V polovině dubna odvolala tehdejší ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09) ředitele Národní galerie v Praze (NG) Vladimíra Rösela (nástupce Milana Knížáka v postu vydržel 21 měsíců) a v době, kdy byla spolu s dalšími členy kabinetu Petra Nečase v demisi, jmenovala jeho nástupcem Jiřího Fajta. O tom, že se vedení Národní galerie skutečně 1. září ujme, záviselo na rozhodnutí ministra kultury (nyní v demisi) Jiřího Balvína.
V době, kdy ještě nebylo jisté, zda bude Fajt v čele NG skutečně potvrzen, s ním ČESKÁ POZICE publikovala rozhovor Národní galerie už nesmí být mocenským balvanem, který dusí a rozděluje. Fajt v něm hovoří nejen o aktuální situaci v galerii, ale i o svých plánech. Na interview nyní reaguje historik umění a kurátor Ladislav Kesner, který v NG pracoval v letech 1986 až 1998 jako kurátor a zástupce ředitele.
V souvislosti s demisí Rusnokovy vlády v médiích zaznělo, že o její největší blamáž se postaral ministr kultury Jiří Balvín odvoláním ředitele Národního divadla Jana Buriana. Neskonale tragičtějším krokem se však stalo rozhodnutí Jiřího Balvína z 13. srpna, když navzdory jasnému stanovisku odborné veřejnosti a své vlastní komise potvrdil jmenování Jiřího Fajta ředitelem Národní galerie v Praze.
Balvín, údajně motivovaný obavou z mediální reakce, tím stvrdil rozhodnutí své předchůdkyně, vynucené tlakem několika poslanců TOP 09, místopředsedy ODS Jiřího Pospíšila (snažícího se prosadit nelegitimní požadavky Nadace Jana a Medy Mládkových, v níž působí, vůči Národní galerii) a byznysových šíbrů v pozadí.
Pitoreskní ministerstvo
V případě Národní galerie v Praze sehrál nemenší roli i rozkladný vliv těch, kteří po léta účelově budovali její virtuální a falešný obrazStejně jako událost v Národním divadle je i tento akt výsledkem souběhu dvou aspektů: na systémové rovině přežitým modelem státní správy národních kulturních institucí, který mimo jiné umožňuje provádět svévolnou personální politiku, jež se neohlíží na zájmy vlastních institucí a veřejnosti.
Negativa tohoto modelu by do určité míry mohlo tlumit racionální jednání ministerstva kultury. V reálných podmínkách České republiky jej však naopak maximálně umocňuje působení pitoreskní galerie postav spravujících resort kultury, jejichž konání je poznamenáno nevídanou směsí věcné neznalosti, politického amatérismu, alibismu a ochoty podléhat lobbistickým zájmům.
Tento tristní stav však není pouze výsledkem naprostého selhání politické reprezentace ve vztahu ke kulturním institucím. V případě Národní galerie v Praze sehrál nemenší roli i rozkladný vliv těch, kdo po léta účelově budovali její virtuální a falešný obraz.
Galerie fackovacím panákem
V dramaticky se proměňující ekologii postkomunistického kulturního života nově vznikající subjekty přirozeně nárokovaly svůj díl ze státní podpory kultury, zatímco velké instituce typu Národní galerie nebo Národního divadla se staly oblíbeným terčem kritiky, nezřídka i objektem různě motivované zvůle. Pro ilustraci poslouží krátká historka.
„Kafka a Židé v dobře známých osidlech“
Někdy v roce 1992 jsem jako zástupce ředitele Národní galerie doprovázel svého šéfa na jednání s ministrem kultury. Téma bylo jediné. Pan ministr – na rozdíl od většiny svých následníků muž vzdělaný a noblesní – nás zdvořile, leč důrazně žádal, abychom se připojili k projektu čtvrtého účastníka schůzky (jenž se teprve později stal všeobecně známým a vlivným hybatelem zdejší mediální scény) vytvořit v paláci Kinských Centrum Franze Kafky. Účast Národní galerie byla definována jednoduše: vyklidit polovinu paláce, který ze zákona spravovala, a kde mimo jiné schraňovala sbírku grafiky a kresby v počtu statisíců exponátů, a předat jej nově vzniklé Společnosti Franze Kafky (vedené manželkou účastníka schůzky).
Marně jsme argumentovali, že i kdyby galerie neměla pro palác využití, taková transakce by nebyla legální a ředitel by za takový čin dříve, či později musel jít sedět. Jednání skončilo bez výsledku, ale nedlouho poté vyšel v The New York Times článek Kafka a Židé v dobře známých osidlech popisující zápas agilní nonprofitní nadace proti zkostnatělé postkomunistické instituci, která brání propagaci díla slavného spisovatele a židovské kultury.
Národní galerie najednou stála v cestě příliš mnoha individuálním a skupinovým zájmům, stala se vděčným terčem pro novináře a kritiky, kteří si málokdy lámali hlavu s hlubší analýzou, nebo prostě chtěli prosadit své konkrétní zájmy. V dobovém tisku tak bylo možné číst, že NG je „ruinózní hromádkou duševní bídy“, její jméno se stále dokola objevovalo ve spojení se slovy jako katastrofa, agónie, pohřebiště. Tehdy, v polovině devadesátých let, se ustavily parametry diskuse, které v zásadě platí dodnes: veřejný diskurz o NG je monopolizován malou zájmovou skupinou umělců, teoretiků a novinářů.
V polovině devadesátých let se ustavily parametry diskuse, které v zásadě platí dodnes: veřejný diskurz o NG je monopolizován malou zájmovou skupinou umělců, teoretiků a novinářůPříznačné pro soudy většiny z nich je naprosté nepochopení šíře a významu veřejné služby poskytované NG jako ústřední uměleckou sbírkou, neschopnost věcně posoudit její skutečné možnosti ve srovnání s nejvýznamnějšími světovými muzei v reálných podmínkách jejího fungování. Tento postoj je pak součástí obecnějšího problému: v české společnosti po roce 1989 nevznikl širší společenský diskurz o smyslu a významu národních kulturních institucí, důvodech jejich podpory a formách uplatňování veřejného zájmu v nich, které se uskutečnily na Západě. Racionální závěry některých diskusí, které se v odborných kruzích odehrály, se pro nezájem politiků nikdy nepodařilo přenést do praxe.
Na sklonku devadesátých let Národní galerie v Praze opravdu nebyla v dobrém stavu a zásadní vinu na tom nese tehdejší ředitel Sbírky starého umění a statutární zástupce generálního ředitele Jiří Fajt. Mesiášem, který NG „oživí“ a postaví na nohy, se tehdy pro velkou část výtvarné scény stal Milan Knížák, jehož z doby působení rektora AVU provázela pověst razantního reformátora. Sen kritiků se ovšem záhy rozplynul.
Knížák prosazený do funkce zájmy účastníků opoziční smlouvy a ministra Pavla Dostála (když se předtím ve výběrovém řízení umístil na čtvrtém místě) byl nejen objektivně špatným ředitelem, který pojal NG výlučně jako platformu k prosazování svého ega, ale ke své škodě nenaslouchal ani těm, kteří ho kdysi adorovali.
Virtuální obraz...
Investiční bankéř Vladimír Rösel, vybraný v roce 2011 za Knížákova nástupce, byl konfrontován s kvadraturou kruhu: měl napravit Knížákova manažerská selhání a uvést Národní galerii na trajektorii dalšího rozvoje, přičemž mu však ministerstvo kutury doslova svázalo ruce, když se vzdalo odpovědnosti za situaci, již samo dříve vytvořilo a odmítlo kompenzovat Knížákem vytvořený skrytý dluh 50 milionů korun.
Po nástupu Vladimíra Rösela mediální prostor opět zaplnil obraz Národní galerie účelově vystavený z bezobsažných frází a nepravdivých odsudkůV rámci naprosto omezujících možností, kdy státní dotace pokrývá pouze provozní a mzdové náklady, se Röselovu týmu nicméně dařilo odstraňovat problémy a deficity z doby Knížákova vedení, a navíc připravit několik velkých a kvalitních výstav. Všeznalým kritikům to nestačilo, chtěli „něco více a lepšího“ (Milena Bartlová). Mediální prostor opět zaplnil obraz NG, účelově vystavený z bezobsažných frází a nepravdivých odsudků. Jen v posledních měsících jsme proto mohli zjistit, že NG údajně „zaspala dobu“, nachází se ve „vegetativním stádiu,“ „agónii“ či „v mlze“.
V závislosti na inteligenci a znalostech jednotlivých autorů kritika oscilovala od věcnějšího tónu po hysterické výlevy naplněné obraty jako „tragický stav (...) tupé a neviditelné instituce“ (Jiří David), která se „zevnitř rozkládá“ (Petr Fischer) atd. Jiní své osobně motivované soudy bez ostychu vydávají za „všeobecně neuspokojový pocit“ z činnosti NG (Bartlová). (Několik málo autorů, kteří se vždy snažili o objektivnější pohled na NG – Jana Dědečková, Marie Reslová, Štěpán Kotrba, Jan Skřivánek či Filip Šenk – představují čestnou výjimku.) Na vytváření tohoto lživého obrazu se velmi intenzivně podílel i právě jmenovaný ředitel.
... a skutečnost
Věcné a nepředpojaté hodnocení by konstatovalo, že Národní galerie nesporně v posledních letech naplňovala svoje poslání a fungovala jako standardní muzeum uměníTento virtuální mediální obraz neměl a nemá s realitou fungování Národní galerie nic společného. Přesněji: vypovídá především o ješitnosti, komplexech a neukojených ambicích těch, kdo jej vytvářejí, a systematicky tím likvidují základní předpoklad fungování kulturních institucí v soudobé společnosti, totiž důvěru a zájem veřejnosti. Pravděpodobně přitom sami nepostřehli, že se stali „užitečnými idioty“ ve službách mocenských a byznysových zájmů. Národní galerie v nejvyšší možné míře umožňuje za minimálních nákladů maximalizovat benefity pro kruhy pohybující se v oblastech, kde je umělecké dílo poměřováno především penězi.
Na tomto místě je třeba říct, že objektivní hodnocení výsledků a výstupů kulturních organizací je velmi obtížné. Ve světě, kde se tomuto problému zevrubně věnovali – nejvíce zřejmě ve Velké Británii –, se po dlouhých diskusích dospělo ke kombinaci kvantitativních kritérií, jako je návštěvnost, především však kvalitativních ukazatelů, posuzovaných v rámci takzvaného peer-review odborníky a zástupci veřejnosti.
V této souvislosti je příznačné, že komise ministra kultury pro galerie a muzea, která na jednání letos v březnu měla hodnotit působení ředitele Rösela (zřejmě v naději, že dodá argumenty pro jeho odvolání), takové ad hoc hodnocení odmítla s tím, že pro ně neexistuje dost podkladů, a jasně odmítla negativní verdikt nad jeho působením.
Věcné a nepředpojaté hodnocení opřené kupříkladu o britskou metodiku by konstatovalo, že Národní galerie nesporně v posledních letech naplňovala svoje poslání a ve své základní funkci opatrování a prezentace sbírkových fondů fungovala jako standardní muzeum umění, srovnatelné se svými protějšky ve světě. Na tvrzení o „provinciálnosti“ a „skomírajícím renomé“ NG lze odpovědět jednoduše:
- Národní galerie nemá a nikdy nebude mít sbírkové fondy takového významu, aby se mohla srovnávat s nejvýznamnějšími světovými muzei umění. To ji – navzdory potřebám těch, kteří si musejí léčit mindráky světovosti – nečiní méně zajímavou a důležitou.
- Současná úroveň financování, ztížená o břímě Knížakova dluhu, objektivně nemůže zajistit další kvalitativní rozvoj služeb NG. Národní galerie plní analogická poslání jako její slavné protějšky – National Gallery v Londýně, Rijksmuseum v Amsterdamu nebo Kunsthistorisches Museum ve Vídni. V některých ohledech je spektrum jejích specializovaných služeb pro veřejnost dokonce ještě širší. Její rozpočet je však proti těmto muzeím v reálných cenách čtyři- až pětkrát nižší, přičemž výše vládní dotace je zhruba třetinová.
Za současného hlubokého podfinancování a v rámci přežitého modelu státního řízení kultury je rozsah a kvalita služeb poskytovaných Národní galerií nepochybným úspěchem a svědectvím o profesionální práci většiny jejích zaměstnanců.
Ředitelem bez kvalifikace
Posty ředitelů velkých muzeí jsou ve světě v drtivé většině obsazovány lidmi, kteří předtím prokázali svoje manažerské schopnosti úspěšným řízením menších institucíV reakci na rozhodnutí exministryně Hanákové odborná veřejnost logicky protestovala proti způsobu instalování Jiřího Fajta. Výběrové řízení z roku 2010, které vyhrál, bylo prokazatelně zmanipulované, a nezakládá tedy žádnou legitimitu jeho jmenování. Důležitější než forma je však obsah, v daném případě skutečnost, že Fajt pro danou pozici nemá jakoukoliv kvalifikaci. Onou potřebnou kvalifikací totiž rozhodně není kurátorská praxe.
Posty ředitelů velkých (národních) muzeí jsou ve světě v drtivé většině obsazovány lidmi, kteří předtím prokázali svoje manažerské schopnosti úspěšným řízením menších institucí. V našich podmínkách to byl kupříkladu bývalý ředitel Muzea umění v Olomouci Pavel Zatloukal, současný ředitel Židovského muzea Leo Pavlát či ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma. Všeobecné uznání si získal Marek Pokorný, který dokázal po všech stránkách povznést Moravskou galerii, stejně jako Vít Vlnas, jenž jako statutární zástupce ředitele NG dokázal zajistit kontinuitu kvalitní odborné práce a výstupů v obtížném období.
Oproti tomu jediná relevantní manažerská zkušenost Jiřího Fajta je z období, kdy řídil Sbírku starého umění a byl statutárním zástupcem ředitele Národní galerie v Praze (1995 až 1998). Katastrofální výsledky tehdejšího vedení jsou dobře známé a byly podrobně popsány: organizační rozvrat, machinace s finančními prostředky, těžce penalizované zásadní pochybení v hospodaření organizace. (Osobní poznámka: uvádím toto jako přímý účastník tehdejších dějů; v prosinci 1997 jsem na protest proti poměrům ve vedení NG rezignoval na svou funkci vědeckého tajemníka-zástupce ředitele a krátce na to z instituce odešel.)
Profesionalitu a etiku Jiřího Fajta nejlépe charakterizuje jeho několik let starý výrok, že Národní galerie ho zajímá do té míry, do jaké dokáže „vyskladnit“ díla na svou výstavuFajt proslul jako kurátor velkých mezinárodních výstav, ale jak to přesně vyjádřil jeden ze znalců české výtvarné scény: nebere ohled na realitu a „jde přitom přes mrtvoly“. Profesionalitu a etiku Jiřího Fajta nejlépe charakterizuje jeho několik let starý výrok, že Národní galerie ho zajímá do té míry, do jaké dokáže „vyskladnit“ díla na svou výstavu. Zatímco Pokorný či Vlnas dokázali v objektivně obtížných podmínkách realizovat významné mezinárodní výstavy, aniž by narušili ekonomickou stabilitu svěřených institucí, za posledním Fajtovým projektem zůstaly masivní dluhy, které nesystémově pokrylo ministerstvo kultury na úkor jiných subjektů.
Je snad zbytečné dodávat, že taková profesní minulost by kdekoliv v civilizovaném světě Fajta z okruhu kandidátů na ředitelské místo národního muzea umění provždy diskvalifikovala.
Galerie jako nástroj kurátorského ega
Pokud by minulost nebyla dostatečně varovným signálem, jsou zde čerstvě publikované názory designovaného ředitele, které zarážejí evidentní neznalostí situace NG a možností řízení příspěvkové organizace v reálných podmínkách ČR. Dominují jim bezobsažné sliby, že se Národní galerie znovu stane „živou, kreativní a důvěryhodnou institucí“, které přesně vycházejí vstříc kritiky formulované poptávce. Při specifikaci svých plánů se Fajt nejvíce uchyluje k prázdným floskulím typu „je třeba dostat do mzdového systému více peněz“, „NG musí mít vícezdrojové financování“, „rád bych NG uvedl mezi přední světová muzea umění“...
Avizovaná dramaturgická změna dává jasný smysl: Národní galerií dlouhodobě připravované velké výstavy nahradí Fajtovy vlastní megalomanské a předražené projektyFajt jako mantru opakuje zadání, které mu při jmenování uložila exministryně Hanáková: „Je nezbytně nutné NG zásadně proměnit strukturálně, ekonomicky, dramaturgicky a samozřejmě i z hlediska jejího image na veřejnosti.“
Vzhledem k tomu, že nikdo nepodezírá paní Hanákovou z toho, že by mohla mít vlastní názor na problematiku NG – a věcný odbor ministerstva kultury ani ministerská komise takové zadání nikdy neformulovali –, je pravděpodobné, že jí takové „zásadní poslání“ nadiktoval sám Fajt. Z věcného hlediska jde o naprostý nesmysl. Strukturální proměnu NG objektivně nevyžaduje. Zásadní ekonomickou změnu pak může prosadit pouze zřizovatel, respektive vláda.
Zbývá tedy „zásadní dramaturgická proměna“, která nás ovšem přivádí k jádru věci. Jedním z mála konkrétních bodů, které Fajt v rozhovorech uvádí, je zmínka, že jedním z prvních projektů bude v roce 2016 rozsáhlá výstava k 700. výročí narození císaře Karla IV. a dále výstava o Podunajské škole. Nevyřčeno ovšem zůstává, že jde o jeho vlastní projekty.
Plně se tím potvrzuje, před čím mnozí varovali – že Národní galerie bude pro Fajta pouze nástrojem k realizaci jeho osobních kurátorských ambicí. V tomto ohledu dává jasný smysl i avizovaná dramaturgická změna: Národní galerií dlouhodobě připravované velké výstavy nahradí Fajtovy vlastní megalomanské a předražené projekty.
Reálná prognóza?
Za daného stavu není bohužel obtížné nastínit reálnou prognózu Národní galerie:
- S ohledem na ekonomickou a politickou situaci lze považovat za jisté, že v nejbližších pěti letech nebude navýšen státní příspěvek pro kulturní instituce, které proto nadále budou hluboce podfinancované. Je možné, že NG získá investiční prostředky (kupříkladu 250 milionů na nutné opravy Veletržního paláce), ale rozhodně nikoliv zvýšenou provozní dotaci.
- S ohledem na očekáváný výsledek voleb lze dále s jistotou předvídat, že nebude politická vůle k fundamentální změně postavení příspěvkových organizací, které by je vymanila z područí státu. Jiří Fajt záhy zjistí, že v daných podmínkách jsou možnosti ředitele cokoli změnit minimální. Uskuteční své dvě mega výstavy, které v lepším případě vyčerpají programový rozpočet NG dlouho dopředu, v horším případě po nich zůstane masivní dluh – a odejde.
- Národní galerie pak snad nalezne zodpovědného manažera, který se bude opět snažit o kvadraturu kruhu – udržet základní parametry poskytované veřejné služby se zcela nedostatečnými prostředky.
- Kritikům to bude opět málo, budou chtít „něco více a lepšího“. V médiích znovu vyskočí titulky o Národní galerii v agonii a vegetativním stavu...
Je to zoufalé a nedůstojné? Ano, je, ale takových věcí je v dnešní české společnosti více.
