V pondělí 19. ledna drážďanské policejní ředitelství zakázalo veškeré demonstrace v tomto městě. Důvodem k tomuto bezprecedentnímu opatření byla podle bezpečnostních složek teroristická výhrůžka vůdcům hnutí Pegida, sdružení „vlasteneckých občanů proti islamizaci západu“. To v minulých týdnech dokázalo do saské metropole opakovaně přilákat okolo 15 tisíc sympatizantů.
V souvislosti s tím, že zmíněným zákazem bylo údajně porušeno právo příznivců Pegidy na svobodné vyjádření názoru a shromažďování, vznesl Vladimír Meier sugestivní dotaz: „Zdvihne se nyní celý svět v čele se 40 vedoucími politiky pod heslem ,Ich bin Pegida‘?“ Odpověď zní, že rozhodně nikoli. A to je dobře.
Místo umlčení diskuse
Vladimír Meier stylizuje Pegidu do role oběti agresivního islamismu. A staví ji na roveň francouzského satirického týdeníku Charlie Hebdo, jehož hlavní osobnosti tragicky zemřely počátkem ledna při brutálním teroristickém útoku.
Podle Meiera Pegida na rozdíl od etablovaných politických stran a mainstreamových médií neopomíjí obavy běžných německých občanů z přistěhovalectví a islámu a nabízí nová řešení palčivých společenských problémů.
Pegida nebyla umlčena. Okolo policejního zákazu drážďanské demonstrace se totiž rozhořela velmi široká a kontroverzní debata. |
Pegida je údajně hnutím „běžných“ občanů, nikoli extrémistů, těšícím se navzdory nenávistné kampani německých médií široké podpoře veřejnosti. Meier evokuje dojem, že nepohodlný hlas Pegidy byl pondělním zákazem její demonstrace oficiálními místy svévolně umlčen.
Pegida však především nebyla umlčena. Okolo policejního zákazu drážďanské demonstrace (rozhodnutí lokální správy) se totiž rozhořela velmi široká a kontroverzní debata. Její účastníci z celého Německa i politického spektra se shodují v jediném – podobný zákaz musí zůstat absolutní výjimkou.
Kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že se bez ohledu na to, zda s prohlášeními demonstrantů souhlasí, či nesouhlasí, rozhodně zasadí, aby se mohli lidé na jakémkoli místě v Německu volně shromažďovat. V případě nutnosti prý silněji zapojí do ochrany občanů nejen regionální, ale i celostátní bezpečnostní složky. Nad tím, že je nezbytné, aby každý mohl v rámci platných zákonů veřejně vyjádřit svůj názor, panuje tedy všeobecná shoda. Nikdo nikomu nezavírá ústa.
Důkazem toho také je, že se Pegida do ulic města na Labi již tuto neděli vrátila. Svou tradiční pondělní akci předsunula o den, aby se časově nekryla s pondělním protestním koncertem, na němž se pod heslem „Otevřeně a pestře – Drážďany pro všechny“ očekává početná účast občanů. Vystoupit na něm má řada populárních osobností, mimo jiné známý zpěvák Herbert Grönemeyer.
Poškozená pověst
Minulý týden sice Pegida měla zapovězené Drážďany, ale mohla přilákat své příznivce do jiných německých měst. Pozornost se podařilo vzbudit zejména její lipské větvi Legida, která na středu 21. ledna ohlásila demonstraci o 30 až 40 tisících svých příznivců. Staroslavným univerzitním městem Lipskem nakonec prošel méně než třetinový dav, údajně i kvůli přerušením provozu na vlakové trati Drážďany-Lipsko.
Toto protestní shromáždění bylo výrazně agresivnější než v Drážďanech – bezpečnostní složky zaznamenaly vyšší účast sympatizantů ultrapravicové scény a hooligans, násilné střety, útoky na novináře i výrazně radikálnější a xenofobnější hesla. Drážďanskému vedení Pegidy proto nakonec nezbylo nic jiného než se od svých lipských sympatizantů distancovat. Podobné demonstrace v jiných městech zůstaly početně zcela zanedbatelné.
Události minulého týdne pověst protestního hnutí Pegida nenávratně poškodily. A také se ukázalo se, že výhrady vůči Bachmannovi, které často zveřejňovala očerňovaná „lživá média“, mají reálný základ. |
Pro hnutí to byla minulý týden druhá rána poté, co z čela Pegidy musel odejít jeho vůdce Lutz Bachmann. V minulosti několikrát trestaný muž byl obviněn z podněcování k rasové nenávisti. Na veřejnost se totiž dostaly fotografie, na nichž pózoval s hitlerovským knírkem a patkou i nepřípustné komentáře, které v létě publikoval na internetu o přistěhovalcích. Označil je mimo jiné za „dobytek“, „lůzu“ či „špínu“.
Shrnuto, události minulého týdne pověst protestního hnutí Pegida nenávratně poškodily. A také se ukázalo se, že výhrady vůči Bachmannovi, které často zveřejňovala očerňovaná „lživá média“, mají reálný základ a že tento muž není umírněný ani solidní kritik vládní politiky. A že odpovídá dříve vyjádřený názor analytiků, že se hnutí sice navenek snaží ukazovat seriózní a pestrou tvář, ve skutečnosti ale jasně směřuje k lacinému populismu a pravicovému extremismu.
Nová šéfka hnutí Kathrin Oertelová se bezpochyby ještě bude z trosek snažit zachránit, co se dá. Minulý týden (ještě po boku Bachmanna) poprvé aktivně navázala kontakt s nenáviděnými médii a signalizuje i ochotu diskutovat s vrcholnými saskými politiky. Zda se jí ale podaří hnutí, jehož protestního potenciálu se stále více snaží využít například populistická strana Alternativa pro Německo (AfD), udržet pohromadě, se však teprve ukáže.
Chybné teze
Vrátím se nyní k článku Vladimíra Meiera. Zásadně totiž nesouhlasím s jeho tezí, že hnutí Pegida je obětí „verbálních útoků ze všech stran“. Nikoli. Její negativní vnímání velkou částí německé společnosti je způsobené tím, že vědomě instrumentalizuje difuzní společenské předsudky a obavy, podněcuje odpor k menšinám a nenabízí žádná reálná řešení, jen prázdná populistická hesla. To si dokáže většina občanů vyhodnotit sama, aniž by jim museli „napovídat“ novináři.
Negativní vnímán Pegidy velkou částí německé společnosti je způsobené tím, že vědomě instrumentalizuje difuzní společenské předsudky a obavy, podněcuje odpor k menšinám a nenabízí žádná reálná řešení |
Zároveň je chybná teze, že o Pegidě „média informují téměř bez výjimky jako o xenofobním, ultrapravicovém, pravicově populistickém, neonacistickém nebo násilnickém hnutí“. Naopak, podstatná část komentátorů a politologů se pozastavuje právě nad tím, že Pegida je většinově hnutí „normálních“ občanů a snaží se najít odpověď na otázku, proč evidentně existující obavy a zájmy běžných lidí nedokážou podchytit tradiční politické strany.
Meier také přeceňuje obecnou podporu Pegidy. Uvádí anketu týdeníku Die Zeit, podle níž s hnutím údajně sympatizuje 49 procent Němců. Dle zmíněného průzkumu však tito lidé pouze mají (alespoň částečné) porozumění pro obavy demonstrujících. V tom spočívá zásadní rozdíl. Ani zdaleka to totiž neznamená, že by se lidé ztotožňovali s představiteli Pegidy, jejím programem či aktivitami. Jen vyjadřují porozumění pro znepokojení svých spoluobčanů.
Podobně pro Pegidu ani nehovoří (na základě událostí uplynulého roku zcela nepřekvapivý) statistický údaj, že 70 procent Němců sdílí obavy z postupu radikálního islámu.
Rezervovaný postoj
Manipulací je pak Meierovo tvrzení, že demonstrace proti Pegidě většinou pořádá německá levice a „často končí bitkami s policií a zatčením výtržníků“. Odpor vůči hnutí je ve skutečnosti mnohem širší a zahrnuje řadu uznávaných osobností veřejného života – od umělců přes bývalé i současné politiky až po vážené profesory německých univerzit.
Meier také zamlčuje, že města vypínají osvětlení veřejných budov, aby se pochody Pegidy či jejích regionálních mutací nemohly vyjímat na jejich pozadí a že demonstrace proti hnutí v řadě velkých německých měst mnohonásobně převyšují počty jeho sympatizantů.
Německá média i politická reprezentace zaujímají k vzestupu hnutí Pegida rezervovaný postoj a snaží se hledat věcná řešení |
Například jen minulé pondělí se v Mnichově sešlo tisíc zastánců „Bagidy“ a desetinásobek jejich protivníků. A podobné „přečísleni“ se dříve odehrálo i v řadě dalších německých měst.
Pegida nepotřebuje, aby ji veřejně někdo ostouzel. Zvládá se celkem úspěšně diskreditovat sama. Německá média i politická reprezentace zaujímají k vzestupu tohoto hnutí rezervovaný postoj a snaží se hledat věcná řešení. Nikdo nemává rukou nad obavami běžných občanů ze ztráty životních jistot – maximálně se občas pozvedne obočí nad tím, že se islamizace a cizinců bojí lidé především tam, kde je přistěhovalců nejméně.
Žádné nové hodnoty
Pegida se v příštích týdnech možná rozpadne, možná nikoli. Němečtí politici by se ale vyhlídkou na její brzký konec neměli utěšovat. Hnutí totiž jasně ukázalo, že země má skutečné problémy, které je nutné řešit, jinak bude přibývat nespokojených a vykořeněných občanů.
Německo skutečně potřebuje změny v azylovém zákonodárství a v péči o uprchlíky, jasnou strategii pro přistěhovalectví i pro zacházení s radikálním islámem, mimo jiné s navrátilci z občanské války v Sýrii. Úkolem současné politické reprezentace nyní je, aby se diskuse o těchto komplexních a nelehkých tématech nezametaly pod koberec, ale přenesly z ulice do parlamentních lavic.
V prohlášeních hnutí Pegida nelze nalézt ani špetku humoru, ani žádné nové hodnoty, ke kterým by se měla otevřená, moderní společnost hrdě hlásit |
Možná trochu patetické heslo „Je suis Charlie“ se v uplynulých týdnech stalo symbolem úmyslu bránit svobodu slova proti jejím nejbrutálnějším odpůrcům, výrazem odhodlání hájit i krajní satiru a černý humor za jakoukoli cenu.
V prohlášeních hnutí Pegida nelze nalézt ani špetku humoru, ani žádné nové hodnoty, ke kterým by se měla otevřená, moderní společnost hrdě hlásit. Tvrdit, že „jsme Pegida“ jen proto, že sdílíme odpor k fanatickému islamismu, je proto nesmysl. Tedy pokud nechceme jednat v zájmu pařížských teroristů, jejichž hlavním cílem bylo zasít strach, předsudky a rozkol do svobodné společnosti.
