Před deseti lety jordánský král Abdalláh II. varoval před vlivem „šíitského půlměsíce“ – pásu sil napojených na Írán, který sahá od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři. Dnes však z tohoto území šíří do celého regionu nestabilitu sunnitští radikálové.
Boje mezi sunnitskými rebely na severu Sýrie si podle nejnovějších údajů lidskoprávních organizací vyžádaly za jediný týden na pět set životů. Dva a půl roku po začátku občanské války se tak v Sýrii naplno otvírá druhá fronta – už nejde jen o konflikt mezi režimem Bašára Asada, ale i mezi znepřátelenými frakcemi protivládních povstalců.
Zdá se, že situace na Blízkém východě asi nemůže být nikdy tak špatná, aby nemohla být ještě horšíNeméně dramatické zprávy mezitím přicházejí ze sunnitských oblastí centrálního Iráku, kde vláda čelí dva roky po stažení posledních amerických vojáků bezprecedentní revoltě v oblasti měst Fallúdža a Ramádí. Dění v irácké provincii Anbár i v severní Sýrii má přitom jedno společné – hlavními aktéry jsou sunnitské ozbrojené skupiny, pro zjednodušení často nazývané součástí teroristické sítě al-Káida.
Zdá se proto, že situace na Blízkém východě asi nemůže být nikdy tak špatná, aby nemohla být ještě horší. Doba, kdy jordánský monarcha, osudově závislý na obrovské ekonomické pomoci Spojených států, varoval před rostoucím vlivem íránského režimu, byla z dnešního pohledu pro západní politiky ještě téměř idylická.
Íránci využili mocenského vakua
Bylo to v závěru roku 2004 – druhá intifáda, palestinské povstání proti izraelské okupaci, tentokrát výrazně podbarvená krvavým terorem vůči civilistům židovského státu, pomalu skomírala. Svržený irácký vůdce Saddám Husajn byl už rok v americké věznici a Irák se chystal na první parlamentní volby. Právě s nimi byla slova Abdalláha II. spojená – král při návštěvě USA upozorňoval, že se v Iráku, dosud ovládaném menšinovými sunnitskými elitami, mohou demokratickou cestou dostat k moci šíitské složky svázané s Teheránem.
Není sporu, že scénář, který se téměř beze zbytku vyplnil, byl noční můrou pro Spojené státy i všechny proamerické režimy v regionu„Přišly by nové problémy, které by zdaleka nebyly omezené hranicemi Iráku,“ prohlásil Abdalláh II. „Doufejme, že se to nestane, ale strategičtí plánovači ve světě by si takového rizika měli být vědomi,“ varoval před propojením onoho šíitského půlměsíce od Íránu před Irák a Sýrii až po Libanon, kde už v té době výrazně rostl vliv Teheránem podporovaného hnutím Hizballáh.
Není sporu, že tento scénář, který se téměř beze zbytku vyplnil, byl noční můrou pro samotné Spojené státy i všechny proamerické režimy v regionu. Nové irácké vedení, sestavené především ze šíitských a kurdských politických stran a milicí, jež měly za Saddáma týlové zázemí v sousedním Íránu, museli Američané chtě nechtě podporovat, neboť vzešlo z jejich invaze. Avšak když se před koncem roku 2011 Američané z Iráku stáhli, odešel v nich poslední konkurent Teheránu. „Předali jsme Íráncům celý Irák, a to bez jakéhokoli důvodu,“ vytýkal už v září 2005 Američanům saúdskoarabský ministr zahraničí princ Saúd.
Sunnitský bumerang ve Fallúdže
Když někteří západní politikové v roce 2011 vsadili na až nekritickou podporu syrské opozice, bylo to zčásti motivováno snahou o dodatečné omezení íránského vlivu – vždyť syrský prezident Bašár Asad je pro Teherán nejdůležitějším spojencem v arabském světě, a nadto s Íránci sdílí podobnou šíitskou víru. Jenže šíitský půlměsíc se mezitím začal před očima proměňovat v sunnitský bumerang.
Sekulární a umírněné rebely v Sýrii už dávno vytěsnili sunnitští extremisté, již se netají nenávistí a despektem i k ZápaduSekulární a umírněné rebely v Sýrii už dávno vytěsnili sunnitští extremisté, již se netají nenávistí a despektem nejen k šíitům (které ani nepovažují za muslimy), ale i k Západu.
Povstaleckých skupin jsou v Sýrii desítky, na prominentnosti ale mezi nimi v poslední době získává organizace, která vznikla v Iráku – v době, kdy ho okupovali Američané. Takzvaný Islámský stát v Iráku a Levantě (známý pod anglickou zkratkou ISIL či pod arabským akronymem Dáiš) se hlásí k ideologii al-Káidy a volně se s touto teroristickou internacionálou propojuje i v personální a organizační rovině.
Kdo je dnes terorista?
V severní Sýrii extremisté po bojích s vládními vojáky i s konkurenčními povstalci kontrolují už několik regionů. I z hlediska pozorného západního konzumenta médií se vše utápí ve zmatcích. Tak například, extremistická organizace Džabhat an-Nusra (neboli Fronta an-Nusra, či v překladu z arabštiny Podpůrná fronta) figuruje na americkém seznamu teroristických organizací, sama se v minulosti přihlásila k řadě teroristických útoků a netají se snahou o razantní islamizaci dobytých území, a to i proti vůli místních obyvatel.
V západních médiích přestává být Fronta an-Nusra označována za teroristickou, dostává přívlastek ultrakonzervativníDnes (doslova dnes, neboť za týden může být všechno jinak) však Fronta an-Nusra stojí po boku Západem podporované Svobodné syrské armády a spolu s některými dalšími frakcemi bojuje proti jednotkám ISIL. V západních médiích proto Fronta an-Nusra přestává být označována za teroristickou, dostává přívlastek „ultrakonzervativní“ a mediální roli teroristů přebírají extremisté z ISIL, ačkoli se od lidí z Fronty prakticky neliší. Nemusí samozřejmě nutně jít o nějaký politicky motivovaný úmysl médií. Patrně jde o snahu alespoň ve zkratce čtenářům a divákům charakterizovat vývoj na bojištích, a to pomocí osvědčeného názvosloví.
Nejen novináři, ale také vláda USA musí na novou situaci reagovat. V prosinci Spojené státy zastavily oficiálně přiznané dodávky „nesmrtícího“ vojenského vybavení Svobodné syrské armádě, když její sklad s americkým materiálem vyplenili bojovníci jiné skupiny, Islámské fronty. Dnes však i tato koalice malých milicí patří k rebelům bojujícím proti ISIL, takže Spojené státy podle čtvrtečního vydání New York Times pomoc rebelům už po několika týdnech obnovují. (Týká se to oné přiznané pomoci zastřešované ministerstvem zahraničí, tajný výcvik a vyzbrojování koordinované CIA patrně běží nepřetržitě.)
Američané a Íránci tentokrát „ruku v ruce“
O armádě ISIL je však v posledním týdnu slyšet hlavně v souvislosti s Irákem – Dáiš totiž ovládl velkou část sunnitských měst Fallúdža a Ramádí i dalších oblastí západoirácké provincie Anbár.
Irácká armáda podporovaná provládními sunnitskými milicemi už proti rebelům nasadila těžkou techniku od dělostřelectva a tanků až po letouny a premiér Núrí Málikí upozornil, že operace nekončí. „Premiér vyzývá kmeny a obyvatele Fallúdži, aby z města vytlačili teroristy, a uchránili se tak před rizikem ozbrojených střetů,“ apelovala irácká vláda. Fallúdžané přitom dobře vědí, co život v bombardovaném městě znamená – v roce 2004 se z třísettisícového města snažili i za pomoci fosforových granátů a munice z ochuzeného uranu vypudit sunnitské rebely a teroristy Američané.
Rozmach salafistických radikálů v Iráku je silně provázaný s děním za západní hranicíJak před týdnem zdůraznil v Jeruzalémě ministr zahraničí USA John Kerry, američtí vojáci se k bojům v Iráku nevrátí. Washington už ale Málikímu slíbil spěšné dodávky zbraní, zahrnující i desítky bezpilotních letadel či rakety Hellfire.
Hrozba dobře cvičených a motivovaných sunnitských ozbrojenců dokonce vyústila v paradoxní situaci, kdy Bagdádu nenabízejí zbrojní pomoc pouze Spojené státy, ale také Írán. „Jsme připraveni dodat vojenské vybavení i radu,“ prohlásil druhý muž íránských ozbrojených sil Mohammad Hedžází a stejně jako Kerry popřel úmysl vyslat i vojáky.
Rozmach salafistických radikálů v Iráku je silně provázaný s děním za západní hranicí. Syrská válka je přitom katalyzátorem napětí i v iráckém Kurdistánu – vedení doposud relativně klidného autonomního regionu se obává, že konflikt může aktivizovat i místní náboženské extremisty, zatlačené v posledních deseti letech do ústraní. Krizi v Iráku navíc prohlubuje i počínání šíitského premiéra, který dlouhodobě ignoroval pokojné výhrady sunnitské menšiny a v závěru roku pod sudem prachu pořádně přiložil, když v prosinci nechal bezpečnostní složky srovnat se zemí sunnitský protestní tábor v Ramádí.
Neutichá ani libanonská fronta
Násilí spojené s vyřizováním účtů ze syrské války s Mádžidovým koncem neustalo...Angažmá Teheránu a Hizballáhu na straně Asada i zapojení sunnitů v řadách opozice stále více destabilizuje také Libanon. V listopadu dva sebevražední útočníci odpálili bomby u íránské ambasády v Bejrútu a zabili nejméně 23 lidí. Libanonská bezpečnost koncem roku dopadla Mádžida al-Mádžida, vůdce radikální sunnitské skupiny Brigády Abdalláha Azzáma, která se také hlásí k al-Káidě a převzala odpovědnost i za teror u íránské mise. Al-Mádžid však minulý týden zemřel ve vězení – podle všeho na selhání ledvin, s nimiž měl dlouhodobě závažné problémy.
Násilí spojené s vyřizováním účtů ze syrské války ale s Mádžidovým koncem neustalo. Ještě v prosinci pumový útok zabil prozápadního sunnitského politika a kritika Hizballáhu Muhammada Šataha. Předminulý čtvrtek nálož usmrtila čtyři lidi v bejrútské čtvrti obývané přívrženci Hizballáhu. K útoku se přihlásila – sunnitská organizace Islámský stát v Iráku a Levantě, o níž v těchto dnech slyšíme i z opačné strany „šíitského půlměsíce“ a která dnes vyvolává obavy i u jordánského krále Abdalláha II.
- Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
