William P. (Bill) Clark, který zemřel 10. srpna v nedožitých 82 letech, byl jedním z nejvíce nedoceněných, leč nejvýznamnějších hrdinů studené války. V klíčovém období 1982 až 1983, kdy Rada národní bezpečnosti pod jeho vedením připravila strategii pro americké vítězství ve studené válce a pro porážku Sovětského svazu (SSSR), byl poradcem tehdejšího republikánského prezidenta Ronalda Reagana pro otázky národní bezpečnosti.
Clark patřil k původnímu Reaganovu týmu, kdy byl Reagan ve druhé polovině šedesátých a v první polovině sedmdesátých let 20. století guvernérem Kalifornie – stejně jako pozdější Reaganův ministr obrany Caspar Weinberger či ministr spravedlnosti Edwin Meese. Poté Clark v sedmdesátých letech působil jako soudce Nejvyššího soudu Kalifornie a v roce 1981 přijel s Reaganem do Washingtonu.
Nejdříve byl Clark náměstkem ministra zahraniční (měl na ministerstvu zastupovat, jak Reagan žertoval, zájmy USA, neboť profesionální zaměstnanci zastupují zájmy zemí a regionů, v jejichž oddělení slouží). Následně byl již zmíněným poradcem pro otázky národní bezpečnosti.
Po zbytek Reaganova prvního prezidentského období do února 1985 byl Clark ministrem vnitra. Ten nemá v USA na starosti policii jako u nás (to má v USA ministerstvo spravedlnosti), ale správu federálně vlastněných území (analogií tohoto ministerstva je v České republice ministerstvo životního prostředí. Pak se Clark vrátil do Kalifornie na svůj ranč.
Možná jediný přítel
Ronald Reagan vždy působil přátelsky, optimisticky, ale přitom byl velmi rezervovaný – nikoho kromě manželky Nancy si nechtěl pustit blíž k sobě. Skutečné přátele neměl, možná s jedinou výjimkou, jíž byl Bill Clark. Ze svých známých právě s ním měl Reagan nejdůvěrnější vztah a Clark byl nejblíže tomu, co by bylo možné nazvat přítel.
Ronald Reagan skutečné přátele neměl. Možná s jedinou výjimkou, jíž byl Bill Clark.
Clark patřil ke skupině katolíků, jako byl Reaganův první poradce pro otázky národní bezpečnosti Richard Allen nebo šéf CIA William Casey, jejichž světový názor se formoval v době, kdy katolická církev byla v USA solidní antikomunistickou institucí.
(Ve čtyřicátých a padesátých letech se žertovalo, že hochy z prestižních protestantských univerzit Harvard a Yale, výkvět amerických WASPs – bílých anglosaských protestantů, kteří pracovali na ministerstvu zahraničí a dalších prestižních ministerstvech – vyšetřovali, zda nejsou kryptokomunisté a zrádcové právě hoši z katolických univerzit Georgetown a Fordham, kteří pracovali v FBI.)
Není proto divu, že lidé jako Allen, Casey a Clark nepřijeli do Washingtonu proto, aby USA se Sovětským svazem koexistovaly, nýbrž aby jej zničily.
Rozhodovací direktivy
Clark během svého působení v Radě národní bezpečnosti od ledna 1982 do října 1983 do ní přivedl tým mladých odhodlaných lidí, kteří pod jeho vedením zformulovali strategii porážky SSSR a amerického vítězství ve studené válce. Tuto strategii pak Reagan schválil a podepsal ve formě National Security Decision Directives (Rozhodovacích direktiv pro oblast národní bezpečnosti, NSDD), z nichž nejdůležitější byly:
- NSDD-24 o embargu na dostavbu sovětského plynovodu do západní Evropy a omezení přívodu deviz Sovětům;
- NSDD-32 o odvrácení sovětského expanzionismu a podpoře demokratických změn ve východním bloku;
- NSDD-54 o dlouhodobém americkém cíli ve východní Evropě – její opětovné integraci do evropského společenství národů;
- NSDD-66, jež autorizovala komplexní ekonomickou válku proti SSSR;
- a především NSDD-75 z ledna 1983, jež byla strategickým plánem vyhrát studenou válku. Shrnovala předchozí direktivy a autorizovala ideologickou a politickou válku proti SSSR s cílem změny sovětského režimu a byla odtajněna v roce 1995.
Součásti direktivy NSDD-75
Politika USA vůči Sovětskému svazu bude sestávat ze tří prvků
- vnější odpor proti sovětskému imperialismu;
- vnitřní tlak na SSSR s cílem oslabit zdroje sovětského imperialismu;
- a jednání směřující na základě přísné reciprocity k odstranění existujících rozporů.
Konkrétní americké úkoly
- Zastavit a časem zvrátit sovětský expanzionismus účinnou a vytrvalou soutěží se Sovětským svazem ve všech mezinárodních oblastech – zejména v otázce celkové vojenské rovnováhy a v zeměpisných regionech přednostního zájmu USA. To zůstane ústředním bodem americké politiky vůči SSSR.
- Podporovat – v úzkých mezích, které máme k dispozici – proces změn v Sovětském svazu k více pluralitnímu politickému a hospodářskému systému, v němž je moc privilegované vládnoucí elity postupně omezována. USA si uvědomují, že sovětská agresivita má hluboké kořeny ve vnitřním uspořádání, a tudíž by se ve vztazích se SSSR mělo brát v úvahu, zda pomáhají či nepomáhají upevňovat tento systém a jeho potenciál k provádění agrese…
Při uplatňování této trojí strategie musejí USA dát Moskvě jasně najevo, že nepřijatelné chování bude mít za následek náklady, jež převáží jakékoli zisky…
Vojenská strategie
- Spojené státy americké musejí modernizovat své vojenské síly – jaderné i konvenční –, aby sovětští vůdci pochopili, že jsou rozhodnuty nikdy nepřipustit, aby byly odsunuty na druhé místo, ani zhoršení svého vojenského postavení. Sovětské kalkulace možných následků války musejí za jakýchkoliv podmínek vždy dospět k výsledkům pro SSSR natolik nepříznivým, aby pro sovětské vůdce nevznikla žádná motivace k zahájení útoku…
- V Evropě musejí být sověti konfrontováni s nově posíleným NATO. Na Dálném východě musíme zajistit, aby se Sověti v případě globální války nemohli spoléhat na zajištěný bok. Americké vojenské síly musejí být na celém světě natolik silné a flexibilní, aby ovlivnily sovětské kalkulace pro široký okruh případných událostí…
Hospodářská politika
- Politika USA v oblasti hospodářských vztahů se SSSR musí sloužit jak hospodářským zájmům, tak strategickým a zahraničněpolitickým cílům. V tomto kontextu jsou cíle USA následující:
- Především zajistit, aby hospodářské vztahy Východu a Západu nenapomáhaly sovětskému vyzbrojování. To vyžaduje předejít předávání technologií a zařízení, které by přímo, anebo nepřímo významně přispěly k sovětské vojenské moci.
- Vyhnout se subvencování sovětské ekonomiky či nepřiměřenému odlehčení břemene sovětských rozhodování o alokaci zdrojů, aby se neředily tlaky na strukturální změnu sovětského systému.
- Snažit se minimalizovat možnosti Sovětského svazu uplatňovat zpětný vliv na západní země založený na obchodu, dodávkách energie a finančních vztazích…
Politické kroky
Americká politika musí mít ideologickou údernost, která jasně potvrdí nadřazenost amerických a západních hodnot osobní důstojnosti a svobody, svobodného tisku, svobodných odborů, svobodného podnikání a politické demokracie nad represivními rysy sovětského komunismu. Musíme znovu vyhodnotit a podstatně posílit americké nástroje politického působení včetně:
- prezidentovy londýnské iniciativy na podporu demokratických sil;
- úsilí americké vlády poukazovat na sovětské porušování lidských práv;
- a americké politiky rozhlasového vysílání.
USA by měly:
- Odhalovat na všech dostupných fórech dvojí standard využívaný Sovětským svazem v postoji k těžkostem ve vlastní doméně a postoji vůči vnějšímu („kapitalistickému“) světu (například postoj k pracovním silám, politika vůči národnostním menšinám či použití chemických zbraní).
- Zabránit sovětské propagandistické mašinerii získat sémantickou převahu v bitvě idejí přivlastněním si pojmů, jako je „mír“…
Třetí svět
- USA musejí obnovit důvěryhodnost svého odhodlání čelit sovětské rozpínavosti na úkor amerických zájmů i zájmů jejich spojenců a přátel a účinně podporovat ty státy třetího světa, které jsou ochotné bránit se sovětskému nátlaku nebo odporovat sovětským iniciativám nepřátelským vůči USA, nebo jež jsou zvláštním cílem sovětské politiky.
- Americké úsilí ve třetím světě musí ve významné míře zahrnovat bezpečnostní pomoc a prodej vojenského materiálu do zahraničí i připravenost použít americké vojenské síly tam, kde to bude třeba k ochraně životních zájmů a na podporu ohrožených spojenců a přátel…
Sovětské impérium
- Má mnoho podstatných slabin a zranitelných bodů, které by USA měly využít. Americká politika by měla vyhledávat všechny možnosti, jak dodat sovětským spojencům odvahu distancovat se od Moskvy v zahraniční politice a doma činit kroky k demokratizaci.
Východní Evropa
- Prvořadým americkým cílem ve východní Evropě je uvolnit tento region ze sevření Moskvou a zároveň podporovat boj za lidská práva v jednotlivých východoevropských zemích…
Tuto strategii pak Reaganova vláda v letech 1983až 1989 prováděla – a zbytek je historií.
Odpočívej v pokoji!
Clark se sice v roce 1985 vrátil na svůj ranč, ale svému příteli Reaganovi v Bílém domě nadále příležitostně radil. Na jaře 1988 Clark při startu svého malého letadla na ranči havaroval. Když ležel zraněný v havarovaném letadle a neměl sílu se z něho dostat, než vybuchne palivová nádrž, povzdechl si: „Bože, prosím, pomoz mi!“ Náhodou šel kolem manažer jeho ranče s křestním jménem Jésus (v Mexiku velice rozšířeným), který ho z letadla včas vyprostil.
Clark z vděčnosti za to, že mu Bůh dopřál ještě žít (25 let, jak se ukázalo), nechal na svém ranči vybudovat nádhernou kapli, která slouží veřejnosti. V ní se s ním rozloučili jeho známí i přátelé, kteří mu popřáli odpočinek v pokoji. Totéž mu můžeme popřát i my, desítky milionů nyní svobodných obyvatel „východní“ Evropy, jak se jí za studené války říkalo.
