Paralelní polis: Bláznovství, jež nutí k zamyšlení

Paralelní polis, jak ji představil ve stejnojmenném textu z roku 1978 český filozof a polistopadový politik Václav Benda (1946–1999), je stejně jako Charta 77 mimořádně naivní. To není kritika. Námitku naivity totiž předjímá i sám Benda. Dle něho je Charta 77 nepopiratelně naivním počinem – „jako každý počin odvodit politiku z mravního východiska“.

Jiří Dienstbier a Václav Benda, schůzka mluvčích Charty 77

Je-li něco naivní, pak z toho nevyplývá, že to nemá v politice či ve společnosti oprávnění – o oprávněnosti této naivity svědčí úspěch paralelní polis v době komunismu. Benda ve svém textu zdůrazňuje, že je třeba se zaměřit na paralelní struktury především v oblasti školství a ekonomiky, protože právě z nich jsou „nevítaní“ či „protivní“ občané vytlačováni.

Ohroženo je jejich vzdělání, které mají nahradit bytové semináře, i jejich existenční situace, jejíž tíži má zmírnit „účetnictví krajní důvěry“. O tom, že nešlo o snílkovství, mimo jiné svědčí úspěch bytových seminářů. Dokázaly si totiž získat podporu i respekt zahraničních univerzit.

Pravda a tržiště

Ani úspěch bytových seminářů však nic nemění na tom, že sepětí politiky a mravního východiska je bytostně problematické. Svědčí o tom nemalá část dějin myšlení – především ty západní jsou poznamenané přesvědčením, že politika a život v pravdě nemají mnoho společného. A někteří myslitelé jsou dokonce přesvědčeni, že pravda nemá na „tržišti“ co pohledávat. Jakmile se tam totiž objeví, převlékne kabát a stane se z ní pouhý více či méně přesvědčivý názor.

Toto nesnadné potýkání jediné pravdy se světem „pouhých jevů“ vyslovil poprvé předsókratovský filozof Parmenidés. Ve své filozofické básni O přírodě nabádá člověka, aby se vyhýbal cestě klamů a nestálých jevů, tedy smyslového vnímání, a vydal se cestou myšlení, která je jedinou cestou pravdy.

Následný filozofický vývoj ztotožnil cestu myšlení a pravdy s oblastí filozofie, cestu pouhých pravdě-podobností s politikou, s každodenním životem obce, která je ovládaná „míněním smrtelníků, v nichž není žádné spolehnutí na pravdu“.

Odstup jako záruka myšlení

Teorii, hledání poslední pravdy či nepodmíněného, náleží větší důstojnost i v Platónově Ústavě, v kanonickém textu o řádném uspořádání obce. Platón nechává vyústit Parmenidovu cestu jediné pravdy do říše nesmyslových idejí, které jsou předmětem filozofova zkoumání. Běžní smrtelníci se oproti tomu potácejí ve víru nepravd, polopravd a klamů života obce, v němž nelze shledat nic nepodmíněného, absolutního.

Tento život obce je zároveň politickým revírem, v němž vládnou názory a domněnky – za pravdu zde platí to, o čem dokážeme druhé přesvědčit. Zároveň jsme si vědomi, že pravda je vždy určitým výřezem z široce rozevřeného oblasti potenciality. Tušíme, že výmysl, který zrovna považujeme za pravdu, si nebudeme schopní udržet dlouho.

Výstavba nadsmyslového, ideového světa snad ani tolik nesvědčí o podřadnosti smyslového světa jako o skutečnosti, že člověka plně nevystihuje. Tomu je totiž vlastní potřeba hledat, co tento prostor nekonečné podmíněnosti přesahuje. Výstavba paralelních světů, nadstaveb či zásvětí je natolik spjatá s tradicí myšlení, protože vystihuje něco z něho samotného.

V myšlení je každý objekt, který je dán našemu vnímání, vždy přesahován – o daném předmětu soudíme, vřazujeme jej do naší perspektivy a do sítě našich vědomostí. Ostatně, tento přesah, vyklonění se za předmět či vytáhnutí se nad něj, spadá v jedno s lidskou svobodou. Člověk není ničím daným svázán, od každé danosti má specifický odstup, který zaručuje jeho schopnost myslet, a tedy i pátrání, co se z nekonečného řetězce podmíněnosti vymaňuje.

Přístup Hannah Arendtové

Filozofka Hannah Arendtová (1906–1975) ukazuje, že tento přesah není snadný. Vykonáváme v něm totiž soud či dokonce odsouzení, a to tím spíše odvoláme-li se na bezpodmínečnou pravdu. Podobné dovolání se pravdy je totiž rozchodem s politikou. Sféra politiky je sférou názorů, přemlouvání, manipulace i více či méně legitimních klamů. Pravda žádnou diskusi nestrpí, ostatní jí mají podlehnout. V tomto kontextu nazývá Arendtová pravdu despotickou vládkyni, a tudíž zmarem politiky. Jak se to tedy má s filozofy v politice?

Arendtová přiznává, že mnohdy neslavně. Nejenže je problematické hledat v politice nepodmíněnou pravdu, ale složité je to i s její obhajobou. Pokud totiž nezavládne sama svou mocí, velmi obtížně se prosazuje, aby ji toto prosazování nezkomolilo a neproměnilo v bezpráví. Jediný způsob, jak v politice či v každodenním životě pravdu obhájit, je se jí vydat, a to se všemi následky.

Arendtová v tomto kontextu připomíná Sókrata. Pravda může být jako pravda otištěna do světa jen pod rouškou životního svědectví. Nikdy však nesmí být vynucovaná na druhých. Jedině v osobních svědectvích dospíváme k sepětí pravdivosti a každodennosti, které není plně doma ani v zásvětní říši nepodmíněné pravdy, ani v mnohdy trapné každodennosti.

Nenahraditelnost paralelních struktur

Problémem je, že těch, kdo jsou schopní se pravdě obětovat, není ani mezi filozofy či mysliteli mnoho. Pak ať si však rozmyslí vstup do politiky, která ze své podstaty nehledá nepodmíněno, ale zakotvenou relativitu. Arendtová přitom patří k myslitelům, kteří neupírají politické sféře jí vlastní důstojnost.

Svobodní jsme, nejen když přesáhneme každodennost, abychom se vydali na cestu hledání nepodmíněné pravdy či nestrannosti. Tato cesta je jen jednou podobou svobody. Politická oblast však skýtá jinou, neméně hodnotnou svobodu. I v politice je danost přesahovaná a teprve v tomto přesahu jsme schopní s danostmi manipulovat a činit z nich s větším či menším oprávněním „naši věc“.

Této manipulaci, která může být i lží, neváhá Arendtová přiřknout vážnost – dokonce nazývá lež „malým zázrakem svobody“. Usilování o pravdivou nestrannost stejně jako prefabrikace lži je totiž v obou případech výrazem schopnosti měnit skutečnost, tedy jednání. Arendtová však upozorňuje, že jinak tomu je v totalitních společnostech, v nichž se lež stala trvalým stavem – v takovém případě osvobozuje k jednání jedině pravdivost.

Ani Arendtová však nepochybuje, že politická sféra plně nevystihuje lidské bytí, respektive je celá, až je-li schopná respektovat dva kroky – od danosti k politické interpretaci skutečnosti a od danosti k (vědecké či filozofické) nestrannosti. Z tohoto hlediska mají paralelní struktury v každé svobodné obci nenahraditelné místo v podobě soudů, univerzit či vědeckých ústavů. Ve všech z nich platí, že nestrannosti lze dosáhnout v ústraní, dokonce v osamocení. Proto je osamocený myslitel či dokonce slepec, tedy ten, kdo je nepřítomen světu jevů, archetypem filozofa a mudrce.

Politika a vědění

Žádné ústranní instituci nenáleží důstojnost jen proto, že se stáhla z kolbiště polopravd a pololží, aby usilovala o pravdu nepodmíněnou. Takové ústraní se však stává znamením vlastní nemohoucnosti, neusiluje-li o vyslyšení. Současně také platí, že nemohoucná je i politika, která se spokojí s krokem od danosti k manipulaci a na pravdu se vůbec neohlíží.

Ve svobodných společnostech se oba světy vyhledávají a ideálně vůči sobě ctí závazek. Jen na této společné cestě se zmírní nebezpečí, že se uzavřou do sebe, a tím stanou směšnými. Politická sféra má ctít závazek vůči sféře vědění, protože ta jí poskytuje horizont, který sice politika nemá uskutečňovat, ale jehož nerespektování je pro ni zničující.

Ani sféra vědění se však nesmí pohrdavě odvracet od sféry politiky. Z relativity názorů a pravděpodobností totiž sama povstává. Znamením tohoto „nevznešeného“ původu vznešeného cíle možná také je, že neexistuje cesta poznání, která by byla završena věděním. Žádné vědění se totiž nepřestane kymácet ve víru pochybností, pravděpodobností a předběžných „asi, snad, možná“. V nedokonalosti je jeden svět odkázán na druhý, neplatí však, že by jeden ve druhém nacházel naplnění.

To, že je demokratická společnost schopná do sebe vstřebávat antistruktury, které ji znejišťují, je znamením její moudrosti. Jako by věděla, že do „moudrosti světa“ je třeba přimíchat i „ústranní moudrost“. V tomto smyslu hovoří o „paralelitě“ světů i ikonická postava Švejka, který v ústraní blázince zaslechne názor, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní. Nikoliv z demokraticky všezahrnujícího porozumění je třeba se nad takovým bláznovstvím stále znovu zamýšlet, ale proto, že se jinak nic kloudného nevymyslí, ani nevykoná.