Kdyby se v naší zemi udělovalo ocenění za mediálně nejviditelnější resort, získalo by za prosinec 2013 takovou cenu s velkým náskokem ministerstvo zemědělství. V průběhu čtvrt století od listopadu 1989 by ovšem takových cen moc neposbíralo – a podle toho to také vypadá: Nezemědělská veřejnost včetně médií má totiž velmi zkreslenou (pakliže vůbec nějakou) představu, jaké jsou možnosti, priority a proporce finančních a majetkových toků, které spravuje ministerstvo zemědělství.
Prioritou jsou zdroje EU
Typickým příkladem je mýtus o významu církevních restitucí, což má být podle všeobecného přesvědčení hlavní důvod, proč o obsazení postu ministra zemědělství mezi sebou bojovali sociální demokraté s lidovci. Zejména z ekonomického hlediska jsou ovšem církevní restituce marginální – ve všech směrech. Zejména z ekonomického hlediska jsou církevní restituce pro resort zemědělství marginální – ve všech směrech
Vezmeme-li například celkovou plochu lesů v ČR (zhruba 2,6 milionu hektarů) a plochu lesních pozemků, která by měla být církvím vydána, zjistíme, že potenciálně vydávané lesní pozemky tvoří necelých šest procent z plochy lesních porostů v ČR. Objem potenciálně vydávaných zemědělských pozemků pak tvoří dokonce necelé jedno procento z celkové výměry zemědělské půdy v ČR (ta činí 4,2 milionu hektarů). Do třetice každoroční finanční náhrada ve výši přibližně dvou miliard korun tvoří z celkových podpor každoročně směřujících do zemědělství (kolem 50 miliard korun) necelá čtyři procenta a je adekvátní například vybudování asi pěti kilometrů dálnic. Kdokoli, včetně politiků, kdo by považoval kontrolu nad majetkem v řádu jednotek procent z objemu, který kontroluje ministerstvo zemědělství za prioritu, by byl ekonomický kaskadér.
Skutečnou prioritou je něco jiného – správné nastavení podmínek pro využití 250 miliard korun ze zdrojů EU na období příštích sedmi let, tedy do roku 2020. K tomu je však třeba dodat, že přibližně 40 procent této částky tvoří takzvané nárokové dotace – platby na plochu, které jsou politicky neovlivnitelné – platí prostě, že kdokoli hospodaří na půdě, má na tyto prostředky nárok. Zbytek ovšem částečně na národní úrovni ovlivnitelný je, a to zejména ve dvou směrech: nakolik se prosadí podpora intenzivní produkce na úkor krajiny a životního prostředí, a jaké konkrétní komodity budou podporovány více na úkor jiných komodit.
Což jsou ovšem problémy strategických rozhodnutí, jež ale v případě dotčených politických stran a jejich kandidátů na vedení zemědělského resortu nikdo netestuje. Nejspíš proto, že není všeobecné povědomí o tom, na co se ptát, a čeho je případná odpověď signálem. Výsledkem jsou pak spekulace o „pohlídání si“ církevního majetku, „privatizaci lesů“ nebo „podpoře biopaliv“.
Důležitých otázek je víc
Také všemi deklarovaná podpora živočišné produkce má mnoho variant, z nichž většina není správným řešenímGenerální otázkou přitom je, kdo a v jakém objemu, a zdali vůbec, hodlá převádět finanční prostředky z takzvaného prvního pilíře podpor do druhého pilíře, případně naopak. Obávám se však, že kromě zemědělců nikdo neví, o čem to v tomto případě mluvím. Abych nepředjímal případné odpovědi budoucích manažerů, konstatuji pouze, že jde až o 15 procent z objemu evropských dotací (zhruba 35 miliard korun), které mohou mít zásadní vliv jednak na kvalitu krajiny, jednak na podporu strategických (citlivých) komodit, jednak na míru potřebných investic.
Důležitých otázek je ale víc – třeba, zda by měly být zpřísněny, a pokud ano, pak jakým způsobem, zásady Správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC). Nebo jestli chceme zlepšit pozici tuzemských zelinářů a ovocnářů intenzivnější podporou takzvané integrované produkce, či podporou intenzifikačních technologií.
Také všemi deklarovaná podpora živočišné produkce má mnoho variant, z nichž většina není správným řešením. Lakmusovým papírkem je i postoj ke komplexním pozemkovým úpravám: bude tento proces pokračovat intenzivněji než dosud, nebo bude utlumen v zájmu jiných priorit? A jakých? Bohužel, takové otázky nikdo neklade. Díky tomu ale nikdo nezjistí, zdali vedení resortu převezme ten pravý.
Co je klíčové
Správné otázky nikdo neklade. Díky tomu ale nikdo nezjistí, zdali vedení resortu převezme ten pravý.V dosavadních diskusích o kvalifikaci budoucího ministra zemědělství hraje zatím dominantní roli spor o to, kdo je (nebo kdo by mohl být), dostatečně zdatný odborník, čímž se obvykle rozumí reálná znalost složité zemědělské a potravinářské problematiky a její vzájemné provázání.
To je nepochybně značná výhoda, ke strategicky správnému řízení resortu ale nestačí, stejně jako nestačí jakýmkoli titulem „potvrzené“ zemědělské vzdělání. Klíčová je totiž celková vize a především manažerské schopnosti, jež jsou podpořené schopností dohlédnout důsledků přijatých strategických rozhodnutí. O to především jde (nebo by alespoň mělo jít) na ministerstvu zemědělství.
