Tehdy 72letý panovník Karel I. podlehl 28. ledna 814 prudké horečce a z několikáté neklidné noci za sebou ve svém sídle v Cáchách se už neprobudil. Cáchy proto během ledna otvírají první z celoroční série výstav, dýchánků a učených seancí připomínajících 1200 let od Karlovy smrti.
Kdyby šlo o jiného panovníka, zřejmě by se tolik slávy nechystalo. Jenže Karel I., jinak též Karel Veliký, byl jen jeden – německy Karl der Große, francouzsky Charlemagne a pro všechny Otec Evropy.
Karel Veliký dosáhl na počátku 9. století něčeho, po čem dnes touží mnozí současní konstruktéři sjednocené EvropyPrávě tento franský král a později římský císař dosáhl na počátku 9. století něčeho, po čem dnes touží mnozí současní konstruktéři sjednocené Evropy – spojil rozdrobená území na většině západu kontinentu do jedné říše, která sahala od Atlantiku po Korutany a od Baltského moře až po sever Itálie. A byť to byl především válečník, k dobytým oblastem se choval prozíravě. Do čela každé provincie dosadil zástupce franské šlechty, kterému důvěřoval, ale vědom si, že ve svém impériu sdružil různé etnické skupiny, dal každé z nich, aby si sepsala vlastní zákony v duchu svých zvyklostí a vyžadal jejich dodržování.
Protože se mu občas místní knížata bouřila – a také proto, že jeho početná družina rychle vyjedla zásoby z širokého okolí, kde právě sídlila –, Karel Veliký hodně cestoval. Přijel například na několik týdnů do Švábska nebo Bavorska, nechal si podat zprávu o stavu provincie, vyslechl si konflikty, snažil se je vyřešit a odjel dál. Sám přitom vyžadoval, aby ho lidé ctili jako panovníka, prokazovali věrnost jeho armádě, platili daně stejnou měnou a modlili se k Bohu, jehož zástupcem na zemi byl římský papež. Jinak celkem nic. Později ještě vydal výnos nařizující všemu úřednictvu franské říše, aby se naučili číst a psát, a založil tradici klášterních škol, seminářů, které ve středověké Evropě zachránily vzdělanost.
Chci být jako on
Pro toto všechno je Karel Veliký znovu a znovu zkoumán a milován evropskými politiky s celokontinentální ambicí. A navzdory tomu, že je historicky prokázaným faktem, že prvotní respekt a úctu poddaných si Karel získal coby vojevůdce – tedy mečem a krví. Sasové by mohli vyprávět.
To však nebrání občasným paralelám, jak se Karlově kyvadlové diplomacii do různých částí jeho impéria podobají současné slety evropských politiků v Bruselu nebo v jiných velkých městech Evropy a jak jeho systém společných a zároveň lokálních pravidel odpovídá principu Evropské unie. Doufejme, že s přibývajícími oslavami v Cáchách budou přibývat také tyto paralely.
Právě příklad Karla Velikého přitom ukazuje na limity evropského sjednocení i bez toho, že se momentálně neválčíPřitom právě příklad Karla Velikého ukazuje na limity evropského sjednocení i bez toho, že se momentálně neválčí. Stačí si zalistovat v učebnicích současných školáků ve většině zemí mimo Německo. Třeba zrovna české učebnice se často tváří, že do příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu 50 let po Karlově smrti se nic zajímavého na území západně od hradišť obývaných slovanskými knížaty nedělo. A to Karel vpadl i do Čech.
Francouzské učebnice jsou v tomto bodě hutnější. Karla Velikého, Západogermána, ale v glorifikaci trumfuje Napoleon Bonaparte. Ostatně nynější karolinské oslavy v Cáchách jsou ryze německou záležitostí. Francouzi se místo toho rozhodli vsadit na oslavy sta let od vypuknutí první světové války.
Toto Evropě chybí – společné velké příběhy, které by se vyprávěly v celém kontinentu, kolovaly v krvi jeho obyvatel a všichni jim rozuměli. Američané mají třeba Lincolna, ať jsou z Montany nebo z Texasu. Evropané nikoho podobného, o něhož by se nehádali a který by pro všechny byl tím velkým evropským příběhem, nemají. Karel Veliký by přitom byl na takovou legendu o jedné statečnosti a moudrosti vhodným adeptem. A to i kdyby se ubralo na glorifikaci a paralelách.
- Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
