Podstatu začarovaného a ctnostného kruhu vyjádřil již Ježíš ve slavném výroku z Matoušova evangelia: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Ježíš zde samozřejmě neměl na mysli ekonomický, nýbrž duchovní kapitál, podařilo se mu nicméně vyjádřit určitou zákonitost, která vešla do společenských věd pod pojmem Matoušův efekt.
Jako první si zákonitosti kumulace počátečních výhod všiml americký sociolog Robert Merton, který Matoušův efekt uplatnil při svém zkoumání oceňování vědců. Zisk jednoho grantu otevírá cestu k mnohým dalším, citace rostou od určité úrovně proslulosti takřka geometrickou řadou a kariéra jako by se od určitého bodu vytvářela sama od sebe.
Mertonova aplikace Matoušova efektu ve vědecké sféře otevřela vnímání pro kumulaci počátečních výhod i nevýhod v takřka všech oblastech lidského života. S úspěchem lze Matoušův efekt aplikovat v pedagogice, v ekonomické, ale třeba i ve společenské sféře. O třetí zmíněné se v nedávné době pokusil harvardský profesor experimentální psychologie a kognitivních věd Steven Pinker, který ve své rozsáhlé monografii Lepší andělé naší přirozenosti: Proč je násilí na ústupu (The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined, 2011) hájí poměrně nečasovou tezi, dle které je celosvětový ústup násilí nejvýznamnějším a zároveň nejméně doceňovaným procesem v dějinách lidského rodu.
Dle Pinkera lidský rod dokázal, že je možné se ze začarovaného kruhu násilí a odplaty vymanit
Opovážlivá teze
Dle Pinkera lidský rod dokázal, že je možné se ze začarovaného kruhu násilí a odplaty vymanit. Podmínkou však bylo, aby byl začarovaný kruh narušen podnětem, který odstartuje mechanismus vůči začarovanému kruhu opačný, tedy mechanismus ctnostného kruhu. Právě v ctnostném kruhu nenásilí se má dle poněkud troufalé teze amerického profesora nacházet západní civilizace.
Na mnohých místech své knihy vyjadřuje Pinker uvědomění, že jeho teze bude na mnohé působit přímo šokujícím dojmem. Proto se snaží, seč může, aby vršil argument na argument, jeden graf klesajícího násilí stíhá další a se statistikami vražd ve starověku, středověku a novověku se můžeme setkat takřka na každé stránce.
Blahodárný vliv státu
Knihu Pinker uvádí přehledem lidských dějin, které člení podle míry násilnosti. Začíná již v hluboké prehistorii, přičemž násilnost prehistorického člověka vykládá na příkladu slavného muže jménem Ötzi, který byl nalezen v rakouských Tyrolech v roce 1991 a podle odhadů měl žít někdy v první polovině čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem.
Archeologové zjistili, že Ötzi byl ve značně zuboženém stavu: měl v rameni hrot šípu, nezahojené řezné rány na rukou, na hlavě a na hrudi. Testy DNA pak objevily, že Ötzi byl potřísněn krví ještě minimálně čtyř dalších lidí. Dle rekonstrukce měl Ötzi náležet k rabující partě, která se dostala do sporu s jinou skupinou. Ötzi měl jednoho muže zabít šípem, z místa boje odcházel sám zraněn, přičemž na zádech nesl zraněného spolubojovníka. To mu znemožnilo, aby se rychle odklidil a sám byl nakonec smrtelně zasažen šípem.
Pro Pinkera je podstatné, že podobný osud jako Ötzi měli mnozí prehistoričtí lidé, kteří byli nalezeni. Dle odhadů archeologů umíralo na násilnou smrt patnáct procent prehistorické populace.
Jakmile je utvořen jakkoli nedokonalý stát, razantně začne klesat podíl obyvatelstva, který umírá násilnou smrtí
Období prehistorie bylo, jak se domnívá Pinker, tolik krvavé proto, že neexistoval stát. Jakmile je totiž jakkoliv nedokonalý stát v starověku utvořen, razantně začne klesat podíl obyvatelstva, který umírá násilnou smrtí. Ustavení státu proto představuje první krok k odstartování mechanismu ctnostného kruhu, neboť ani v mimořádně krvavých obdobích lidských dějin, jakým bylo například sedmnácté století nebo první polovina dvacátého století, nezemřelo ve válečných vřavách více než tři procenta obyvatelstva.
Jak nazírat dvacáté století?
Stát by však nebyl dostatečným opatřením pro pacifikaci společnosti. Bezprecedentní období relativního míru, které zažívá západní svět během posledních šedesáti let, bylo dle Pinkera umožněno tím, že se v srdci západního světa dalo do pohybu několik procesů.
Od sedmnáctého a osmnáctého století dochází k tak zvaným morálním revolucím: lidé se začínají stavět kriticky k donedávna běžným praktikám, jakými je otroctví, mučení, znásilňování nebo gentlemanské duely. V této době se také ozývají první hlasy ochránců zvířat.
Tento proces je posilován a prohlubován vzrůstající vzdělaností celé společnosti. Prohloubení citlivosti vůči druhému a jeho utrpení se završuje v devatenáctém století v knihách, jakými je třeba Chaloupka strýce Toma. Přičemž Pinker upozorňuje, že ještě dnes existují intelektuálové jako například filosofka Martha Nussbaumová, která je přesvědčená o kultivujícím vlivu velkých knih na lidskou psychiku a která jde tak daleko, že hovoří o humanitárním pokroku, kterého je možné knihami docílit.
Máme tendenci odsuzovat dvacáté století na základě příkladů Hitlerova a Stalinova řádění
Pinker nepopírá, že podobné líčení může působit především tváří v tvář dějinám dvacátého století poněkud směšně. Problém je tkví podle Pinkera v tom, že dvacáté století máme tendenci odsuzovat na základě příkladů Hitlerova a Stalinova řádění. Když si však zařadíme holokaust do chodu lidských dějin, zjistíme, že se nejedná o žádnou novinku dvacátého století.
Pinker navrhuje, abychom se podívali třeba do třináctého století, kdy brutální mongolské zabrání islámského území přineslo smrt zhruba čtyřiceti milionům lidí. Tito lidé sice neumírali v koncentračních táborech, avšak jejich zmasakrování nebylo o mnoho milosrdnější. Počet zmasakrovaných během mongolských nájezdů může přitom směle konkurovat ztrátám na životech v období druhé světové války, především vezmeme-li v potaz, že v té době dosahovala světová populace ani ne sedminy populace, kterou byla zalidněna Země v polovině dvacátého století.
Současnost nevzdává hold útočníkům
Lze dodat, že co se týče hodnocení tak bolestivé lidské kapitoly, jakou je genocida, je s Pinkerem zajedno třeba i biblista a religionista Philip Jenkins, který se ve své poslední knize Odložit meč. Proč nemůžeme ignorovat násilné verše v bibli (Laying Down the Sword. Why We Can't Ignore the Bible's Violent Verses, New York, 2011) zabývá nejkrvavějšími pasážemi bible i koránu, a přitom si všímá, že z hlediska monoteistické víry je výtka Bohu, jak mohl krveprolití dvacátého století dopustit, naprosto nemístná.
Sami sepisovatelé Starého zákonu totiž vložili Jahvemu do úst nejednu výzvu k vyhubení cizího kmenu či národa. Následně stíhal Jahve svůj lid zlobou, pakliže ten nepostupoval dostatečně systematicky. Jistě není pochyb o tom, že bibli nelze číst jako historiografický dokument. Dle Jenkinse je ale třeba vyzdvihnout skutečnost, že současná společnost dospěla k diametrálně odlišnému zhodnocení násilí a je třeba, aby s tímto vědomím četla problematické pasáže bible i koránu.
Pinker si však všímá, že velmi odlišný pohled na násilí měli ještě věhlasní intelektuálové ne zas až tak dávné doby. Aristokratický intelektuál Alexis de Tocqueville měl ještě v devatenáctém století za to, že válka vyvolá téměř vždy v člověku nejctnostnější sklony. Snad ještě pozoruhodnější je, že se i Thomas Mann ještě ve dvacátém století domníval, že válka je alespoň většinou očistná a osvobozující. Dnešní intelektuálové by již byli o poznání zdrženlivější.
Pro Pinkera je tato zdrženlivost signálem, že současná západní civilizace, která žije šedesát let v relativním míru, svědčí o nezpochybnitelném pokroku. Nejde přitom jen o to, že dnes umírá nejen v Evropě, ale i celosvětově ve válkách nejnižší počet lidí v dějinách planety. I mezilidské vztahy jsou o poznání méně krvavé.
Evropan má dnes relativně nízkou pravděpodobnost, že bude zavražděn
Jsou-li vraždy často mediálně velmi dobře pokrývány, je tomu proto, že se jedná o výjimky. Evropan má dnes relativně nízkou pravděpodobnost, že bude zavražděn, takže se kriminalisté shodují, že ročně je na sto tisíc lidí zavražděn jediný člověk, přičemž ještě ve středověku připadalo na sto tisíc lidí zhruba padesát vražd.
Ostatně se změna senzitivity vůči násilí podepisuje i na vzhledu našich měst. Současnost nevzdává holt útočníkům, ale obětem. V ulicích měst nejsou vytyčovány obdivné sochy bojovníků ve zbroji, ale plačící matky nad mrtvými syny, případně tvoří nedílnou součást památníků dlouhé seznamy mrtvých.
To všechno jsou doklady pro ústup násilí z našeho života a pro kultivaci lepší části naší lidskosti, kterou Pinker označuje v narážce na první inaugurační proslov amerického prezidenta Abrahama Lincolna jako ty „lepší anděly v nás“. K tomu, abychom mohli rozvíjet lepší anděly na úkor vnitřních démonů, nám pomohla sada kumulačních výhod. Mezi tyto civilizační výhody je třeba počítat stát, rozvoj obchodu, který je sublimací boje, a vzdělanost mas.
To neznamená, že nehřešíme
Pinkerova kniha je natolik ctižádostivá a jde natolik proti duchu doby, že mezi recenzenty vyvolala doslova bouři reakcí. Mezi věhlasné zastánce se řadí například slavný filosof Peter Singer, ale třeba i Bill Gates, který pronesl, že Pinkerova kniha změnila jeho pohled na současnost a knihu proto označuje za nejhodnotnější vědecké dílo, které kdy četl.
Mezi hříchy západní civilizace se řadí problematický vztah k rozvojovým zemím, k životnímu prostředí, ale třeba i k vlastnímu reprodukčnímu chování
Četní byli i méně nadšení recenzenti. Sociologové, historikové a politologové vyzdvihují, že i kdyby byla pravda, že přímá mezilidská brutalita klesá třeba i celosvětově, ještě zdaleka to neznamená, že jsme se spíše než v ctnostném kruhu neoctli ve slepé uličce. Západní společnost, o níž Pinker pojednává jako o centru, z něhož se šíří civilizovanost, sice může být méně fyzicky brutální než minulé civilizace, to ale zdaleka neznamená, že by nehřešila zcela jinými, ale proto nikoliv méně zničujícími způsoby.
Mezi tyto hříchy západní civilizace řadí recenzenti nejčastěji problematický vztah k rozvojovým zemím, do nichž byly mnohé z válečných konfliktů exportovány, k životnímu prostředí, ale třeba i k vlastnímu reprodukčnímu chování.
Z velmi vášnivé debaty nad Pinkerovou podnětnou knihou si můžeme vzít pro Matoušův efekt patrně následující lekci. Jakkoliv ctnostný může být kruh, v kterém jsme se octli, kruhy, o nichž pojednáváme, mají tu vlastnost, že se mohou točit vícero směry naráz. Že se proto v určitém ohledu ocitneme v ctnostném kruhu, ještě zdaleka neznamená, že máme vyhráno. Z centra jednoho ctnostného kruhu může vzejít velká začarovaná spirála. A Pinkerovo ujištění, že dva státy, které mají na svém území „macdonaldy“, spolu prostě válčit nebudou, nám pak bude skýtat jen malou útěchu.
