Zdravý rozum slovenského voliče to nemůže skousnout. Jeho země disponuje v ekonomické výkonnosti, příjmech a sociálních jistotách zlomkovými hodnotami oproti prohnilému, rozhazovačnému a permanentně lhoucímu Řecku. Slovensko by nemělo, a nemuselo být vydíráno něčím tak vágním jako slovem solidarita - Evropskou unií znásilněným, nemělo by poskytovat Řecku a ostatním PIIGS následně polovinu svého národního důchodu.
Nemusí se stydět Slovák, Slovinec, Nizozemec ani Fin, že nechce do nesmyslné spalovny hodnot ve Středomoří dát svoji pracně vydělanou hotovost. Je naopak hanbou takzvaných Evropanů z EMU, že takto vydírají nebankrotující a vydělávající státy frázemi a přímými i podprahovými výhrůžkami.
Hlasování slovenského paramentu minulé úterý a čtvrtek bylo klasikou ukázkou neférových metod nátlaku a manipulace ze strany EU. Něco cukru, něco biče. Když to nepůjde s liberály, tak něco kuloárně slíbíme socialistům Ještě to pojistíme politickou spojkou zhrzeného, ale stále doufajícího politika Dzurindy. A divadlo o „osudu“ evropské integrace a půl bilionu dodatečných euro pro EFSF bude viset na vlásku. Jak dramatické.
Slovenský odpor
Předseda slovenského parlamentu Richard Sulík si zažil svých dvacet minut slávy zdánlivě evropského rozměru. Sobě si mohl připadat jako rek Achilleus, mnohým připadal jako chudák Sysifos odsouzený bohy k neúspěchu. Ve skutečnosti připomíná Hérostrata. Artemidin (Radičové) chrám liberální koalice podpálil, ale do dějin vstoupí jako naiva.
Slovensko doplatilo na svoji uspěchanost a potřebu dokazovat prestiž Evropě a také Čechům
Slovensko doplatilo na svoji uspěchanost a potřebu dokazovat prestiž nechápající a neznající Evropě a také svým dřívějším „federálním bratrům“ Čechům. To nemá žádnu váhu proti podtržení reálných slovenských ekonomických zájmů uspěchaným a nepřipraveným přijetím eura. Členové OECD – a to je elitní klub – z velké části euro nemají a existují s vyrovnaným sebevědomím. Ze zhruba 200 členských zemí OSN je 17 členů eurozóny zlomkem světa.
Nutno přiznat, že Slováci mají dlouholeté zkušenosti s členstvím ve federacích (včetně československé) a ještě nikdy nepřistoupili na to, že by jejich přínosy z federace byly nižší nežli jejich příspěvky. Premiérka Iveta Radičová již loni při tlaku na bilaterální zapůjčení-darování kapitálu Řecku sdělila EU, že „nic“. A také se nic nestalo. Hbitě spočítané dodatečné krvavé příspěvky chudého Slovenska na navýšení EFSF ještě neodešly. A ekvilibristická diskusní finta se jistě najde, aby neodešly v zásadní výši nikdy.
Mezinárodní měnový fond (MMF), který jistě zná světový měnový sytém nejlépe, náhle natvrdo Evropské unii sděluje: Žádné peníze na Evropskou měnovou unii nepůjdou. Na sobotním zasedání skupiny G20 totiž neprošel návrh na zdvojnásobení jmění MMF injekcí dalších 360 miliard amerických dolarů. A tak si bude muset eurzóna svoji spálenou eurokaši vyškrábat z kotle sama. Zejména proti pak byli zástupci USA a Kanady – nemají totiž tolik štěstí, že by byli členy eurozóny. Z titulu používání zdravého rozumu zcela vystačí se zónou typu NAFTA podobnou nebožce EHS. Na stejném jednání doporučila G20 Evropské unii hledět si před odloženým listopadovým summitem více zdraví dosud fungujících bank eurozóny.
Naprostý český alibismus
U nás v Česku však není třeba se nadýmat pýchou, jací jsme to prozíravci, že členy „Evropské dluhové a transferové unie“ ( citováno z Petra Nečase) jsme se nestali a náš vládní a parlamentní stroj se nemusí vystavovat pozornosti na téma, jaké zásadní postoje zaujme. Totiž prozatím nemusí. Nejsme členy jen proto, že neplníme kritéria.
Není to z vůle našich politiků. Když se mohli vyhnout povinnosti členy Evropské měnové unie se stát, naši ústavní činitelé všech druhů neudělali nic. Neudělali nic v průběhu přístupových jednání, při přístupu samém ani při zabetonování Lisabonské smlouvy. Nic kromě postranních seminárních a konferenčních a mediálních brblání.
Celé jednání vyjednávacího týmu ČR včetně jeho vedoucího vyjednavače Pavla Teličky nepřineslo nikdy požadavek vyhnout se stejně jako Briti a někteří Skandinávci účasti ve fundamentu EMU, v té době již odborníky analyzovaném jako k přežití nevhodném. Nic takového ani náznakem. Vedoucí „mouřenín“ splnil povinnosti, dostal na chvíli eurokomisařství (s tímto pro-euroměnovým podmíněním).
V rozhodné chvíli to byla vláda Vladimíra Špidly, která ani nepípla, aby se vyhnula nastražené propasti euroměny
V rozhodné chvíli to byla vláda Vladimíra Špidly, která ani nepípla, aby se vyhnula nastražené propasti euroměny. S popěvky o „Babetě, co šla do světa“ na podiu na Hradčanském náměstí předložila národu jako garant řádně ověřené výhodnosti dojednaných podmínek věc k referendu. Vladimír Špidla spolu s prezidentem Václavem Klausem s úsměvy a šampaňským podepsali přistoupení k EU včetně budoucího přistoupení k euru v Aténách 16. dubna 2003. Vladimír Špidla pak stejně jako předchozí „mouřenín“ dostal po krachu svého premiérování prebendové lukrativní křeslo eurokomisaře jako kompenzaci.
Svůj podíl na tom, že veřejnost nedostala jednoznačné podklady pro rozhodování v referendu, má i Česká národní banka – plná měnových odborníků jmenovaných průběžně oběma českými prezidenty. Na svých důvěrných zasedáních i na veřejných seminárních a propagačních vystoupeních vypouštěli to klasické české „ani ano, ani ne, ale na naše slova dojde“.
Aby byl alibismus českých ústavních činitelů lépe podepřen, zřídili si k tomu v listopadu 2005 poradní komisi: Národní koordinační skupinu – ta je centrálním koordinačním a řídícím orgánem pro technické aspekty příprav na zavedení eura. Má charakter meziresortní expertní skupiny, v níž jsou zastoupeni představitelé významných státních institucí na vysoké úrovni: národní koordinátor pro zavedení eura, člen bankovní rady České národní banky, náměstek ministra průmyslu a obchodu, náměstek ministra zahraničních věcí, náměstek ministra spravedlnosti, náměstek ministra vnitra a náměstek místopředsedy vlády pro evropské záležitosti. Trafiku šéfa dostal nakonec doc. ing. Oldřich Dědek, CSc. absolvent Vysoké školy ekonomické a nesčetných zahraničních stáží a odborně vzdělávacích pobytů. Bývalý viceguvernér ČNB – tedy absolutní odborník.
Ani „světoznámý“, dvakrát vzniklý NERV nic jednoznačného svým zřizovatelům v tomto směru neposkytl. K dobru české vládě jde alespoň její březnová vzpoura na summitu EU proti Paktu pro euro. Medaili za odvahu by měli dostat jak premiér Petr Nečas, tak ministr financí Miroslav Kalousek.
J’accuse
Fakt, že Česká republika dnes ke svému štěstí zůstává mimo eurozónu, nevyplývá z nějakého systematického a věděním podloženého úsilí
Celkově však lze úsilí českých státních a ústavních reprezentací ve vymezování se vůči dlouhodobě známým a nereformovatelným fatální chybám euroměny hodnotit jako žádné. „Díky za každé další ráno.“ Fakt, že Česká republika dnes ke svému štěstí zůstává mimo eurozónu a její bezprostřední trápení (dlouhodobému se stejně nevyhneme), nevyplývá z nějakého systematického a věděním podloženého úsilí. Dá se nazvat jenom prostou „klikou opilcovou“. Nešlápli jsme zrovna do odkrytého kanálu jen proto, že těsně předtím tam někdo náhodou přišoupl víko.
Občanu nezbývá než připomenout si známé vyjádření Émila Zoly z roku 1898: „J’accuse.“ Obviňuji pro nečinnost, nezodpovědnost, nerozhodnost a alibismus. Všechny ty výše jmenované. Dnes nejde o nespravedlivé odstranění poctivého důstojníka Alfreda Dreyfuse na galeje. Jde o totální zanedbání lídrovství ve věci tak zásadní, jako je zodpovědné vedení české ekonomiky a společnosti v katastrofálních dobách světové hospodářské krize.
Mít pravomoce znamená také podle svého vědomí, svědomí a odborných znalostí povinnost rozhodnout – za národ, který mě demokraticky delegoval. To se to dnes kritizuje třeba prezident Beneš, že svého času Gottwaldovi vyhověl a neodstoupil. Dnes je stejně dramatická doba!
