Obrazy prozrazují o svém autorovi mnohé, dokonce více, než by si to možná přál. Pokud není umělec epigonem či pouhým řemeslníkem s vyhaslou duší, lze vnímat představené malby jako reflexi osobního ustrojení i pohledu na souvislosti, jež nás obklopují.
Národní galerie v Praze začíná pod novým vedením v čele s generálním ředitelem Jiřím Fajtem naplňovat své sliby i očekávání kulturní veřejnosti. Jedním z takových kroků je právě probíhající výstava ve Veletržním paláci, která představuje dílo Oskara Kokoschky (1886–1980), světově proslulého Rakušana s českými kořeny. Jedná se o výstavu původně připravenou Kunstforem v německém Řezně, nyní však doplněnou o díla související s Prahou. Pro dokreslení situace i bližších vztahů jsou zde k zhlédnutí i plátna Václava Špály, Emila Filly, Friedricha Feigla, Františka Janouška a dalších malířů.
Místy až nebezpečný živel
Kokoschkovo umění, ale i životní příběh by mohly být strhujícím námětem pro filmové zpracování. Jako malíř byl poněkud nezařaditelným solitérem – rebelem, jako člověk rozporuplným nekonvenčním, místy až nebezpečným živlem. Tvorba a život se zde dotýkají a prolínají více než je obvyklé.
Oskar Kokoschka: Červené vejce (1940–1941).
Kokoschka, jehož otec pocházel z Prahy, se formoval na přelomu 19. a 20. století v atmosféře vídeňské secese, a později tak reprezentoval společně s Gustavem Klimtem a Egonem Schielem slavné trojhvězdí. Přesto je, a právem, řazen k předním tvůrcům expresionismu, který dále rozvinul při dlouhodobém pobytu v Německu. Když totiž roku 1908 zveřejnil ve své vlasti na výstavě Weiner Kunstschau ilustrace ke své vlastní knize, byl coby student vyloučen z místní uměleckoprůmyslové školy. Již jako vyhledávaný portrétista tak přijal pozvání do Berlína, kde spolupracoval s prestižním časopisem Der Sturm a kde také měl v roce 1912 svou premiérovou samostatnou výstavu.
První světová válka tento rozjezd přerušila, také mu však způsobila vážné zranění hlavy, které spolu s vrozeným astigmatismem poněkud „posunulo“ jeho vidění a prostorové vnímání, jak sám doznával. Hluboké rány utrpěla samozřejmě také zjitřená duše coby základní charakter jeho povahy. Kokoschkova malba byla nervní, spontánní a jdoucí pod povrch sledovaných námětů (portrétů, krajin, měst) – barevnost se jevila eruptivní, nadsazená i autonomní. Jako příslušník první vlny středoevropského expresionismu kladl důraz na vypjatost a psychologickou sondu.
Osudová Alma
Podobně se choval či projevoval i ve svém soukromém, respektive milostném životě. Měl to štěstí (?), že se zcela ponořil do bezbřehé lásky k legendární vídeňské femme fatale Almě Mahlerové, vrchovatě splňující tehdejší představy o krásné, inteligentní, silné a erotikou nabité ženě s bujnou hřívou vlasů – secesním symbolem temně vášnivé animy. Mahlerová, jejímiž mužskými protějšky byli elitní evropští umělci (Gustav Mahler, Walter Gropius, Richard Weiner či nenaplněný vztah s Gustavem Klimtem) se stávala také inspirací a v Kokoschkově případě i modelem.
Pohled do expozice Kokoschka a Praha ve Veletržním paláci.
Ještě za jeho vídeňského pobytu nastal osudový vztah (1912), krátce po Mahlerově smrti s vdovou o sedm let starší, která ve svých pamětech takto vzpomíná: „Nikdy dříve se mi nedostalo tolika křečí, pekla a ráje… maloval mne, mne, mne! Už neznal žádnou jinou.“
Vše však skončilo tragicky. Kokoschkova žárlivost a panovačnost přerostla až v nezvladatelnou obsesi. Začátek konce se pohnul ve Františkových lázních, kam za léčenou svobodomyslnou a promiskuitní Almou přijel malíř neohlášen… po návratu do Vídně si dal ateliér vymalovat černě, stával se pro okolí nevyzpytatelným a podivným.
Emigrantem, nikoli nuzným
Kokoschka odjel opět do Německa – v Drážďanech působil jako profesor na akademii (1924–1931) a podnikal cesty po světě. Na Almu přesto nemohl zapomenout. V Drážďanech si nechal vyrobit pověstnou loutku v životní velikosti a celou ji pomaloval podle podoby své životní lásky, se kterou se dokonce objevoval ve zdejší opeře. Mahlerová na tuto smutnou „kuriozitu“ vzpomíná: „Lotka ležela vždy na pohovce, Kokoschka si s ní za pečlivě zamčenými dveřmi celé dny povídal. Konečně mě měl tam, kde mě vždy chtěl mít – jako povolný nástroj bez vlastní vůle ve svých rukou.“
Po přechodném pobytu ve Vídni, kdy už měl po Evropě výstavy (Berlín, Curych, Paříž), žil v letech 1934 až 1938 v Praze – ve svobodné zemi uprostřed pomalu, ale jistě běsnícího a fašisty ohrožujícího společenství. Právě tento čas sleduje současná výstava v Národní galerii – tedy období, během kterého namaloval 37 obrazů, mezi něž patří i slavná městská panoramata (k pražské tematice se váže 16 z nich).
Pohled do expozice Kokoschka a Praha ve Veletržním paláci.
Do Prahy se uchýlil coby ve Vídni špiclovaný autor „zvrhlého“ umění konfiskovaného nacisty, přestože se jen nerad loučil se svobodou, jak zmiňuje ve svých zápiscích: „Nikdy jsem neměl chuť stát se emigrantem, od mládí jsem byl zvyklý opouštět místa, která se mi nelíbila, a vydávat se tam, kde se dalo žít. Problém byl jenom v tom, kam?“
Kokoschka získal československé občanství, kterého byl pak ale v roce 1949 nedobrovolně zbaven. V Praze si mohl oddechnout, třebaže jeho zdejší motivy prozrazují vztek i lítost nad stupňující se mezinárodní situací, která měla ukončit moderní epochu celé Evropy. Přesto se nevzdával a ve svých obrazech rozehrával i hlubší společensko-historické aspekty. V jednom z nich zachycuje dohromady své oblíbené postavy: T. G. Masaryka (jeden z jeho posledních portrétů) s J. A. Komenským a Janem Husem na pozadí dramatického panoramatu Prahy.
Kokoschka však nebyl typickým nuzným emigrantem. Psal, polemizoval, agitoval, a dokonce vycestoval do Bruselu na mírovou konferenci jako člen československé reprezentace. Portrétoval a také prodával svým sběratelům. Nakonec však musel opustit i milovanou Prahu. Na poslední chvíli odletěl se svou budoucí ženou Oldou Palkovskou do Anglie. Zde zůstal a aktivně působil po celou válku. V mírové době krátce pobýval v USA a pak se usadil ve švýcarském Montreux, kde roku 1980 zemřel.
Vliv na české prostředí
Tento malíř, ilustrátor, grafik, pedagog, ale i spisovatel či autor divadelních her byl přes jisté rezonance se současníky (zvláště je spojován s Maxem Beckhamem) jedinečný. Své styčné body nacházel spíše v minulosti. Osobité teze (nikoliv vlastní umění) předával i svým studentům:
„Nevěřím naprosto v možnost uměleckého prožitku ani v možnost individuálního uměleckého projevu, pokud si někdo něco slibuje od pochybného ,ducha času‘, od manifestů a programů jakýchkoliv hnutí a skupin“ |
„Moje škola je pracovní a ne diskusní. Nevěřím naprosto v možnost uměleckého prožitku ani v možnost individuálního uměleckého projevu, pokud si někdo něco slibuje od pochybného ,ducha času‘, od manifestů a programů jakýchkoliv hnutí a skupin. Mezinárodní tisk, mezinárodní obchod uměním, oficiální umělečtí činitelé mohou v umění úspěšně prosadit módu, a to díky snobismu společnosti.“
Výstava v Národní galerii, doprovázená krásným katalogem, potvrzuje i objevuje v širších souvislostech – s důrazem na pražské období – také Kokoschkův vliv na české prostředí, které si jej udržuje v „paměti“ až do dnešních dní. Snad jen té propagace velkých výstav se nedostává (financí)...
Kokoschka a Praha Pohled do expozice Kokoschka a Praha ve Veletržním paláci.
|
