Letos 16. ledna uplynulo 45 let od jedné z nejtragičtějších událostí našich novodobých dějin – upálení se Jana Palacha, studenta historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ten svůj čin uskutečnil v horní části Václavského náměstí v Praze na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států tehdejší Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a na následky rozsáhlých popálenin tři dny poté zemřel.
Toto jeho sebeupálení se stalo v roce 1989, tedy před 25 lety, podnětem k protestním akcím proti tehdejšímu komunistickému režimu. Odehrávaly se od 16. do 22. ledna v takzvaném Palachově týdnu a byly předstupněm listopadových událostí ve stejném roce. Nad obětí Jana Palacha se v širších souvislostech zamýšlí Tereza Matějčková.
Palachův čin je dnes stejně jako v roce 1969 přijímán rozporuplně. Statečnost lze Janu Palachovi upřít jen stěží, jako stín, který vrhá Palachova pochodeň, však zaznívá námitka – cena byla příliš vysoká. Proto se dodnes obdiv mísí s pocitem obrovské bolesti při pohledu na tajně pořízené fotografie popáleného Jana Palacha na nemocničním lůžku.
Vedle obdivu a námitky zbytečnosti Palachova činu neutichlo ani podezření, že krutost k sobě samému mohla být jen dílem duševní nemoci. Toto podezření potvrdil v rozhlase už večer po upálení psychiatr, dle jehož odborného názoru rozhodně šlo o patologickou reakci.
- Bylo však k takovému hodnocení třeba psychiatra?
- Copak si někdo myslí, že je „normální“ upálit se?
Smést Palachův čin poukazem na osobní nevyrovnanost neobstojí před jeho pozoruhodností či převratností lednového týdne 1989Samozřejmě, že jde o něco jiného. Shodneme-li se totiž, že Jan Palach byl nebohý blázen, máme po problémech – čin si nezaslouží naší ctihodné pozornosti, protože my jsme normální, tedy se neupalujeme. A toto je pomatenec, který nám žádné poselství rozhodně nepřináší.
Problém interpretace
Problém této interpretace spočívá v tom, že se Palachova pohřbu zúčastnily tisíce lidí, kteří se však nešli rozloučit s nebohým pomatencem. O tom, že Palachova pochodeň plála dlouho poté, co ji měli skeptici za dávnou vyhaslou, svědčí i Palachův týden, který dal do pohybu události ústící v konec komunistického režimu. Smést Palachův čin poukazem na osobní nevyrovnanost proto neobstojí před jeho pozoruhodností, převratností lednového týdne 1989 ani vážností, s níž jej dodnes mnozí přijímají.
Právě okolnost, že tento čin udeřil jako blesk z čistého nebe, byl natolik cizí a proti každodennímu porozumění, co je a není normální, vede k tomu, že je dáván do náboženského kontextu – Palachovo sebeupálení je považované za oběť.
- Jak ale rozumět této interpretaci?
- Jaký smysl lze dnes dát Palachovu sebeupálení, hodnotíme-li ho jako oběť?
Z dnešního hlediska se při slově oběť nejčastěji vybaví oběť autonehody či nějaké nepravosti, případně „systému“ – je jí ten, komu bylo ublíženo a jenž má nárok na kompenzace.
Absolutní čin
Je však zřejmé, že v kontextu Jana Palacha míníme oběť nevynucenou. Nikdo mu totiž bezprostředně neublížil, ani ho stejně jako Jana Husa neupálil, ani nevmanipuloval do role oběti. Ostatně právě okolnost, že Palach jako by ničím netrpěl – stářím, nemocí ani nesnesitelným nátlakem –, je součástí jeho hrůzného činu.
Palachův čin řekl relativizaci jasné ne, a v tomto smyslu byl absolutní. Existují totiž situace, kdy je třeba zaujmout jasný postoj, a to i za cenu nejvyšší.Ten byl tehdy a dodnes zůstává hrůzostrašný i tajemný, protože přesahuje každodenní životní zkušenost a promlouvá zcela jinými než běžnými prostředky. Vulgárně psychologizující a zjednodušující hodnocení některých, že ten nebohý chlapec byl „mimo“, lze odmítnout, navzdory tomu síla Palachova činu možná tkvěla v tom, že byl z určitého hlediska skutečně „mimo“.
A to mimo naši relativní a relativizující každodennost, v níž souhlasíme s tím, že každý má trochu pravdy a zároveň trochu lže sobě i druhým, ale protože to dělají všichni (a druzí vždy o něco více než my), nemáme si co vyčítat. Palachův čin řekl podobně líné relativizaci jasné ne, a v tomto smyslu byl absolutní. Existují totiž situace, kdy je třeba zaujmout jasný postoj, a to i za cenu nejvyšší.
Smysl obětování
Právě náboženský výklad oběti poukazuje ke sféře mimo, kde neplatí čistě lidská relativizující kritéria, a proto se může jevit nepochopitelná, tajemná i krutá. Z náboženského hlediska člověk svou obětí komunikuje s oblastí, která ho přesahuje. Nejde však o jeho komunikaci se sobě rovným, u něhož předpokládá přibližně stejné stinné i světlé vlastnosti jako u sebe.
Proto bylo v archaických náboženských tradicích pravidlem, že takzvaná živá oběť, často zvířete, bývala bezchybná – nebyl obětován například starý nemocný býk nebo neduživé opelichané kuře, ale ta nejlepší zvířata. A také – až na výjimky – nikoli divoce žijící, ale domácí, která jsou pro člověka a jeho obživu nejdůležitější. Obětí se totiž dávalo jejímu příjemci najevo, nakolik si ho vážíme.
Přijmeme-li tedy Palachův čin jako oběť, pak nelze poukazovat na zmaření mladého lidského života, protože takový byl jeho smysl. Oběť je totiž vždy spojena se zmarem – obětovaní přechází zcela do jiné sféry, do níž nemáme přístup.
Oslovení národa
Z hlediska smyslu oběti je podobně chybný argument, že neměla žádný účinek. Oběť totiž není jako objednávka v internetovém obchodě, kterou lze považovat za marnou, nezačne-li ji druhá strana hned vyřizovat. Oběť Bohu vychází v první řadě z náboženského přesvědčení, že naším dlužníkem není Bůh, ale naopak my Jeho.
Jan Palach oslovil národ, kterého si natolik vážil, že byl schopný se za něj skutečně nábožensky obětovatNejde o požadavek, který má být co nejrychleji zabalen a vyexpedován, ale o poděkování či spíše o kultivaci pouta mezi člověkem a Bohem. Zároveň je oběť – třeba v podobě modliteb – doznáním, že člověk sám na velké cíle nestačí, že potřebuje alespoň to, aby byl ve svých starostech, obavách a nejistotách vyslyšen.
I pokud však budeme chápat Palachův čin jako oběť, vyvstává problém – Palach totiž nekomunikoval s Bohem, ale s národem. I v případě oslovení národa ale může platit zmíněná čistě náboženská oběť určená Bohu. Je totiž tím, co daného člověka přesahuje a otvírá pro něho nedosažitelný horizont smyslu.
Jan Palach oslovil národ, kterého si natolik vážil, že byl schopný se za něj skutečně nábožensky obětovat – zmařil svůj mladý život, aniž by si činil jakýkoliv nárok, že z této oběti bude mít nějaký užitek.
Nepřípadná účetní otázka
Takový postoj sice obrací naruby každodenní, výhradně lidskou kategorii „dám, abys dal“, ale právě v tomto obrácení tkví jedinečná síla Palachova činu. A důvod, proč není nemístné připisovat jeho oběti nejvyšší smysl. Možná totiž existují chvíle, kdy je třeba výhradně lidské kategorie přesáhnout – jsou-li totiž zabsolutizované, tedy jediné možné, hrozí, že se člověk jejich prostřednictvím umenší.
Hovoříme-li o Palachově činu v kontextu náboženské oběti, nelze vycházet z toho, že má ryze světský, hmatatelný a bezprostřední dopad – zcela bez něj však není. Řada lidí – Palachových současníků či vrstevníků – vzpomíná ještě dnes na sílu, kterou Palachovo upálení vneslo do jejich životů. A není ani natolik podstatné, že to byli jen jedinci, a nikoliv masa lidí, kteří dokázali několik desetiletí udržovat plamen Palachovy pochodně při životě.
V určitých chvílích se člověk musí dokázat povznést nad každodennost i osobní zájem, aby dosáhl alespoň vlastní, čistě lidské úrovněJe totiž možné, že v případě Palachova činu ani tolik nejde o účetní otázku „kolik“, ale o to, „kdo“ a jak s ním naložil. Ostatně, podle čeho hodnotit, zda těch, které probudil, bylo málo či hodně? I pokud by však, jak tvrdí kritici Palachova činu, zasažených a proměněných bylo málo, pak tuto liknavost nepřičítejme k tíži Janu Palachovi, ale těm, kdo v sobě nenašli dost síly, aby se nechali jeho činem oslovit.
Naše lepší já
Samozřejmě, že není žádoucí napodobovat Palachovo sebeupálení. Jana Palacha lze napodobit jen v promítnutí jeho „mimosvětskosti“ do svého života a v tom, že se jeho hlas stane – jak pronesl farář Jakub S. Trojan při Palachově pohřbu – naším lepším já.
Z hlediska náboženské oběti se Palachovo sebeupálení týká našeho lepšího já. Toho, které se nespokojí pouze s lidským horizontem každodennosti, a jež ví, že našemu každodennímu já nesmí být přenechán veškerý prostor. V určitých chvílích se totiž člověk musí dokázat povznést nad každodennost i osobní zájem, aby dosáhl alespoň vlastní, čistě lidské úrovně.
