V kampani před francouzskými prezidentskými volbami jedna z nejčastějších výtek jejich vítězi Emmanuelu Macronovi zněla, že nemá jasný program. Proto do jejího centra dával sebe, svou úspěšnou kariéru a touhu změnit francouzskou politiku, a tím otevřít společnost 21. století. Jeho antisystémová vize spočívala ve změně politické scény – zrušení vlivu dvou hlavních politických stran – Socialistické a Republikánské.
Jmenování 46letého Édouarda Philippa předsedou vlády je jedním z kroků, jenž ukazuje, že Macron nezůstal u předvolebních slibů – jako kandidát podporovaný socialisty a bývalý člen jejich vlády jmenoval do druhého nejdůležitějšího politického postu Francie pravicového politika. Tím zrušil dlouhodobou dělicí čáru mezi levicovými a pravicovými politiky a stanovil nové dělení na pokrokáře a konzervativce.
Premiér Philippe
Philippe se o politiku zajímal již v mládí, vstoupil do Socialistické strany a účastnil se na začátku devadesátých let volební kampaně jejího tehdejšího výkonného předsedy Michela Rocarda (1930–2016), po jeho neúspěchu však odevzdal členskou legitimaci. V roce 2002 mu Alain Juppé navrhl vstup do pravicové Unie pro lidové hnutí (UMP, dnes Republikánská strana), což přijal, a v roce 2007 byl krátkou dobu ministrem životního prostředí v jeho vládě. Philippův vztah k Juppému je pak jeho hlavním přínosem současné vládě.
Nový francouzský premiér Édouard Philippe je od roku 2010 starostou přístavu Le Havre, což se se mu může hodit, protože na tomto městě se ukazuje úpadek francouzské ekonomiky zejména v důsledku odchodu firem do zemí s nižší daňovou zátěží, než má Francie |
François Fillon sice v primárkách Juppého porazil, ale ten zůstává jednou z nejvýraznějších osobností pravice. Jejich hlavní rozdíl spočívá v Juppého pokrokářství a obraně Evropské unie a její politiky. Macron si uvědomuje, že velká část republikánů Juppého linie ho může podporovat, a tím oslabit stranu, která sice neměla kandidáta ve druhém kole prezidentských voleb, ale na rozdíl od fiaska socialistů (sedm procent) získala téměř 20 procent. Obává se totiž, že by dvoukolové parlamentní volby 11. a 18. června mohla vyhrát pravice, čímž by čelil silné opozici.
Philippe je od roku 2010 starostou přístavu Le Havre, což se se mu může hodit, protože na tomto městě se ukazuje úpadek francouzské ekonomiky zejména v důsledku odchodu firem do zemí s nižší daňovou zátěží, než má Francie, přičemž zlepšení ekonomiky je jedním z cílů vlády.
Republikán, socialista, zelený i centrista
Dalším pravicovým politikem ve vládě je ministr hospodářství Bruno Le Maire. Ten kandidoval v republikánských prezidentských primárkách, ale získal pouze 2,4 procenta hlasů, čímž zůstal daleko za očekáváním. Le Maira a Philippa spojuje nejen členství ve stejné straně, ale i absolvovaná škola – École normale administrative (ENA) –, již vystudovali také exprezident François Hollande a Macron, přičemž populisté považují její absolventy za elitu. Oba mají i kladný postoj k Evropské unii a chtějí řešit její problémy, za jejichž příčinu považují nedostatečnou integraci členských států do unijních struktur.
Ministrem spravedlnosti se stal dlouholetý politik François Bayrou, který sice zpočátku Macrona kritizoval, ale následně podpořil, čímž získal podporu centristů, jejichž politika je mu nejbližší. |
Ministerstvo vnitra, jehož šéf je považován za druhého nejdůležitějšího člena vlády, bylo svěřeno Gérardu Collombovi, od roku 1960 příslušníkovi Socialistické strany. Collomb byl 16 let starostou města Lyon a neskrývá příslušnost k zednářské lóži Velký Orient, v níž je od roku 1989. Jeho účast ve vládě ještě více zpochybňuje Macronovo tvrzení, že přijde s novými lidmi – na Collombovi se ukazuje, že počítá s velkou koalicí socialistů a republikánů.
V osobě Nicolase Hulota zašel Macron v levicovém spektru ještě dál – zúčastnil se totiž primárek ve Straně zelených a zaujme křeslo ministra životního prostředí. Tímto výběrem Macron potvrdil, že nezapomíná na ekologický aspekt politiky, který je v poslední době upozaděný zejména vlivem amerického prezidenta Trumpa:
Ministrem spravedlnosti se stal další dlouholetý politik a neúspěšný kandidát na prezidenta v letech 2002, 2007 a 2012 François Bayrou. V roce 2017 dlouho váhal nad svou čtvrtou kandidaturou, ale nakonec ji zavrhl. Zpočátku sice Macrona kritizoval, ale následně podpořil, čímž Macron získal podporu centristů, jejichž politika je mu nejbližší. Bayrou už byl ministrem školství ve vládách Édouarda Balladura a Juppého v letech 1993 až 1997, ale v poslední době se neúčastnil vysoké politiky, a jeho návrat do ní posiluje pochybnosti, že Macron přivede nové tváře.
Stejný počet mužů a žen
Vláda vyhovuje paritním požadavkům – jedenáct mužů a jedenáct žen. Ministryně obrany Sylvie Goulardová je členkou téže strany jako Bayrou a zastupuje ji v Evropském parlamentu. Navíc také absolvovala ENA a má kladný postoj k EU – radila například italskému předsedovi Evropské komise Romanu Prodimu v letech 1999 až 2004 v projektu o budoucnosti Evropy.
Ministryní kultury se stala Françoise Nyssenová, zakladatelka nakladatelství Actes Sud, která může napravit pověst kulturní velmoci Francie |
Jejím předchůdcem byl Jean-Yves Le Drian, matador francouzské politiky, který však ministrem zůstane, a to zahraničí. Pro Macrona to byla celkem logická volba, protože Le Drian patřil k nejlepším a nejpopulárnějším ministrů předchozí vlády. Pochází z Bretaně, které je baštou socialistů, takže jeho jmenování přinese v tomto důležitém regionu Macronovi popularitu.
Ministryní kultury se stala Françoise Nyssenová, zakladatelka nakladatelství Actes Sud. Tento výběr se může Macronovi osvědčit, protože Nyssenová bude řešit problémy například nakladatelů a spisovatelů, kteří dnes patří k nejohroženější skupině francouzské kultury. Navíc se zřejmě bude lišit od předchozí ministryně školství, technokratky Fleur Pellerinové, která vnesla do politické debaty otázku ministrových kompetencí, když v rozhovoru přiznala, že nečte knihy, ale pouze oficiální dokumenty. Nyssenová může napravit pověst kulturní velmoci Francie.
Dalším pravicovým politikem ve vládě je ministr školství Jean-Michel Blanquer, původním povoláním právník, který vyučoval teoretické právo na Sorbonně a na Institutu politických studií v Paříži. Je považovaný za blízkého Juppému, a proto lze od něho očekávat změnu kurzu ve školství. Bude to však mít těžké, protože zejména učitelé jsou ve Francii silně levicoví. Navíc bude muset ještě usilovněji řešit problém takzvaných zón, kde vyšší finanční prostředky ze státního rozpočtu dostávají školy na velkých předměstích.
Konec starého světa
Nová francouzská vláda ukazuje, že se Macron snaží vytvořit nový politický konsensus. Jeho výběr ministrů sice obsahuje celé politické spektrum – od levice přes centristy až po pravici –, ale je selektivní – levicoví ministři nejsou natolik tradičně levicoví, centristé jsou jeho úlitbou za podporu v kampani a pravicoví ministři pocházejí z kruhů blízkých Juppému. Konzervativní pravice byla ignorována a kritikům EU křesla ve vládě upřena.
Otázkou je, jak v červnových parlamentních volbách obstojí nová Macronova strana. Šanci má, protože kdo dnes chce uspět, měl by pochopit, že starý svět skončil. |
Nabízí se otázka, zda Macron tímto výběrem neposílá svým voličům vzkaz, že je schopný se domluvit s každým, a tudíž i rozbít tradiční strany. V polovině června budou ve Francii parlamentní volby a v jejich důsledku bude Macron muset přebudovat svůj kabinet, a proto pravděpodobné mnoho ministrů jimi nezůstane.
Otázkou je, jak v těchto volbách obstojí nová Macronova strana. Šanci má, protože kdo dnes chce uspět, měl by pochopit, že starý svět skončil a Francie vykročila ke světlým zítřkům pod heslem Republika na pochodu.
