Po listopadu 1989 se většina z nás domnívala, že čeští občané jsou, a po 50 letech vlády nacistů a komunistů i navždy budou, citliví na snahy o cenzuru. Na svobodě slova a projevu jsme trvali jako na jedné ze základních svobod – možná důležitější než demokracie. A nebyli jsme první. Už třetí americký prezident Thomas Jefferson (1743–1826) prohlásil, že kdyby si musel vybrat mezi svobodnou vládou a svobodnými médii, dal by přednost jim.
Obávám se však, že odklon od ideálu svobody slova a projevu začíná být u mnoha lidí opět populární – spíše však u postmoderní a multikulturní levice než u libertariánské a konzervativní pravice. Nehodlají sice zatím zakazovat konkrétní názory (možná časem), ale mají sklon považovat za nedotknutelné menšinové skupiny obyvatel, jež jsou podle nich „stigmatizované“, „vyloučené“ či „marginalizované“.
Liberální levice vyžaduje, aby všichni ostatní objevili klady a ctnosti (auto)cenzuryNavíc jakákoli jejich kritika je pro ně přinejmenším nevhodná a neslušná, přinejhorším pak jednoznačně nesprávná až zločinná. Liberální levice čím dál více není ochotná snášet kritiku menšinových skupin, například Romů, gayů, muslimů či lidí tmavší pleti, jež oblibuje, a požaduje, aby nezaznívala nebo nebyla napsaná – prostě aby vůbec nebyla připouštěna v celospolečenské diskusi. Vyžaduje, aby všichni ostatní objevili klady a ctnosti (auto)cenzury. Uvedu tři příklady z nedávné doby.
První případ: Kamil Fila a kritika Sanitky 2
Kamil Fila, redaktor týdeníku Respekt, by si přál, aby si Česká televize nasadila náhubek – (auto)cenzuru. Pobouřila ho totiž „scéna, která už by možná vyžadovala vyjádření někoho z odpovědných míst v ČT, jak vůbec něco takového bylo možné schválit do výroby a do vysílání“. Fila na svém blogu uvedl, že to byla tato scéna v seriálu Sanitka 2 režírovaném Filipem Renčem:
„Za zvuků velmi stereotypní ‚arabské‘ hudby sledujeme, jak v centru Prahy vede muslim v tradičním oděvu svou těhotnou ženu rovněž zahalenou od hlavy až k patě v tradičním oděvu. Žena náhle padá na zem a v tu chvíli chápeme, proč má na sobě oděv světlý – abychom dobře viděli prosakující krev z náhlého potratu.
Kolemjdoucí se snaží zavolat pomoc, ale muslim fanaticky křičí špatnou angličtinou s českým přízvukem ‚Call Iraq embassy‘ (doslova ‚Volejte Irák ambasádu‘) a odmítá, aby ženu ošetřil nemuslim.
Přivolaná záchranka je varována, ‚že je to tam nějaký divoký‘. Doktor Jandera se ovšem nezalekne a nechá fanatika podržet jiným saniťákem, aby nebohé ženě, která upíná smutný pohled a lká ‚Help mí, help míí‘, mohl tedy helfnout.
Iráckého muslima ovšem při pohledu na to, že dr. Jandera vyhrnul jeho ženě šaty nahoru a odhalil jí stehna, posedne takový amok, že zpod hábitu vytáhne dlouhý tenký nůž a bodne s ním Janderu pod žebra. Celou dobu nepřestává hrát stereotypní arabská hudba… a nejsme ušetřeni zpomalených detailů na šílenstvím staženou tvář vražednického muslima.
Buďme si také jistí, že v žádné západní televizi by žádná taková scéna už naštěstí neprošla. A není to proto, že my v Česku jsme prozíravější a nedáme se opít rohlíkem politické korektnosti. Je to proto, že jsme větší burani a pořád patříme méně do civilizovaného západního světa.“
Nevím, zda by „v žádné západní televizi“ taková scéna neprošla. A pokud by neprošla, pak jsou na tom svoboda slova a projevu i umělecká svoboda v těchto západních televizích velice bídně, a tudíž žádný vzor k následování ani pro nás, ani pro nikoho jiného. Chtěl bych se však zeptat:
- Je tato Renčova scéna v Sanitce 2 naprosto nerealistická?
- Víme úplně jistě, že nikdy, nikdy, nikdy, prostě nikdy a za žádných okolností, nemůže bílý muž zachraňovat (a zachránit) hnědou ženu před hnědým mužem?
- Je někdo ochotný na to přísahat a odpřísáhnout to?
Pokud není, pak tato scéna je zcela legitimním tématem a námětem pro svobodu slova, projevu i pro uměleckou svobodu, a Fila by měl přestat hyperventilovat a volat po (auto)cenzuře.
Zákaz upalování vdov
Tato scéna je však nejen zcela realistická, ale už i nastala. Mnohokrát v dějinách se stalo, že bílí muži zachraňovali hnědé ženy před hnědými muži. Například když byl sir Charles Napier v letech 1843 až 1847 guvernérem Jejího Veličenstva v Indii, zakázal v ní tehdejší hinduistický zvyk satí – upalování vdov za živa společně s ostatky jejich zesnulých manželů, a to z křesťanských a liberálních důvodů.
Mnohokrát v dějinách se stalo, že bílí muži zachraňovali hnědé ženy před hnědými mužiPoté, co Napiera navštívila delegace hinduistických maháradžů a fakírů, aby mu sdělila, že tuto praxi zakázat nemůže, protože to je jejich zvyk, odpověděl jim, že v jeho zemi – Anglii – je zvykem pověsit ty, kdo upalují vdovy. Ať si tedy maháradžové a fakíři postaví své hranice, ale on vedle nich postaví své šibenice. A pokud na těchto hranicích dle svého zvyku upálí vdovy, on zase dle svého zvyku na šibenicích pověsí je!
Bylo to imperialistické? Bylo to kolonialistické? Bylo to projevem západní nadřazenosti a arogance? A bylo to správné, mravně správné? Ano, to vše to bylo.
Různé historické příklady
Není tedy nic divného ani nezvyklého na tom, když bílí muži zachraňují hnědé ženy před hnědými muži. V historii se to stalo už mnohokrát. A jen pro úplnost, v historii se také mnohokrát stalo, že černí muži zachraňovali bílé ženy před bílými muži – například američtí černošští vojáci během druhé světové války zachránili spoustu bílých žen před bílými muži z SS a gestapa – jejich osvobozením z koncentračních táborů.
Ti z nás, kteří každého člověka vnímají a posuzují individuálně na základě jeho vlastností a schopností, nikoli příslušnosti k nějakému „stádečku“, například rasově definovanému, nepovažují za nic špatného, zachrání-li v uměleckém díle bílý muž hnědou ženu před hnědým mužem, černý muž bílou ženu před bílým mužem, žlutá žena oranžového muže před mužem fialovým nebo růžová žena smaragdovou ženu před… atd., ad nauseam. Už jste to asi pochopili.
V historii se také mnohokrát stalo, že černí muži zachraňovali bílé ženy před bílými mužiHodně špatné však je, když někdo na základě své obsese rasovou otázkou, v níž člověka nevnímá primárně jako člověka, ale příslušníka určité rasy, vyzývá k cenzuře a omezení svobody slova a projevu i svobody umělecké, tvůrčí. To je nepřípustné. Měl by se zklidnit, oprostit od své rasové obsese a přestat volat po omezení svobody projevu druhých.
Druhý případ: Rasismus Tomáše Profanta
Bdělost, ostražitost a snaživost, s níž Kamil Fila vyhledává, odhaluje a odsuzuje rasismus, náležitě ocenil Tomáš Profant (kromě jiného pracovník Ústavu mezinárodních vztahů):
„Ťažko možno s opisom danej scény nesúhlasiť. Režisér skutočne zapadol do orientalistickej logiky zobrazovania inej kultúry. Moslim je tu ukázaný ako divoch a žena ako obeť. Na scénu prichádza biely záchranca, plne v súlade s logikou pregnantne vyjadrenou Gayatri Spivak: ‚Bieli muži zachraňujú hnedé ženy od hnedých mužov.‘
Potiaľto možno len obdivovať schopnosť Kamila Filu na malom priestore tak presne sformulovať postkoloniálnu kritiku analyzovanej scény.“
Vzápětí však Profant obviní Filu ze stejného „zločinu“, z nějž Fila obviňuje Sanitku 2 i Filipa Renče – z rasismu. Což je překvapivý a nečekaný kontrapunkt – nečekaný zřejmě především pro Filu:
„Avšak ďalej tento publicista pokračuje nasledovne: ‚Buďme si také jistí, že v žádné západní televizi by žádná taková scéna už naštěstí neprošla. A není to proto, že my v Česku jsme prozíravější a nedáme se opít rohlíkem politické korektnosti. Je to proto, že jsme větší burani a pořád patříme méně do civilizovaného západního světa.‘
Odmietnutie etnocentrickej logiky, ktorá je základom myšlienky civilizovanosti, je v druhom kroku negované jej potvrdením. Zatiaľ čo vyobrazenie moslimov ako divochov utláčajúcich svoje ženy je problematické, vyobrazenie Čechov a Češiek ako necivilizovaných buranov, ktorí nepatria do civilizovaného západného sveta, je zrazu v poriadku.
Tieto dve odlišné prirovnania však sledujú ten istý myšlienkový postup, akurát v jednom prípade stojí na jednej strane divoch a na druhej biely civilizovaný muž, lekár, a v druhom prípade sa na jednej strane nachádza rasistický, ‚takmer západný‘ národ a na druhej vyspelá západná civilizácia… Samotná možnosť porovnávať civilizácie a vytvárať medzi nimi rebríčky je problematická a najčastejšie vychádza z univerzalizácie vývoja Západu.“
Tomáš Profant považuje Kamila Filu za rasistu, protože si dovolil tvrdit, že Češi jsou rasističtější než například FrancouziProfant považuje Filu za rasistu, protože si dovolil tvrdit, že Češi jsou rasističtější než například Francouzi. Podle něho (rozumím-li mu správně) je každá kultura, společnost, národ, civilizace svébytná, a proto jsou nesouměřitelné – na základě kritérii jedné je nesprávné posuzovat druhou či jiné. A kdo to činí, je, ehm, rasista – jak jinak! Profant se zřejmě domnívá, že o žádném etnokulturním kolektivním subjektu nemůže člověk nic kritického říct ani napsat, nemá-li být nařčen z rasismu.
Nejrasističtější názor a postoj
Mám však pro Profanta překvapení. Tento jeho názor a postoj jsou vůbec nejrasističtější! Opakuji: je to nejradikálnější rasistický názor. Rozbíjí totiž jednotu lidského rodu a elementární rovnost lidí, jednotlivých lidských bytostí. Z tohoto názoru totiž vyplývá, že je důležitější, ke které skupině – národní, rasové, kulturní, civilizační – člověk patří (to, co lidi odlišuje), než že jím prostě je, že všichni lidé jsou lidmi.
Podle Profanta jsou lidé v různých kulturách něco jaké různé živočišné druhy, na něž nelze vztáhnout stejná hodnotící kritéria. Použít tatáž morální kritéria na lvy a gazely je stejně nesprávné jako použít stejná morální kritéria – tedy i odsudky za selhání – například na Čechy a Francouze či bílé a hnědé. Jsou to prý svébytné, a proto nesouměřitelné kultury.
Profantovi uniká, že lidé na rozdíl od zvířat mají nejen pudy, ale i rozum a svobodnou vůli. Má-li lev hlad, sežere gazelu, protože nemůže jinak. Člověk – bílý, hnědý či černý – však vždy má možnost a svobodu druhého nezabít, či nebýt rasistou. Navíc si Profant zřejmě neuvědomuje, že běloši a černoši patří ontologicky do stejného druhu lidí, zatímco lvi a gazely do odlišných.
Je to přesně naopak, než tvrdí Profant. Nikoli „samotná možnosť porovnávať civilizácie a vytvárať medzi nimi rebríčky je problematická“, ale právě schopnost soudit, posuzovat správnost a špatnost jednání, skutků, činů jednotlivých lidí i jejich kolektivních entit tvoří základ civilizovanosti. Barbar nerozlišuje mezi dobrem a zlem, špatným a správným, šlechetným a hanebným, ani je neposuzuje, nesoudí, civilizovaný člověk to však činí. Na základě jakých kritérií? „Eurocentrických“? Nikoli.
Absolutní morální pravda a právo
Činí to na základě objektivního přirozeného a absolutního morálního zákona, který není západní, východní, severní ani jižní, ale lidský, a daný racionálně zvolenou přirozeností. I kdyby existovalo jen jedno přirozené právo, přičemž jich je mnohem více, dle něhož je vždy, za všech okolností, všude, ve všech dobách a kulturách, nesprávné a špatné úmyslně, záměrně, zabít (či nechat zabít) nevinného člověka, pak máme absolutní, objektivní univerzální kritérium pro dobro a zlo, správnost a špatnost, morálku a práva – objektivní a absolutní morální pravdu a právo.
Podle univerzálního kritéria pro hodnoty člověka a jeho svobody je a má být západní civilizace úspěšnějšíA na jejich základě možnost – dokonce nejen oprávnění, ale i morální povinnost – hodnotit skutky a činy i jednotlivce, kultury a civilizace jako lepší a horší, správnější a špatnější a vyšší a nižší. A to podle toho, nakolik této pravdě a tomuto právu dostávají, anebo je záměrně porušují. Proč je pro Profanta a ostatní postmodernisty (pomo) a multikulturalisty (multikulti) tento koncept univerzální morální pravdy a rovnosti jednotlivců, nikoli civilizací, nepřekonatelným problémem?
Západní civilizace – až do poloviny šedesátých let 20. století, kdy ji ovládla potratová mentalita – tento koncept nahlédla, nikoli však vždy dodržovala, první a ve větší míře než ostatní civilizace. A dle tohoto univerzálního kritéria pro hodnoty člověka a jeho svobody je a má být západní civilizace úspěšnější – více si váží člověka a jeho svobody.
To je však pro Profanta a ostatní pomo a multikulti neodpustitelné! Proto musejí volat „rasismus!“, zakazovat mravní soudy o dobru a zlu (kromě dogmatického tvrzení, že jediným zlem, a to absolutním, je „rasismus“ a z něj vyplývající „diskriminace“) a požadovat cenzuru všeho, v čem je na tom západní, bílý heterosexuální muž ve srovnání s jeho alternativami relativně lépe.
Třetí případ: Reality show s rodinou Robertsonových
Snad se shodneme, že pestrá a různorodá společnost je zajímavější, a tudíž bohatší než monotónní, jednobarevná a uniformní. Ta, v níž lidé mají různé názory, je zajímavější a bohatší než s jediným názorem. Skutečně? Jak jsou na tom v tomto ohledu pomo a multikulti?
Společnost s jediným názorem na homosexualitu, například silně homofilním, je méně zajímavá a bohatá než pluralitní, pestrobarevná – chce se mi říct „duhově“ pestrobarevná. Je různorodá a bohatá v tom smyslu, že v ní existuje mnoho názorů na homosexualitu – od silně a slabě homofilních, přes homoneutrální až po slabě a silně homofobní.
Společnost s jediným názorem na homosexualitu, například silně homofilním, je méně zajímavá a bohatá než pluralitní, pestrobarevnáJe tato pluralitní, názorově pestrá, různorodá společnost hodnotnější než ta s jediným uniformním, silně homofilním názorem? Podle pomo a multikulti stoupenců „různorodosti“ – ve skutečnosti ve všem kromě jiných názorů, než jsou ty jejich – nikoli.
Americký skandál
USA před Vánocemi a během nich žily „skandálem“, jenž se týkal velice populární „reality show“ s rodinou Robertsonových ze severozápadní Louisiany – z amerického Jihu –, která se živí lovem kachen. Vyrábí vábničky, jimiž je přivolává a pak střílí. Členové rodiny jsou hodní, muži vousatí, střílejí a konzumují veverky, oblibují zbraně a džípy, a navíc protestantští, bibličtí křesťané. Patriarcha rodiny Phil Robertson poskytl pánskému metrosexuálnímu časopisu Gentlemen’s Quarterly rozhovor, v němž mimo jiné řekl:
„Mně jako muži se zdá vagina více žádoucí než mužský řitní otvor. To jsem já. Prostě si myslím, že žena může nabídnout více. Hřích není logický. A je jím homosexuální chování, sex se zvířaty, manželská nevěra a promiskuita.
Smilníci, modláři, mužští prostituti, homosexuální hříšníci, lakomí, opilci, pomlouvající ani podvodníci nezdědí království Nebeské. Nikdy, nikdy však nesuďme, kdo půjde do Nebe a kdo do Pekla. To je práce Všemohoucího. My je všechny milujeme, říkáme jim o dobré zvěsti (evangeliu – pozn. red.) Ježíše – homosexuálům, opilcům i teroristům. Ať si je Bůh roztřídí později.“
Málokdo by stejně jako Phil Robertson formuloval a popsal, do kterých tělesných otvorů či dutin lze při sexu vsunout penis. Vše však řekl za sebe – jako svůj názor, s nímž můžeme, či nemusíme (ne)souhlasit. Tato velice jednoduchá slova přitom vyjadřují odvěkou křesťanskou nauku: „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka.“
Jedna nula pro Phila Robertsona
Phil Robertson nestigmatizoval primárně či výhradně homosexuály, naopak přesně a správně podle Bible označil homosexuální styk za hřích, ale jen za jeden z mnoha možných, aniž by stanovoval jejich závažnost. A konstatoval, že Bůh může každý hřích, i sebezávažnější, odpustit a prominut, pokud se z něj vyznáme a litujeme jej.
Málokdo by stejně jako Phil Robertson formuloval a popsal, do kterých tělesných otvorů či dutin lze při sexu vsunout penisPatriarcha rodiny řekl jen to, co si myslí a také otevřeně říká například papež František, všichni jeho předchůdci, většina protestantských pastorů či bezpočet rabínů. Navzdory tomu americký spolek Gay & Lesbian Alliance Against Defamation (Spolek gayů a leseb proti hanobení, GLAAD) odstartoval proti němu pomlouvačnou kampaň a televizní stanice, jež „reality show“ vysílá, z ní Phila Robertsona na čas „za trest” vyloučila. Vyplývá z toho, že od této chvíle mají – a musejí – všechny světové televizní stanice odstranit ze svého vysílání i papeže Františka?
Spolek GLAAD však tuto svou kampaň neměl spustit, neboť mu okamžitě způsobila obrovský PR problém. V USA se totiž zvedla lidová reakce na podporu Phila Robertson. A televizní stanice, jež „reality show“ uvádí, oznámila, že od Nového roku v ní Robertson bude opět vystupovat.
Z uvedeného vyplývá, že Phil Robertson a stoupenci svobody projevu ve sporu se spolkem GLAAD a novými cenzory zatím vítězí jedna nula. Patriarcha rodiny totiž neřekl nic nehorázného – jen svůj morální názor, na který má plné právo.
Zdvořilost, slušnost a tolerance
Žijeme v pluralitní společnosti, v níž existují různé názory včetně politických, morálních a náboženských. Zásadní podmínkou, na které se musíme shodnout, abychom mohli koexistovat, neboli společenského míru a smíru, pak je, že ve věcech, v nichž spolu nesouhlasíme, budeme tento svůj vzájemný nesouhlas projevovat slušně, tolerantně a zdvořile.
Zdvořile se dohodněme, že pokud spolu nebudeme v konkrétních případech souhlasit, budeme to činit slušně a tolerantněNelze očekávat, že všichni budeme mít stejný (morální) názor. Proto se zdvořile dohodněme, že pokud spolu nebudeme v konkrétních případech souhlasit, budeme to činit slušně a tolerantně. Zdvořilé, slušné a tolerantní však není, snažíme-li se názor, s nímž nesouhlasíme, mermomocí vykázat z veřejného prostoru. A těmi, kdo se o to pokoušejí – v případě Phila Robertsona ti, kdo ho haní za naprosto legitimní názory a chtějí ho vykázat z veřejného prostoru –, by se mělo ve slušné společnosti opovrhat.
Jsou to totiž nově nastupující cenzoři, kteří jsou k cenzuře více než ochotní, a tudíž hrozba pro všechny. Tito lidé jsou netolerantními této doby, nikoli jako je Phil Robertson, neboť jiný názor než jejich u nich vyvolává hysterii, vyzývání k cenzuře a vykazování z veřejného prostoru. Měli by se stydět.
(Mimochodem, proč by lidé, jako je rodina Robertsonových, nemohli mít, byť umírněné homofobní názory? Kdo jiný má na ně právo, když ani oni nikoliv? Chtějí snad jejich cenzoři zcela odstranit identitu takových lidí? Nebyla by to pak kulturní genocida?)
Jasné sdělení
Lidé mají různé nejen názory, ale i estetické preference. Vidí-li někdo dva muže, jak se líbají, chce se mu zvracet, jinému nikoli. Jsou lidé, jimž mazlení dvou žen nevadí, existují však i takoví, jež pohoršuje. Jsme prostě různí. Proto bychom se měli dohodnout na vzájemné toleranci a právu na soukromí dospělých starších 18 let – mohou si dělat ve svých ložnicích, na čem se dobrovolně shodnou, pokud je nevidí děti a neplaší to koně.
Lidé mají různé nejen názory, ale i estetické preferenceTolerance však neznamená souhlasit ani považovat za „normální“ to, co pro mnohé takovým chováním není. Například proto, že jsou přesvědčeni, že muž nemá penetrovat muže, ale z ontologického hlediska ženu. To by však už byla diskuse o lidské přirozenosti.
Pro tuto chvíli zůstaňme u toho, u čeho jsme začali – u obhajoby svobody slova a projevu i jasného sdělení novým potenciálním či nastupujícím cenzorům, kteří jsou více než ochotní k cenzuře: Hanba vám!
