Miloš Zeman si pro prezidentskou kampaň připravil sérii výroků, jimiž odráží námitky vůči opoziční smlouvě – dohodě ČSSD a ODS, která zajistila Zemanovi a jeho „vládě sebevrahů“ nejpoklidnější éru v dějinách českých kabinetů. Období, které si ale mohly pochvalovat jen právě dvě největší strany a v němž byla nejzásadněji v dějinách České republiky omezena demokratická soutěž.
Proč je důležité vracet se do období, které je více než deset let vzdálené? Jde o zatím poslední vrcholnou funkci Miloše Zemana. Zatímco jeho protikandidát v nynější prezidentské volbě Karel Schwarzenberg je – jakkoliv se snaží od toho odvádět pozornost – stále členem vlády, jejíž kroky jsou dennodenně podrobovány dohledu a kritice, Zeman si užívá luxusu, že na dobu jeho vládnutí se už jaksi pozapomnělo. A bývalý premiér toho obratně využívá.
V ODS i ČSSD jsou ještě dnes přítomné obavy, že Zemanovi a Klausovi jde o oživení nějaké podobné formy spolupráceJak je patrné i na postoji dosluhujícího prezidenta Václava Klause, který se ve prospěch zvolení Zemana stále silněji angažuje a jehož okolí nevynechá jedinou příležitost, jak na Zemanova protikandidáta zaútočit (a většinou jde o ataky spojené s hraním na národní strunu), vztahy obou politiků z doby opoziční smlouvy jsou tak silné, že překonávají i zdánlivou ideologickou propast mezi levici a pravicí. V ODS i ČSSD jsou ještě dnes přítomné obavy, že Zemanovi a Klausovi jde o oživení nějaké podobné formy spolupráce.
Lidé a novináři v debatách a rozhovorech Zemanovi opoziční smlouvu často připomínají, naposledy například v sobotních Lidových novinách. Prezidentský kandidát je na opakující se otázky připraven a málokdy je donucen se skutečně hájit. I díky tomu, že při popisování doby mezi lety 1998 a 2002 často ohýbá historii. Pojďme se na tři nejvýraznější body jeho „obhajoby“ podívat blíže.
- Mýtus č. 1: „Opoziční smlouva byla zcela standardním způsobem vládnutí, který je využíván i v demokratických zemích. První opoziční smlouva ostatně vznikla v roce 1996 pod patronátem tehdejšího prezidenta Václava Havla.“
Argument, který kromě Zemana s radostí užívá i současný prezident Václav Klaus. Tato slova ale mají k pravdě tak daleko, že by bylo možné označit je rovnou za lež. Dohoda mezi ČSSD a ODS, plným názvem „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“, byla kritizovaná hlavně kvůli článku VI:
„Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním.“
ODS se tímto článkem zřekla nejdůležitějšího kontrolního mechanismu, který jako opoziční strana měla k dispozici – pokusu shodit vládu. Zeman a jeho muži (v této vládě se skutečně za čtyři roky neobjevila jediná žena) tak de facto dostali bianco šek na celé funkční období ještě předtím, než jim byla vyslovena důvěra.
Menšinové kabinety bezpochyby běžným způsobem vládnutí jsou. Ale ani Zeman ani Klaus dosud nikdy nedokázali jmenovat jediný příklad podobného uspořádání, kdy opoziční strana v demokratické zemi zcela rezignuje na opoziční roli.
Podvod na voličích
V tom je také podstatný rozdíl oproti druhé Klausově vládě z let 1996 až 1998 (padla kvůli skandálům ODS spojeným s podvody v jejím financování). Koaliční strany sice měly pouhých 99 hlasů ve dvousetčlenné dolní komoře Parlamentu a nejsilnější opoziční strana umožnila vznik vlády její „tolerancí“ výměnou za post předsedy sněmovny pro Zemana. Nicméně tehdejší dohoda žádné písemné ustanovení o rezignaci na vyslovení nedůvěry neobsahovala a ČSSD se Klausovu vládu shodit pokoušela. Koalice kromě toho záhy získala hlasy dvou původně sociálnědemokratických poslanců Tomáše Teplíka a Jozefa Wagnera.
Zeman na mítincích hovořil o ODS jako o tunelářích, občanští demokraté zase vybudili hysterii „mobilizací“ voličů proti ČSSDOba muži – Zeman a Klaus – také „zapomínají“ na to, že jejich dohoda byla cynickým podvodem na voličích. Zeman na předvolebních mítincích hovořil o ODS jako o tunelářích, po nichž tu zůstala jen spálená země a do jejichž kůže bude vázat stranické legitimace. Občanští demokraté zase vybudili předvolební hysterii „mobilizací“ voličů proti ČSSD, která podle jejich tehdejších vyjádření usilovala o návrat předlistopadových pořádků. Jejich tehdejší předseda Klaus se jen pár dní před volbami navíc zavázal, že menšinovou vládu ČSSD nebude v žádném případě podporovat:
„Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách podporovat menšinovou vládu ČSSD (s jakýmikoli partnery), jsou neopodstatněné a nesmyslné.“
(Vyjádření Václava Klause pro ČTK týden před volbami 1998.)
Zavádějící je ostatně i terminologie. Obě strany spolu v roce 2000 podepsaly takzvaný Toleranční patent, ve kterém se dohodly na způsobu přijímání rozpočtu nebo na změnách Ústavy. Od té doby se naprosto stírá rozdíl mezi vládou a opozicí: ČSSD a ODS mají dohodu na způsobu vládnutí, mají dohodu na programových prvcích a mají dohodu na přijetí nejdůležitějšího zákona, který vláda každoročně navrhuje, tedy na státním rozpočtu.
Strany spolupracovaly i při přijímání mediálního zákona, který televizi Nova prodlužoval licenci, nebo na prodloužení monopolu Telecomu. Fakticky tak byl vztah ČSSD a ODS daleko spíše koaliční než opoziční.
- Mýtus č. 2: „Není pravda, že opoziční smlouva podpořila rozvoj korupčních praktik. Nebyly žádné korupční skandály.“
Slova, která v různých obměnách Zeman opakuje v každém rozhovoru, kdy dostane otázku na zvýšenou míru korupce během jeho vládnutí. Jde opět o lež.
I dnešní Nečasův kabinet, který už má na krku řadu skandálů, je na tom ve vnímání korupce dvakrát lépe než ZemanůvŽádná spolehlivě měřitelná míra korupce v politice nebo ve společnosti neexistuje. Už jen proto, že jde právě o korupci, tedy jev, který se každý jeho účastník snaží skrývat. K dispozici tak je v podstatě jen žebříček vnímání korupce (Corruption Perceptions Index), který vydává nevládní organizace Transparency International ve spolupráci s dalšími institucemi, například se Světovou bankou, jež má vazby na národní vlády.
V tomto žebříčku se Česká republika dostala na své minimum právě v období vlády Miloše Zemana. I dnešní kabinet, který už má na krku řadu skandálů, je na tom v tomto ohledu dvakrát lépe.
Zeman tento ukazatel neuznává se slovy, že jde o žebříček „vnímání“, tedy o subjektivní pocit. Podívejme se tedy na jednotlivé „neexistující“ korupční skandály jeho vlády. (Souhrn většiny z nich nabízí kniha Erika Taberyho Vládneme, nerušit.)
Kšefty s kmotrem
Ministr financí Ivo Svoboda byl v roce 1999 obviněn (a později odsouzen k pětiletému trestu) z vytunelování podniku Liberta. Svoboda stihl ještě ve funkci odvolat ředitele finančního analytického útvaru (FAÚ) ministerstva financí Stanislava Kosíka, který se zabýval transakcemi Pavla Tykače. Téhož Tykače, který v roce 1997 půjčil 18 milionů korun sociální demokracii a který byl v roce 1999 poradcem ministra Svobody.
Ruská vláda uvolnila na splacení dluhu 50 miliard korun, ovšem do Prahy se po podivných transakcích dostala necelá polovina částkyTěsně předtím, než musel Svoboda opustit funkci ministra financí, stihl pověřit firmu Korax Holding vymáháním ruského dluhu ve výši 3,6 miliardy dolarů. Rusko v roce 1999 naznačilo, že je ochotno umořit 2,5 miliardy dolarů – tedy asi 100 miliard korun podle tehdejšího kurzu. Jak píše Jaroslav Kmenta v knize Kmotr Mrázek, o tuto transakci jevil velký zájem František Mrázek a za firmu Korax jednal jeho obchodní partner Barak Alon. Zemanova vláda nakonec stamiliardový dluh prodala neznámé společnosti Falcon Capital za pětinu hodnoty. Ruská vláda uvolnila na splacení dluhu 50 miliard korun, ovšem do Prahy se po podivných transakcích dostala necelá polovina této částky.
Dálnice bez tendru
Ministr dopravy Jaromír Schling podepsal v roce 2002 smlouvu na stavbu dálnice D47 – projekt, který byl několikanásobně předražený a jehož cena měla překročit 200 miliard. Kontrakt dostala od vlády bez výběrového řízení firma Housing & Construction, s níž zajistil Zemanovi kontakt jeho přítel Jaromír Kuča. Zakázku kritizoval Schlingův předchůdce ve funkci Antonín Peltrám a Zemanův kabinet kvůli ní opustil ministr financí Pavel Mertlík.
Projekt nakonec zrušila vláda Vladimíra Špidly – firmě Housing & Construction za to musela zaplatit z peněz daňových poplatníků 600 milionů korun – a zavázala se, že cena dálnice nepřekročí 50 miliard korun.
Úplatky za gripeny?
Dalším případem byl zvažovaný nákup stíhaček Gripen, kde vláda vyřadila z možnosti účastnit se soutěže amerického zájemce, načež ze soutěže odstoupili i další uchazeči. Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr ještě před dokončením soutěže podepsal s britsko-švédským konsorciem BAE Systems-Saab (výrobcem gripenů) dohodu o offsetech, tedy že firma v České republice investuje peníze, které za stíhačky získá.
Senátor Michael Žantovský se tehdy obrátil na policii s tím, že dostal nabídku 50 milionů korun, pokud jeho ODA projekt podpoří (policie případ později odložila). Zemanův ministr zahraničí Jan Kavan po letech na skrytou kameru přiznal, že obchod kolem gripenů doprovázely úplatky desítek politiků. Obchod nakonec ve sněmovně padl pouhý den před volbami 2002 kvůli odporu dvou lidoveckých poslanců Viléma Holáně a Tomáše Kvapila.
Kauza Štiřín
Miloš Zeman v roce 1999 obvinil exministra zahraničí Josefa Zieleniece, že uplácel novináře za pozitivní mediální prezentaci. Důkazy ovšem žádné neměl (podobně jako dříve v případě dvou slavných kufříkových afér, kdy obviňoval například bývalého ministra vnitra Jana Rumla nebo prezidenta Václava Havla z přípravy státního převratu). Jejich „výrobu“ dostal za úkol správce zámku Štiřín spadajícího pod ministerstvo zahraničí Václav Hrubý. Hrubého kvůli jeho odporu nevybíravě vydíral premiérův poradce Jaroslav Novotný. Po provalení aféry sice Novotný z postu premiérova poradce odstoupil, ale Zeman mu brzy na to zařídil křeslo ve státním podniku Čepro, kde Novotný pobíral 150 tisíc korun měsíčně.
Kauza Český dům
Odstartovala ji MF Dnes odhalením, že ministerstvo zahraničí bez výběrového řízení nevýhodně pronajalo moskevský Český dům. Kavanův blízký spolupracovník Karel Srba poté plánoval vraždu novinářky Sabiny Slonkové, která na řadu kauz spojených se Srbou (například na jeho podivné nabývání velkého majetku) dlouhodobě upozorňovala. Srba byl odsouzen na 12 let za přípravu vraždy, po osmi letech byl podmínečně propuštěn na svobodu. Z řízení týkajícího se korupce kolem Českého domu ho nejspíš osvobodí Klausova novoroční amnestie.
MUS, vykutálení ministři a čistky
Zemanovo opozičněsmluvní vládnutí provázela i řada dalších „drobností“. Například dokončení privatizace Mostecké uhelné, kde je dosud řada nejasností a v níž byl obžalován Grégrův náměstek Robert Sýkora. Dále aktivity tehdejšího ministra pro místní rozvoj Petra Lachnita, který se dostal do podezření, že protežoval podnikatele, jenž finančně obdaroval Lachnitovu firmu Alfa Horizont. Pozornost médií vzbudilo i působení ministra zemědělství Jana Fencla, jenž posílal dotace do okresů, v nichž hospodařil jeho syn, a nakupoval půdu od Pozemkového fondu, který měl jako ministr sám reprezentovat.
Zemanův ministr vnitra Václav Grulich přiznal, že čistky v bezpečnostních útvarech řídil osobně premiérův šéfporadce Miroslav ŠloufZnámé jsou také čistky v bezpečnostních útvarech, kdy byl vedle již zmíněného Kosíka z FAÚ odvolán třeba také šéf protikorupční policie Evžen Šírek poté, co si „dovolil“ prošetřovat, zda v centrále ČSSD nedochází k daňovým únikům. Pro konflikty s vládnoucí garniturou byli „odejiti“ také ředitel Bezpečnostní informační služby Karel Vulterin nebo ředitel Národního bezpečnostního úřadu Pavel Kolář. Ředitele policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jana Kubiceho zachránila před odvoláním intervence prezidenta Václava Havla. Tyto čistky, jak přiznal i Zemanův ministr vnitra Václav Grulich, řídil osobně premiérův šéfporadce Miroslav Šlouf.
Právě za tímto mužem docházel na Úřad vlády boss podsvětí František Mrázek. Ten ovšem neudržoval styky jen se Šloufem, jak je detailně popsáno v již zmíněné Kmentově trilogii, silné vazby měl i na Iva Svobodu a jeho spolupracovnici Barboru Snopkovou, všemocnou Grégrovu náměstkyni Miladu Vlasákovou a na řadu dalších sociálních demokratů – Josefa Hojdara, Jaroslava Palase nebo Jaroslava Foldynu (dlužno dodat, že Mrázek měl linky i do ODS, například na vlivné poslance Vlastimila Tlustého nebo Ivana Langera).
„Víte, proč o opoziční smlouvě mluví novináři? Protože v době opoziční smlouvy politici ignorovali názory hloupých novinářů a kritika novinářů vůči opoziční smlouvě je to, co poněkud nezdvořile označuji jako řev neschopných.“
(Miloš Zeman 21. prosince 2012, Český rozhlas 2.)
- Mýtus č. 3: „Opoziční smlouva zemi zajistila stabilitu.“
Těžko polemizovat s tím, že kabinet Miloše Zemana si díky poslušné ODS užíval nejpohodlnější průběh mandátu ze všech polistopadových vlád. Stabilita ovšem byla zaručena jen pro účastníky opoziční smlouvy. Zbylé hráče na politickém spektru se ČSSD a ODS snažily silou likvidovat.
Aktéři opoziční smlouvy naplánovali změnu volebního zákona tak, aby silné strany při přepočítávání výsledků výrazně posílily, zatímco malé strany oslabily natolik, až by zaniklyŠlo například o plánovanou revoluci ve volebním systému. Aktéři opoziční smlouvy naplánovali změnu volebního zákona tak, aby silné strany při přepočítávání volebních výsledků výrazně posílily, zatímco malé strany oslabily natolik, až by definitivně zanikly. Schválené změny napadl u Ústavního soudu prezident Václav Havel, jehož stížnosti bylo vyhověno. Ústavní soud zákon z dílny ČSSD a ODS zamítl, protože porušoval Ústavu, podle níž se do dolní komory parlamentu volí podle poměrného systému.
Podobně si ODS a ČSSD chtěly podmanit centrální banku. Šlo jim o to, aby prezident jmenoval členy České národní banky na návrh vlády, nebo aby poslanci mohli kontrolovat rozpočet ČNB. I zde Ústavní soud opozičněsmluvní nápady, jak omezit pravomoci centrální banky, shodil ze stolu.
Stabilně si zřejmě nepřipadali ani občané České republiky. Po dvou spíše elitářských iniciativách „Dřevíčská výzva“ nebo „Impuls 99“ si největší pozornost vysloužila akce „Děkujeme, odejděte“. Výzva vládnoucím politickým stranám sepsaná den před desátým výročím listopadové revoluce získala na 130 tisíc podpisů, na prosincovou demonstraci na Václavském náměstí příšlo 70 tisíc lidí. Další desetitisíce lidí podepisovaly o rok později petice na podporu stávkujících zaměstnanců České televize, kteří se bránili ovlivňování zpravodajství ze strany vládnoucí garnitury (v době televizní krize byla ředitelkou zpravodajství Klausova fanynka Jana Bobošíková).
Pravý opak
Realita je tedy na hony vzdálená tomu, jak prezidentský kandidát Miloš Zeman dobu opoziční smlouvy popisuje. Ve světle toho je celkem jedno, co Zeman v rámci předvolební kampaně slibuje. Když dostal naposledy možnost ve volené funkci splnit své sliby, dělal on a lidé, které si sám vybral pro spolupráci a které dodnes obhajuje, pravý opak.
