V Evropě skončila studená válka vítězstvím Západu nad Sovětským svazem. V Asii však určující ideologický střet druhé poloviny 20. století poněkud vyšuměl, když čínští komunisté odložili maoistická dogmata ve prospěch autoritářského kapitalismu. Mocenská rivalita Pekingu s USA sice trvá, ale vyprázdnění studenoválečných schémat v Asii snad nejlépe dokládá kvetoucí vojenské spojenectví USA a komunistického Vietnamu. Výjimku z tohoto trendu představuje Severní Korea, která by bez oživování bipolárního konfliktu ztratila opodstatnění své oddělené existence.
„Od konce studené války se americká vláda snaží předstírat, že severokorejský režim neexistuje. Vůdci v Pchjongjangu však stále znovu připomínají Washingtonu, že tomu tak bohužel není. Nejnovější připomínka se dostavila letos v únoru, kdy Severní Korea provedla svůj v pořadí třetí pokusný jaderný výbuch. Od té doby její vůdce Kim Čong-un odvolal příměří s Jižní Koreou z roku 1953 a začal vyhrožovat USA natolik názorně, že i Fidel Castro se jal naléhat na svého marxistického druha, aby nevyhazoval Zemi do povětří,“ upozorňuje americký komentátor Peter Beinart.
Účelové rozpoutávání potyček, aniž by přerostly ve válku, je pro Pchjongjang standardní metodou nastolování agendy ve vztazích se Soulem a Washingtonem. Ještě před 30 lety si při tom severokorejští vojáci vystačili se sekyrou, ale jejich válečnická gesta se mezitím, po opatření si jaderných náloží, posunula do jiné váhové kategorie. To Pchjongjangu opakovaně umožnilo zobchodovat deeskalaci vyvolaného mezinárodního napětí výměnou za hospodářskou pomoc vyhladovělému „ráji pracujících“ na severu.
„Protiprovokační“ plán
Američané i Jihokorejci tuto čím dál předvídatelnější vyděračskou hru už prohlédli a nemají valný zájem v ní pokračovat. „Je velice důležité přetnout koloběh provokací,“ naléhá vysloužilý americký plukovník David S. Maxwell z Centra pro bezpečnostní studia Georgetownské univerzity. „Severní Koreji několik desetiletí procházely doslova vraždy, ale jihokorejské a americké síly málokdy odpověděly ráznou vojenskou akcí.“
Rizikový faktorem je prý možnost „přehnané“ reakce Jihokorejců, kterým dochází s Pchjongjangem trpělivost
Washington na podobné výtky reagoval vypracováním „protiprovokačního“ plánu, podle nějž má být reakce na případný útok okamžitá, ale přiměřená, s užitím stejného druhu zbraní. Rizikový faktorem je však prý možnost „přehnané“ reakce Jihokorejců, kterým zejména po útocích z roku 2010 dochází s Pchjongjangem trpělivost.
„Určit, jak provést přiměřenou odvetu, aniž bychom rozpoutali širší konflikt či útok na Soul, je nejtěžší problém,“ upozorňuje Obamův exporadce pro jadernou bezpečnost Gary Samora. „Všichni si uvědomují, že marže pro přípustné omyly je velice omezená.“ Urychlené rozmístění prvků protiraketové obrany v západním Pacifiku pak naznačuje, že USA berou severokorejskou hrozbu vážně.
Slabina obrany
Představitelé Pentagonu říkají, že případné severokorejské rakety vypálené na Japonsko či Guam lze během několika sekund zaměřit i sestřelit. Jednodušší a spolehlivější by sice bylo je zneškodnit, dokud jsou na odpalovacích rampách, ale to americký prezident Barack Obama odmítl. S výjimkou případů, kdy by k raketám byly namontovány jaderné hlavice, jichž má KLDR údajně půltuctu.
Slabinou spojenecké obrany je, že 11milionový Soul leží necelých 60 kilometrů od hraniční demilitarizované zóny
Slabinou spojenecké obrany je, že jedenáctimilionový Soul leží necelých 60 kilometrů od hraniční demilitarizované zóny, a tudíž v dostřelu tisíců severokorejských raket krátkého doletu. Někteří analytici se v této souvislosti podivují, proč si Jihokorejci od Izraelců nepořídí protiraketový systém „Železná kopule“ („Iron Dome“), který se tolik osvědčil při obraně Tel Avivu během loňského konfliktu s palestinským Hamásem.
Jedním z důvodů je prý cena. Každá protiraketová baterie prý přijde na 50 milionů dolarů a každá „protiraketa“ až na 80 tisíc. Vzhledem k velkému počtu raket mířících na jihokorejskou metropoli by pořízení adekvátní „kopule“ bylo značně nákladné a výsledek přitom nejistý. Ovšem Pchjongjang nepochybně běsní při pouhé představě protiraketového deštníku, který by Soulu umožnil Severní Koreu více méně ignorovat.
Poslední rudý exemplář
Nebýt občasného jaderného harašení, upadl by severokorejský režim už dávno do bezvýznamnosti. Korejská lidově demokratická republika (KLDR) je zřejmě posledním exemplářem totalitní diktatury ideologicky věrné sebedestrukčnímu modelu hospodářství. Někteří komentátoři se pozastavují nad tím, že tento přežitek 20. století odpoutává pozornost amerických stratégů od reálných protivníků Západu v tomto století. Na mysli mají zejména autoritativní Čínu, která někdejší nosnou ideologii nahradila konzumerismem.
Pchjongjang si prý vzal ponaučení z osudu libyjského režimu Muammara Kaddáfího, který se vzdal zbraní hromadného ničení výměnou za ukončení mezinárodní izolace
Podle jiných analytiků naopak Kim Čong-un hraje Američanům do karet, neboť jim dává záminku k posílení kýžené vojenské přítomnosti v severovýchodní Asii, aniž by Čína mohla protestovat, že je přesun namířen proti ní. Peking, který Severní Koreji poskytuje 90 procent energie, 80 procent spotřebního zboží a polovinu potravin, proto z eskalace napětí, jež vyvolávají jeho chráněnci v Pchjongjangu, podle všeho opravdu nadšený není. Žádné zemi v Asii „by se nemělo dovolovat uvrhnout celý region i svět do chaosu kvůli sobeckým zájmům,“ prohlásil v projevu čínský prezident Si Ťin-pching.
Část pozorovatelů, včetně některých členů americké zpravodajské komunity, ovšem předpovídá, že Kim Čong-un navzdory nevoli Pekingu nějakým způsobem udeří. Eskalace napětí je prý motivována úsilím 29letého pokračovatele dynastie Kimů zvýšit si kredit u všemocné armády. Ta prý mu od jeho loňského nástupu do čela strany a státu stále nedůvěřuje kvůli jeho nízkému věku a nezkušenosti.
Další komentátoři upozorňují, že veškeré diplomatické snahy Washingtonu o ukončení severokorejského jaderného programu jsou předurčené k neúspěchu. Pchjongjang si prý vzal ponaučení z osudu libyjského režimu Muammara Kaddáfího, který se neprozřetelně vzdal zbraní hromadného ničení výměnou za ukončení mezinárodní izolace. Pár let poté se už ovšem NATO nerozpakovalo letecky podpořit povstalce proti jeho režimu. Vzdát se jaderných zbraní proto Severokorejci považují za sebevražedné.
Důvod k oslavě
Dlouhodobí pozorovatelé podotýkají, že Kim Čong-un možná věří vlastní propagandě, že severokorejská armáda je neporazitelná a její geniální generálové by dobyli Soul v řádu dnů. V tomto fantazijním vidění je Severní Korea světovou supervelmocí prvního řádu a jako taková si zasluhuje mít jaderný arzenál. Kvůli nějakému řinčení zbraní supervelmoci přece neustupují, a proto je prý celkem velká šance, že Pchjongjang před deeskalací něco někam vypálí, aby si Severní Korea zachovala důstojnost. Někteří odhadují, že to učiní 15. dubna – v den 101. výročí narození Kim Čong-unova dědečka Kim Ir-sena, zakladatele KLDR i vládnoucí komunistické dynastie.
Zavazuje Kim Čong-una přísná maoistická kazajka natolik, že bude raději bojovat do hořkého konce a své zemi přivodí zkázu?
V seriózních západních médiích se objevují i komentáře, že by se správně mělo oslavovat, že Severní Korea prokázala odvahu a schopnost být vyzyvatelem „hegemonických“ USA. Jiní se naopak tážou, proč by buculatý požitkář s krásnou mladou ženou a slibným kultem osobnosti kvůli beznadějné válce riskoval pohodlný život diktátora. To ho přísná maoistická kazajka natolik zavazuje, že bude raději bojovat do hořkého konce a své zemi přivodí zkázu?
Někteří doufají, že by ho nakonec mohla obměkčit jeho zjevná slabost pro západní popkulturu. Podstatnou část svého dětství prý totiž Kim Čong-un prožil ve Švýcarsku. Podle některých indicií strávil v alpské zemi, kde mají Severokorejci na bankovních účtech dvě miliardy dolarů, možná až devět let svého života – až do svých patnácti let. Kimova matka v té době pod cizím jménem údajně působila na stále misi KLDR při OSN v Ženevě. Jeho opatrovníkem však byl velvyslanec a dávný rodinný přítel Ri-Čeul, který v čele severokorejských zastupitelství v Bernu a Ženevě údajně strávil 30 let.
Podivínský spolužák
Novináři ze švýcarského časopisu L’Hebdo vypátrali, že chlapec, který by vizáží i věkem odpovídal nejmladšímu synovi tehdejšího severokorejského diktátora Kim Čong-ila, studoval na mezinárodní škole v obci Gümligen na předměstí Bernu – pár set metrů od velvyslanectví KLDR. Elitní škola se však zásadně nevyjadřuje k žádným svým absolventům, a proto je těžké dohledat o jeho údajném pobytu nějaké přímé důkazy. Chlapec odpovídající Kimově popisu byl podle svědků ve škole zapsán pod jménem Pak Čol. Do školy docházel do roku 1998 a byl vydáván za syna velvyslancova řidiče.
Potomkovi portugalských přistěhovalců jeho severokorejský kamarád prý jednoho dne sdělil, že je ve skutečnosti synem prezidenta
Pod dalším jménem Pak Un poté chlapec odpovídající Kimově popisu chodil do školy Steinhözli v nedaleké obci Liebefeld. Během prvního roku ovšem zameškal 75 školních dní a během druhého dokonce 105 dní. Málomluvný žák s nevalnou němčinou, který do třídy chodil zásadně v teplákové soupravě značky Nike a byl vášnivým fandou americké basketbalové ligy NBA, si prý ve škole příliš dobře nevedl – propadl z přírodních věd. Našel si tam však kamarády, které vodil na koupačku do bazénu v areálu severokorejského velvyslanectví.
Jedním z nich byl Joao Micaelo, syn portugalských přistěhovalců. V přízemí velvyslanectví KLDR byl obývací pokoj, kam měly návštěvy jedině přístup, a kde byly pro hochy k dispozici nejnovější herní konzole, „jaké nešlo ve Švýcarsku ani koupit,“ vzpomíná Joao. Jeho severokorejský kamarád mu prý jednoho dne ukázal svou fotku s Kim Čong-ilem a sdělil mu, že je ve skutečnosti synem prezidenta. Klukům to ale bylo jedno: „Politika nás nezajímala.“
Škoda e-mailu
Mladý Severokorejec svým švýcarským kamarádům také ukazoval fotky z prázdnin v KLDR. „Věděl jsem o diktatuře, nicméně připadalo mi, že se tam mají jako v Portugalsku,“ přiznává se Joao, který se dnes živí jako kuchař ve Vídni. V Severní Koreji právě na přelomu tisíciletí vrcholil hladomor, který si podle některých odhadů vyžádal až 600 tisíc obětí.
Roku 2001 upadl v nemilost Kim Čong-unův nejstarší bratr Kim Čong-nam a pořadí následníků se změnilo
Roku 2001 upadl v nemilost Kim Čong-unův nejstarší bratr Kim Čong-nam, který byl do té doby považován za Kim Čong-ilova pravděpodobného nástupce – poté, co byl s falešným dominikánským pasem dopaden na tokijském mezinárodním letišti na cestě do Disneylandu. A pořadí následníků se změnilo. Kim Čong-un byl povolán domů ze Švýcarska.
Joao si vzpomíná, jak ho jeho severokorejský kamarád vytáhl na rozlučkovou procházku. Povídali si prý o sportu a o ženách. Severokorejec mu prý dal svou e-mailovou adresu, aby mohli zůstat v kontaktu. Joao ji ale později ztratil v rozbitém počítači. I kdyby si ji ale zapamatoval, jadernou hru vabank by Kim Čong-unovi jeho dávný kamarád možná stejně nerozmluvil. V obývacím pokoji velvyslanectví jim náctiletý Kim pouštíval severokorejskou hymnu „nejmíň tisíckrát dokola“.
