Od konce studené války se kritéria čtení politiky znejasnila. Modely, které se objevily, postrádají přesvědčivost, vždy něco nehraje. Používat konec dějin jako Francis Fukuyama je naivní, veselá apokalypsa na způsob Milana Kundery zase příliš literárně vyumělkovaná. Naděje, že dějiny přestanou daleko od Dantova pekla, je v nesouladu s lidskou povahou.
Dále máme renesanci třídního boje v inverzní a poopravené podobě. Tentokrát nejde o ofenzívu už takřka neexistujícího dělnictva, ale naopak o epochální protiofenzívu buržoazie. Ta pod záminkou tržní nevyhnutelnosti očesává zpychlý proletariát, který se proměnil ve „střední třídu“, ze všech jeho penzijních a jiných výdobytků a vrací jej na výchozí pozici z 19. století.
Existují i postmodernistické a příbuzné směry, které tomuto neodickensovskému nebo neozolovskému proudu odporují. Přitom poukazují na to, že se na přelomu 20. a 21. století realita nejprve zinformatizovala a posléze vypařila a že žijeme v čistě spektakulární společnosti, v níž se jen vzájemně odrážejí nejrůznější odrazy odrazů.
Generační četba
Abychom se v tom aspoň trochu vyznali, vraťme k demografii a k tomu, co by se dalo nazvat „generační četbou“ politiky. Západní Evropa, vlastně Evropa vůbec, jak říkal de Gaulle od Atlantiku po Ural, je stará a stále víc stárne. Jejími nejvýraznějšími entitami jsou vymírající Rusko a Německo. To znamená, že tyto společnosti si nevěří ani natolik, aby počaly dostatek dětí pro vlastní přežití. Brzy budou chtě nechtě odkázané na masivní přistěhovalectví, pokud budou chtít zajistit základní fungování měst, dopravy, a především – v případě Německa a Skandinávie – domovů důchodců, které budou potřebovat ruce svalnatých tureckých zřízenců.
Nejvášnivější diskuse se v Evropě vedou o výši důchodů a jejich financování, což tvoří hlavní osu politického života
Nejvášnivější diskuse se v Evropě vedou o výši důchodů a jejich financování, což tvoří hlavní osu politického života. Obstarožní politická reprezentace odpovídá složení společnosti. Průměrný věk senátorů ve Francii je 64 let. Průměrný věk poslanců se v letech 1995 až 2005 prodloužil o deset let – zůstali ti samí, pouze o deset let zestárli.
Zdůrazňované sexuálně-atletické výkony Dominiqua Strauss-Kahna (65 let), Nicolase Sarkozyho (56 let) a Silvia Berlusconiho (75 let) – o paní Angele Merkelové se nedá mluvit – jsou spíše produkcemi pro stárnoucí publikum. To se identifikuje s protagonisty a závidí jim jejich přetrvávající potenci, na níž se imaginárně podílí.
Sarkozyho voliči
Při detailnějším pohledu na francouzské poměry se „generační četba“ také ukazuje vhodnou. Sarkozy se ve své volební kampani v roce 2007 s oblibou prezentoval jako potentní, takřka mladý politik, který střídá za manželky modelky s výbušnou pověstí, o čemž například svědčí jeho volební heslo „koule do Elysejského paláce“. A hlásal radikální „změnu“ v politice, přičemž léta patřil k vládnoucí většině a žádné změny ve svých ministerských funkcích nenechával zahlédnout.
Přehlédlo se přitom, že jeho kampaň a prezentace se navzdory zdání zaměřovaly především na starší voliče, jejichž snům, přáním, či potlačeným přáním – kromě stařecké vilnosti důraz na bezpečnost, pořádek, rasistické akcenty, láska k penězům, střádalství a lakotnost, nerudnost, agresivita, nenávist – se podbízel. A v podstatě to fungovalo.
V generaci voličů nad 60 let dosáhl Sarkozy výsledku nad 60 procent. Ti navíc jako jediní dosud k urnám chodí. Neúčast této generaci byla v předchozích volbách do Evropského parlamentu pod 40 procent. Ve věkové skupině 24 až 35 lety však dosáhla ve Francii 80 procent.
Starým lidem se podařilo ve Francii mladé natolik ideologicky zmanipulovat, že konformistická a bezduchá mládež se na žádnou vzpouru či revoluci nezmůže
Druhý manévr, který se Sarkozymu podařil, bylo přetažení zhruba poloviny, ne-li dvou třetin voličů extrémně pravicové Národní fronty. Mnoho extrémně pravicových voličů se nechalo svést Sarkozyho rétorikou, která jim připadala z hlediska xenofobní orientace, nacionalismu a bezpečnostní tématiky věrohodnější než rituálně se opakující a nutně slábnoucí projevy stárnoucího populistického Le Pena, což se často překrývalo. Jsou to právě starší voliči, jejichž hlavním zájmem je bezpečnost a nemilosrdné zkrocení mladých a pleťově často „přičmoudlých lumpů“.
Perzekuce mládeže
Obecně vzato – nejen z hlediska mladé populace druhé generace migrantů – jde tedy ve Francii o odvetu staříků, symetricky opačnou k hnutí z května 1968, ale prováděnou zhruba stejnou, jen mezitím zestárlou generací. Staří především mladým vyčítají, že zestárli. K této pomstě patří pod nejapnými liberálními záminkami prosazená přednost kapitálu před příjmy z práce, což vyhovuje starým, kteří mají našetřeno a umístěné investice.
Obdobně je tomu s růstem cen nemovitostí, jejichž vlastníky jsou většinou starší lidé. Protiinflační politika rovněž zvýhodňuje, zabezpečuje a valorizuje jejich investice a úspory. Důraz na bezpečnost, například zpřísnění technických kontrol aut a předpisů na vydávání řidičských průkazů, prodloužení povinných kurzů v autoškole, pořádek, hygienické, protikuřácké běsnění jsou spíše v zájmu starých a postihují mladé.
Údajně „nelegální, či pirátské“ počínání na internetu – už používání těchto adjektiv je výmluvné –, zejména stahování muziky a filmů, a zákony, které je postihují, opět představují perzekuci mládeže. Dále lze přidat ztržnění, tedy zdražení studií a studentského bydlení, „šetrnost“ na stipendia, která se v žádném případě netýká bank, v nichž mají své peníze uložené staří.
Starým lidem se podařilo ve Francii mladé natolik ideologicky zmanipulovat, že konformistická a bezduchá mládež se na žádnou vzpouru či revoluci nezmůže. Jejím jediným cílem je zařadit se co nejrychleji mezi finanční blby a podnikat kvůli nákupu pitomostí. Naděje na vzpouru je tedy nepravděpodobná a navzdory španělskému příkladu nelze doufat v rozvinutí či úspěch masového hnutí mládeže.
Starým se také podařilo mladé totálně odpolitizovat. Dnešní mladý Francouz ve věku 20 až 30 let neví, že nějaké volby či politické strany existují a jaké jsou mezi nimi rozdíly, kdo je ve vládě či premiér. Jde o společnost starých a pro staré, která v hloubi duše nepočítá s jinou budoucností než se smrtí, což pociťuje jako nespravedlnost a chce se za to mladým mstít.
