Není za tím akcelerace výkonu, ale změna zastaralé statistické metodiky. Tu loni v dubnu nigerijští národohospodáři konečně sjednotili s požadavky Mezinárodního měnového fondu, čímž jejich ekonomika okamžitě vyrostla o 89 procent.

Také hospodářský růst kolísá okolo pěkných pěti procent. Táhnou jej především služby v informatice, mobilních technologiích a kinematografii. Těžba ropy, na které byla Nigérie v uplynulých desetiletích zcela závislá, tvoří už jen 14 procent HDP. Právě v oblasti pohonných hmot se Jonathan pokusil o svou největší ekonomickou reformu. Ropa v Nigérii je extrémně levná a Jonathan chtěl její cenu přiblížit té na trhu, což vyvolalo občanské nepokoje, stávky i velký odpor opozice. Musel však kapitulovat a opět zavést dotace.

Ve shodě s hlasem lidu naopak jednal, když navzdory protestům Západu podepsal zákon přísně trestající homosexuální styk. Připravil plán na rozvoj energetické i železniční sítě, aniž by se však nějak proměnil v realitu. Pokusil se i omezit korupci a rozkrádání veřejných zdrojů, kvůli kterým má Nigérie špatnou pověst i na africké poměry.

Nedoceněný úspěch

Také podle nejnižších odhadů Světové banky za 50 let samostatnosti nigerijští politici ze státního trezoru vysáli 400 miliard dolarů. Jonathan vzal byrokratům jednu příležitost krást z veřejných peněz, když poukazy na hnojiva nyní zemědělci dostávají přímo do svého mobilu SMS. Jenže takový úspěch bledne vedle skandálu, kdy poslanci v roce 2012 přišli na to, že ze státní ropné společnosti zmizelo za jeho působení v čele Nigérie sedm miliard dolarů.

Jonathanovým nedoceněným úspěchem je bleskové zastavení epidemii eboly, kterou loni v červenci do země zanesl v letadle pasažér z Libérie. Tři měsíce poté, co se vražedná nemoc v Lagosu objevila, byla Nigérie Světovou zdravotní organizací prohlášena za zemi bez eboly. Díky včasnému odhalení „pacienta“ a pečlivému monitoringu všech, kdo s ním přišli do styku, nezabil vir obávané tisíce, ale „pouze“ 18 osob.

Jenže Jonathan neumí své zásluhy prodat, čímž dává svému dlouhodobému konkurentovi šanci, aby se poprvé dostal k moci volbami zástupce jiné než Lidově demokratické strany. Bude jím muslim Muhammadu Buhari ze severního státu Katsina, který po vyhraných primárkách kandiduje za levicové uskupení Kongres pokroku pro všechny?

Obvyklá hra

Jonathan se do postů příliš nehrnul, ale jeho vyzyvatel po moci baží. Nejdříve si ji na 20 měsíců urzmul vojenským pučem na Silvestra 1983 a za svobodných poměrů už počtvrté aspiruje na prezidenta. Nabízí občanům tvrdou ruku, kterou si již jednou vyzkoušeli.

V době jeho diktatury museli například úředníci, kteří přišli do práce pozdě, před ostatními za trest skákat jako žába. V některých městech na zastávkách autobusu pořádek při nastupování hlídali vojáci, kteří předbíhání trestali na místě ranou bičem. A třeba studenti za opisování při zkoušce mohli jít do vězení. Buhari během krátké doby tehdy poslal za mříže kvůli údajné korupci 500 osob, aniž by se zdržoval vyšetřováním. Svrhli ho až jeho důstojničtí kolegové, kterým se nelíbilo, že je nepustil k moci.

Taková tvrdost proti úplatkářství i rebelům může mít ohlas i mezi křesťanskými jižany, kteří se bojí, že radikálové svoje povstání přenesou z vyprahlého severu i do dalších částí Nigérie. Naopak Jonathan hraje obvyklou hru, kdy Buhariho líčí jako muslimského fanatika, který je jen odlišnou tváří islamismu, než představuje Boko Haram.

Musí však doufat, že zase zafunguje štěstí ukryté v jeho jménech, protože volby s natolik vyrovnanými šancemi Nigérie ještě nezažila. Třeba by pomohlo jít štěstí naproti a ukázat především sužovaným Nigerijcům ze severu, že se prezident Goodluck Ebele Jonathan o jejich problémy zajímá více než o dění ve vzdálené Evropě.